Legenda o Zaklínači

Celý náš příběh začal po jedné z nesčetných slavností u posvátného dubu Bleobherisu. Trubadúr Marigold na této slavnosti předvedl triumfální výkon se svojí novou písní o osudech tajemného zaklínače Geralta z Rivie a ještě tajemnější princezny Cirilly z Cintry, které byli tak dojímavé, že nenechali jediné oko suché. Ne, to bych lhal, dvě suché oči se zde přeci jen našly. Temnou postavu stojící opodál nedojal ani velkolepý závěr, kdy zaklínač vedený náhodou či osudem nachází ztracenou Ciri uprostřed bojem zpustošené země. Později se Marigold dozvěděl, že mužovo jméno je Rience, čaroděj druhé kategorie a že o Marigoldovu píseň jeví, ač se to na první pohled nezdálo, veliký zájem.
Rience si na Marigolda počkal po skončení slavnosti, aby se ho přeptal na pár faktů týkajících se Geralta a Ciri. Toť se ví, žádný básník nikdy neprozrazuje, kde bere svoji inspiraci, a tak už to vypadalo, že Rience bude muset odejít s nepořízenou. Čaroděj druhé kategorie byl ale natolik neodbytný, že Marigold nakonec skončil zavěšený na dubu v mučivé poloze s příslibem, že toto je to nejmenší z toho, co všechno mu Rience hodlá udělat, jestli okamžitě nekápne božskou. Marigold nebyl žádný hrdina ze svých básní, a tak se už chystal Riencovi vypovědět všechno o svém dlouholetém příteli Geraltovi a jeho schovance.
Naštěstí mu přišla pomoc dříve než stihl zradit. Znenadání se tu objevila Yennefer z Vengerbergu, mistryně magie, s jejímiž kouzly se těch pár zaklínadel, která ovládal Rience nedalo srovnávat. Zdálo se nade vší pochybnost jasné, že si Rience co nevidět vymění s Marigoldem místo na provaze. Bohužel i jemu přišla pomoc. Pomoc z dáli.
Okolí ozářil kruhový portál, který bezpochyby vytvořil stejně mocný nebo mocnější čaroděj než Yennefer. Tento čaroděj volal Rience portálem k sobě. Rience pochopitelně na nic nečekal a do portálu se po hlavě vrhl. Ani Yennefer neotálela a dříve, než se portál za Riencem uzavřel, vsunula do něj ruce a vyslovila zaklínadlo. Okolí zalil pach pálícího se masa a bolestný Riencův řev. Pak portál nadobro zhasl.
To, že se o Geralta prostřednictvím Rience zajímal někdo velmi mocný, začínalo zavánět nebezpečím. Připočteme-li i jakými způsoby se Rience snažil domoci informací, bylo jasné, že Geralta musí někdo varovat. Yennefer ani Marigold to ale udělat nemohli. Určitě je teď budou sledovat, takže by jen přivedli nepřátele na stopu. Zaklínače musel varovat někdo jiný…

Dopis od Yennefer nám došel nedlouho po událostech u dubu Bleobherisu. Stálo v něm:

Družiny,
Tento list držíte v ruce díky své vytrvalosti, chytrosti a umění řešit nepředvídatelné situace. To je pro mne dostatečný důkaz vaší loajality pro úkol, který Vám tímto svěřuji.
Vydejte se s ostatními družinami k hlubokým lesům na severu do zapadlé vesničky Yspaden, a tam v krčmě "U Starého narakortu" vyhledejte Triss Ranuncul, která Vás bude očekávat. Heslo je "dub Bleobheris".
Hodně štěstí a odvahy.

Yennefer.

