Na tvrzi knížete Svatopluka

Jaký to asi může být žít na tvrzi ve společnosti samotného knížete? Tak přesně tuhle otázku jsem si taky kladl, no a abych to zjistil, rozhodl jsem se přemluvit ještě pár lidí, aby to jeli zjistit se mnou. A tak nezbylo než osedlat oře a vyrazit. Svatoplukovy pruty jsou poměrně netradičním metodickým kurzem pro roverské kmeny, který už ale stačil získat docela dobré jméno. Účastníci (z jednoho kmene ideálně 4-6 lidí) jsou rozděleni do třech částí (prutů), z nichž každý se zabývá něčím trochu jiným. Trošku mě mrzelo, že ze šesti původně přihlášených lidí jsme nakonec jeli jen tři, ale to je holt život.

Kopec... Čtyři kilometry dlouhej krpál kterej hned na úpatí ozdobila značka 12%. Proklínám svoje dva batohy, který jsem si nakonec vzal, proklínám slunko, který do nás nemilosrdně peče, proklínám pohorky, který mám na nohou. Tkaničku s Viky jsem už dávno nechal někde za sebou, nekoukám vlevo ani vpravo, prostě šlapu. Ivančena hadr...

Zmiňované pruty jsou rozděleny takto. První skupina, ve které nás reprezentovala Tkanička je prut tvořivosti (jinak též patlalové), druhým prutem je příroda, ve které jsme se vyskytovali já s Viky (agronomové, trávožrouti...), no a třetím je pak outdoor (sebevrazi, dárci orgánů...) Kromě prutu si každý účastník vybírá i jeden neprut, což je jakási vedlejší specializace. Na výběr jsou témata služba, rovering a vedení kmene.

Seznamovací hostina – nějak se mi z té záplavy jmen začíná motat hlava, no nebude trvat dlouho a bude líp. Pěkně napapaní přicházíme před samotného knížete, který nás vítá na své tvrzi. Ke knížeti pochopitelně předstupujeme se zdravicí, která velebí jeho moudrost, bohatsví a tak. Vypadá spokojeně, takže se zdá, že ubytování je zajištěno. Stačím akorát hodit gemmu na postel a vyrážíme na první program, což je vycházka na Bílé stráně.

Svatoplukova tvrz je malý zámeček ve vesnici Mentourov nedaleko Litoměřic, který patří skautům. Zázemí je to vskutku dokonalé, nechybí čajovna, sprchy, pařící místnost zvaná též „Vodopády“, zkrátka vše, co potřebuje sedmdesát lidí k životu.

Plazím se vám takhle po lese a najednou jde kolem čáp, ladně předběhne skokana a vzápětí uhne okoloprocházejícímu klíštěti. Jo abych nezapomněl, já jsem právě teď zmije, i když, když se podívám na svoje kalhoty a tričko, připadám si spíš jako prase. S druhou zmijí, brňákem Kiwinem, jsme vytvořili tým a navzájem se hecujem. Právě teď se plazím já a Kiwin se „veze“ v závětří, ale za chvíli ho pustím před sebe, protože začínám chřadnout. Holt zmijí život není žádnej med.

Pokud si někdo pod tématem příroda představí bloumání s atlasem po lesích a lukách, bude na Prutech asi hodně překvapený. Kytiček a zvířátek jsme si pochopitelně užili, ale vyzkoušeli jsme si taky vyrobit recyklovaný papír, zjistili něco o odpadech a snad se hlavně naučili koukat kolem sebe trochu jinak. Prošli jsme snad vším od náročných přednášek, přes úsměvný hříčky, po docela slušný vorvávačky. Nechci šahat do svědomí outdooru, ale myslím, že prut příroda byl letos docela akční. Jenže jaký si to uděláš, takový to máš. I programy ostatních prutů jsou obsáhlejší, než by se mohlo zdát z jejich názvu, ale o tom by Vám mohla něco říct třeba Tkanička.

K ďasu, hamburgráři zase vykáceli 4 stromy, jestli to takhle půjde dál, je tu za chvíli paseka. Abych trošku přiblížil o co se snažíme - staráme se o deštný prales, který má asi stovku stromů. Kromě domorodců a zmiňovaných hamburgrářů se o něj zajímají i další skupiny, jako třeba noví osadníci, ochranáři, ministerstvo obrany Mongolského chanátu, samospráva, no a také dřevaři. Někdo potřebuje těžit, někdo naopak brání každý strom. Zájmových skupin je asi devět a když se mají na něčem domluvit, je to docela mela. Jako zástupce medicínské společnosti Medico, Ltd. pochopitelně bojuju za zachování pralesa, což se nám nakonec docela daří. Výsledná smlouva, která hájí zájmy všech skupin je vskutku vydařená, a svůj díl na jejím uzavření považuju za dobrou práci. (obvzlášť tu pasáž, kde jsem samosprávě diktoval jak mají znít zákony :-) )

O program se staral tým asi patnácti instruktorů, i když jejich počet neustále kolísal. Ke každému prutu patřili jeho kmenoví instruktoři, kteří se o své svěřence starali dnem i nocí, další instruktoři pak patřili k neprutům, a na to vše shlížela (no vlastně spíš vzhlížela) Fidla. Velký dík patří mistrům kuchařským Machovi s Tomem, protože vařit ve dvou pro sedmdesát lidí je vskutku výkon.

Ležím na louce s papírem v ruce a v tom se nade mnou ozve strašlivý řev: „Já jsem váš anděl strážný a zvěstuji Vám bohatství a spásu“. Aha outdooráci zkoušejí nový typ houpačky a na laně je zrovna Šotek, kterej má někdy poněkud atypický nápady. Tak kupříkladu včera jsme museli přetlačovat při obědě jeho škodovku, protože se rozhodl, že když už nemůže frontu předběhnout, tak ji předjede.

V průběhu kurzu vzniká zdravá rivalita mezi jednotlivými pruty – outdooráci se považují za největší tvrďáky a na kytičkáře shlížejí zvrchu. Nejčastější otázka, na kterou jsme odpovídali v koupelně, byla, jestli čistíme ze zubů mravence. Nutno říct, že jsme „sebevrahům“ nedali nic zadarmo, což nám usnadňoval fakt, že se u nich nacházelo několik vynikajících „nahrávačů“. No, jak odpovědět na větu: „Hele agronomové, běžte se raději bavit se zvířátkama“ jinak než: „A co si myslíš, že právě dělám“. Ledy ale definitivně pukly, když jsme outdooru poslali zbylé párky od snídaně a od té doby jsme žili šťastně až do smrti. Tvořivost se do těhle půtek nijak nezapojovala, múzou políbení je asi shledávali pod jejich úroveň.

Kmenová hra...spolu s Tkaničkou a Viky vyrážíme za záchranou knížete Svatopluka. Štěstí nám docela přeje, takže se řítíme směrem k cíli. V bažinách potkáváme uvíznutou skupinu, které po krátké poradě pomáháme ven. Ještě že tak, protože po dalších dvou krocích zapadáme do bahna sami. Předchozí pomoc se vyplácí, brněnská Duha vytahuje zase nás. Získáváme slušný náskok a už jsme těsně před samotným cílem. Musí padnout jednička, ale Tkanička se zklamaně vrací a hlásí PĚT. Vyrážím já a hypnotizuju rotující kostku. JEDNA!!! Tak tohle jsme prošli se ctí.

Program prutů je poměrně slušně nabitej a kromě krátké pauzy po obědě jsou účastníci od sedmi ráno do jedenácti večer prakticky pořád v akci. Musím se přiznat, že na takový tempo nejsem zvyklej a první tři dny jsem myslel, že únavou padnu. Všechny programy jsou sice dobrovolné, ale byla by škoda někde chybět. S ostatními členy kmene se člověk potká v zásadě jenom na obědě a večeři, i když ke konci kursu je už společných programů víc. Na druhou stranu, s osazenstvem svého prutu se člověk docela sblíží, tedy alespoň u nás to tak bylo.