Jak Yennefer v dopise předpověděla, tak se taky stalo.
V Yspadenské krčmě bylo až na jednu osobu prázdno. Triss Ranuncul, čarodějka a přítelkyně, jak Geralta, tak Yennefer, už nás očekávala. Chvíli nám trvalo, než jsme si vzpomněli na heslo, ale pak už šlo vše hladce. Triss nás obeznámila s tím, že se Geralt se i s Ciri nachází na starobylém hradišti zaklínačů Kaer Morhen. Byl to vynikající úkryt, protože, jak jsme se později sami přesvědčili, stezka, která vede ke hradišti skrze hory, mrazem a hlubokými závějemi, donutí dříve nebo později každého vetřelce obrátit se na cestu zpět. Triss rozhodla, že vyrazíme už druhý den odpoledne, proto jsme celý večer a dopoledne věnovali usilovné přípravě na cestu.
O náročnosti přístupu ke Kaer Morhen Triss opravdu nepřeháněla. Brodili jsme se sněhem až skoro do tmy, kdy jsme naši pouť vzdali a obrátili se zpět k Yspadenu. V pozdních nočních hodinách, kdy už jsme U Starého narakortu jakžtakž rozmrzli a posilněni výplody kulinářského umění zdejšího krčmáře se chystali jít spát, zabušil někdo na dveře krčmy. Krčmář jen neochotně otevřel. Dovnitř se vřítili tři urostlí bojovníci a mladá dívka.
To bylo naše první setkání se zaklínači, muži, kteří se jako děti stali mutanty a proměněnci perfektně uzpůsobenými pro boj s nejrůznějšími nestvůrami, aby tak mohli chránit slabé a bezbranné lidi. Právě se vraceli z lovu, když narazili na stopy vetřelců. Tlupa asi třiceti opovážlivců se odvážila nebezpečně blízko ke Kaer Morhen, a tak se zaklínači v čele s Geraltem z Rivie vydali po našich stopách, aby zjistili, co jsme zač. Pronásledovali nás až do krčmy.
Geralt hned poznal Triss Ranuncul, takže nedošlo k žádnému incidentu a my jsme mohli ihned předat poselství o Reincově zájmu o Geraltovu osobu a o jeho útoku na Marigolda.
Pak se řeč stočila na pohublou bledou dívku stojící v pozadí. Byla to pochopitelně Ciri. Začala se na Kaer Morhen cvičit na zaklínačku a byla tedy podrobena tvrdému režimu cvičení s mečem, běhání, nauce o nejrůznějších bestiích a také užívání zaklínačských elixírů, jako tomu bylo v dobách kdy se na Kaer Morhen cvičily desítky chlapců, včetně Geralta. Pohled na ni rozohnil Triss Ranuncul natolik, že ani takoví tvrďáci, jako jsou zaklínači, se jí neodvážili odporovat, když začala udílet rozkazy:
„Tak zaprvé okamžitě přestanete Ciri cpát těmi svými jedy a drogami. Namísto toho musí začít s pravidelnou a pestrou stravou. Podívejte se jak vypadá!
Zadruhé Ciri nemůže zůstat na Kaer Morhen. Musí přijít mezi lidi, aby nezvlčela, aby měla patřičné vychování. Nejrozumnější bude dopravit ji do klášterní školy v Ellanderu. Od kněžky Nenneke se jí dostane patřičného vzdělání a navíc tam bude v bezpečí.
A zatřetí: Jistě jste si všimli, že Ciri je zvláštní. Mívá podivné sny nebo se najednou začne chovat nepříčetně a mluví z cesty. Ciri je velmi mocné zřídlo a tím může být velmi nebezpečná, jak pro svoje okolí, tak pro sebe samou. Musí být pod odborným čarodějným dohledem. Geralte musíš požádat některého z čarodějů, aby si vzal nad Ciri dohled a naučil ji její moc ovládat a používat.“
Pojem zřídlo je v zaklínačském světě poměrně hojně zažitý. Jedná se o člověka který disponuje magickou mocí, ale neumí ji ovládat. Takovéhoto člověka může potom snadno ovládat někdo jiný, kdo ví jak. Může jeho prostřednictvím mluvit, nebo ho zneužívat k jiným věcem.
Trissiny rady byly vyslyšeny. Ciri se přestěhovala z Kaer Morhen do Ellanderu a Geralt požádal Yennefer, aby dohlédla na její magické schopnosti. Zaklínač se pak společně s námi vydal hledat Rience aby s ním zúčtoval…

Doba je opravdu neklidná. Severní království jako je Temerie, Redanie, či Kaedwen cítí že na jejich jižních hranicích stojí obrovská armáda císařství Nilfgaard a jenom čeká na povel císaře Emhyra var Emrais, aby překročila řeku Jarugu a začala plenit, jako před pár lety, kdy se ji naštěstí podařilo společnými silami vytlačit zpátky. Takovéto společné síly tu ale nyní chybí. Království intrikují proti sobě navzájem a navíc jsou zevnitř ničeny teroristickými bandami Scoia'tael - nespokojenými utiskovanými elfy, kteří pozvedli zbraň proti všem lidem. Ovládají lesní stezky, přepadají kupce - bez milosti je vraždí a kradou jejich majetek. To vše s tichou podporou Nilfgaardu…