Řítím se do kopce, kolem tma jak v pytli, na ramenou nosítka a na nosítkách kněžna Slavěna. Jedna strana nosítek nám povoluje, protože nám praskla v suku tyč. Pitomá smůla, snažil jsem se ji omotat kobercovkou, ale dlouho nevydrží. Sakra, máme tři minuty po limitu, ale vypadá to, že učitel na nás pořád čeká. Jako tým jsme totálně selhali, pár lidí je zakoprovanejch a to sráží i zbytek týmu. V jednu chvíli mě nemá u nosítek kdo vystřídat, chce se mi brečet, ale nemám sílu už ani na to. Jsem smutnej a naštvanej, mít tak tady PeKáč, hned by byla jiná. Jsem rozhodnutej tuhle cestu dokončit, i kdybych měl jít sám a nést kněžnu na zádech, což se mi mimo jiný jeví právě teď jako nejlepší řešení. Na tvrz se vracíme ve čtyři ráno, padnu do sprchy a brečím....tohle jsme totálně podělali.

No k tomu snad jen jediný – zážitek nemusí být příjemný, stačí když je silný. K tomu trochu patří i následující.

Projíždíme Litoměřickou branou a jsme v Terezíně. Koukám se kolem sebe a je to divnej pocit. Vypadá to tu jinak. Terezín je samo o sobě dost depresivní město a když k tomu připočtu svoje vzpomínky na povodně, je mi všelijak. V rámci neprutu Služba, jsme vyrazili pomáhat uklízet terezínskou pevnost. Práce je tu dost, takže celé odpoledne uklízíme jednu část opevnění. Je při tom docela sranda a odměnou je nám exkurze do terezínského podzemí. Určitě bych nechtěl bejt voják na konci osmnáctýho století, a kdyby přeci jenom jo, raději bych byl uvnitř pevnosti než venku.

Asi není možný popsat všechny zážitky, který jsem si z letošních prutů odvezl, ale to ani není účelem. Některé věci ani přiblížit nejdou, například neuvěřitelný človíček jménem Rosťa (byzantským císařem pojmenován Rozťal, podle trestu který mu neustále hrozil), některý věci se prostě musí zažít. Snad aspoň tenhle zlomek mých vzpomínek někoho přesvědčí, že Pruty jsou akce, na které stojí za to být. A pokud to přesvědčí tak 4-6 lidí, tak budu jenom rád.

„Hej, hou pacholata kmeni statečný,
kdo chce do outdooru nesmí býti netečný,
a tak nenechávejte nic náhodě,
všechny múzy ctěte, prospívejte přírodě...“

Naposled zní Svatoplukův chorál a zítra už budeme všichni doma, unavení, smutní a spokojení. Z úpatí hor zazněla do potemnělý polabský nížiny státní hymna a pacholata zamíří do celé země. Ale dneska nás ještě čeká dlouhá noc, kdy budeme hrát, zpívat, tančit a smát se, ale i sedět a mlčet, kdy budeme veselí i smutní...

Co mi Svatoplukovy pruty daly? Je toho hrozně moc. Určitě jsem poznal spoustu zajímavejch lidí, a co víc, troufnu si tvrdit, že jsem našel i pár přátel. Určitě jsem strávil nádherných deset dní s partou sedmdesáti lidí, kteří si myslí, že skauting je věc, která má smysl, a kteří ho chtějí někam posunout. Určitě jsem získal něco energie, kterou doufám dokážu aspoň z části předat svému okolí, a určitě jsem si mohl uvědomit, co a jak chci dál dělat. Určitě jsem trochu víc poznal sám sebe a abych nezapomněl, určitě jsem moc rád, že jsem tam byl.

(fotografie ke článku připojené jsou dílem dvorního Svatoplukova fotografa Petra Kachlíka - Nicka)