Mezi Novigradem a Pěnou provozuje po řece Pontar Malativova a Grogkova plavební společnost přepravu lidí a zboží. Poslední dobou šly ale Malativovy zisky rapidně dolů jelikož se v řece objevila jakási nestvůra ohrožující pasažéry na lodích a ti raději využívají dražší a pomalejší dopravu po souši. Malativ se rozhodl s obludným monstrem skoncovat a najmout na loď zaklínače. Jako by tím nahrál Geraltovi do karet. Nechal se najmout na loď. Malativ pak, aby nalákal zpět zákazníky, začal všude rozhlašovat, že je na lodi zaklínač a to hned slavný Geralt z Rivie a že se tedy nikdo nemusí nestvůry bát. Geralt předpokládal, že se tyto zvěsti dostanou až k Riencovi, ten si pro něj na loď přijde a to bude jeho osudová chyba.
Nás Malativ zatím zaměstnal jinými úkoly, ať už posíláním holubí pošty se zašifrovanými zprávami pro své zákazníky nebo splavováním dřeva přes kaskády jednoho z přítoků Pontaru. Alespoň jsme si vydělali nějaký ten peníz - temerský oren k dobru.
Nestvůra ani Rience ne a ne se objevit, a tak nás Geralt ve volných chvílích začal zaučovat do některých zaklínačských dovedností. První přišla na řadu zaklínačská znamení - úplně jednoduchá kouzla, která pomáhají zaklínačům přežít. Když jsme byli zrovna v práci, zaháněl Geralt nudu tím, že si stále znovu a znovu pročítal dopisy, které mu Ciri posílala z Ellendaru. Zmiňovala se v nich, že se jí stále vrací noční můra, o které mu vyprávěla už na Kaer Morhen:

Do šesti let si Ciri žila bezstarostný život jako princezna malého království Cintra. Cinře vládla její babička Calanthe, Lvice z Cintry. Obrovské císařství Nilfgaard sousedící z jihu z Cintrou se však rozhodlo, že si malé království podrobí. Cintra neměla žádnou šanci se bránit. Při obléhání nařídila Calanthe zvláštní skupině vojáků odvést princeznu Cirillu z již hořícího hradu do bezpečí daleko na sever. Rytíři si museli prosekávat cestu nepřátelskými jednotkami.
Už, už to vypadalo že se jim podaří uniknout, když se objevil On - velký černý rytíř s helmou zdobenou křídly dravého ptáka. Cintránští obstoupili princeznu. Černý rytíř byl však příliš silný. Někdo vzal Ciri do náručí pokoušel se s ní uniknout. Padl. Padl na princeznu. Zbavená pohybu a dusící se váhou cizího těla mohla jen sledovat, jak se k ní blíží křídla dravého ptáka, jak k ní černý rytíř natahuje ruku. Pak omdlela…

Černý rytíř už pak pronásledoval Ciri ve snech celý život. Geralt si odplivl. Co jí asi tenkrát udělal, že se toho snu nemůže zbavit? „Jednou si ho najdu!“ pomyslel si.
Rience ani nestvůra se neukázali, takže se Geralt rozhodl svoji službu na lodi ukončit a zvolit jinou taktiku…

Řeka Pontar od sebe odděluje dvě velká království - Temerii a Redanii. Na redanském břehu stojí proslulé univerzitní město Oxenfurt. Za zdmi oddělujícími universitu od zbytku města panuje samozřejmě přísná akademická morálka, ale před nimi se město změnilo v oblast hýření - kasin, hospod, divadel a jiných vymožeností zábavního průmyslu. Byl by v tom byl čert, aby někdo v tomhle neřestném městě nevěděl něco o Riencovi.
Rozdělili jsme se a spojili příjemné s užitečným. Jednak jsme se dali ve městě do rozmnožování temerských orenů vydělaných u Malativa a zároveň jsme nenápadně sondovali informace vedoucí k Riencovi. Ukázalo se, že nejlépe informovaná osoba ve městě je překupník Myhrmann. Ten si však bedlivě střeží svoje soukromí. Postavil si chajdu na vodě s přístupem pouze přes padací most a cizí lidi k sobě vůbec nepouští.
Bylo tedy třeba sehnat někoho z místních, komu překupník věří. S tím nám pomohl Marigold, kterého jsme zde ne náhodou potkali. To víte, básník, trubadúr a lamač dívčích srdcí byl v neřestném Oxenfurtu pečenej vařenej. Dal nám kontakt na studentku jménem Shani, která na univerzitě krade různé medikamenty a prodává je Myhrmannovi.
Po cestě k Shani se na nás z ničeho nic pověsila redanská tajná služba a my ji museli nejdříve setřást. Zabralo nám to skoro celé odpoledne, ale podařilo se. Shani byla velmi příjemné děvče a bez váhání přikývla, že nám pomůže. Myhrmann si u ní objednal bezoár. Pomohli jsme jí ho ukořistit v biologickém kabinetu a rovnou k Myhrmannovi. Byla už dost pokročilá noc, když jsme dorazili k chajdě. Překupník byl ve špatné náladě. Nechtěl nikoho vidět. Ani Shani nechtěl pustit dál. Ta holka ale uměla sakra dobře překecávat. Jakmile se padací most dotkl země, vrhl se Geralt ze tmy na Myhrmanna. Vtáhl ho dovnitř nevelkého příbytku. My přešli po mostě za nimi. Začal výslech. Myhrmann zapíral a zapíral a zapíral, až už jsme mu začínali věřit, že o Riencovi opravdu nic neví.
„Pojď ven zaklínači, nadešel tvůj konec!“ ozval se náhle zvenku Riencův hlas. Geralt vyskočil a my se za ním vyhrnuli na molo. Rience stál na břehu. Od našeho posledního setkání u dubu Bleobherisu mu přibyla na tváři ošklivá popálenina. Pochopitelně nebyl sám. Ve dvou mužích, kteří stáli po jeho stranách poznala Shani obávané oxenfurtské řezníky a nájemné vrahy bratry Michelety. Začala mela. Útočili na Geralta všichni tři najednou. Geralt byl ale jako blesk - pirueta, seknutí, půlobrat a zase pirueta… Micheleti moc dlouho nevydrželi. Rience podlehl chvíli po nich. Někdo v dáli však stále bděl nad jeho osudem. Když se Geralt chystal zasadit Riencovi poslední smrtelnou ránu, otevřel se hned vedle nich stejný portál jako tenkrát u dubu. Rience opět unikl.
Myhrmann se po této události už nevykrucoval. Přiznal Geraltovi, že byl ve spojení s Riencem. Čaroděj druhé kategorie si najal dvě bandy vrahounů. Michelety na Geralta a bandu Kraťase Yaksy, která číhá ve vesnici Anchor na Yennefer…

Přístav Gors Valen není sám osobě nijak významný. Ze zálivu Gors Valenu však ční z moře vysoká špičatá skála. Skála je nazývána ostrov Thanedd. Před mnoha tisíci lety vybudovali elfští čarodějové na Thaneddu tři paláce. Nejníže položená Loxie se stala vyhlášenou čarodějnou školou. Prostřední Arethusa sloužila k různým čarodějným srazům a slavnostem. V posledním paláci Garstangu se scházela Kapitula - čarodějná rada aby rokovala o důležitých věcech. Špičku Thaneddu zdobí Věž Racka - Tor Lara. V této věži se nachází portál Lara, který podle pověstí ústí do legendární Věžě Vlaštovky - Tor Zireael. Nikdo to však neví jistě a nikdo neví, kde se Tor Zireael nachází. Pro nebezpečnost tohoto portálu zakázala Kapitula vstup do Věže Racka.

V nadcházejících dnech se měla na Thaneddu konat velká událost. Palác Garstang měl hostit velký sněm čarodějů. Mágové zde chtěli povznést magii nad malicherné spory obyčejných lidí a jejich států. Vytvořit jednotné stanovisko, kterým se distancují od všech stran současné politické situace světa.
Na sněmu takovéhoto významu nemohla pochopitelně chybět ani Yennefer, a tak se z Ellendaru vydala směrem do Gors Valenu. Ciri vzala s sebou. Za tu dobu, co spolu trávily čas v chrámové škole se obě velmi sblížily. Ynnefer plánovala, že Ciri po sněmu nastoupí do školy v Loxii. Po cestě musely obě nic netušící ženy projít vesnicí Anchor. V době, kdy jsme se dozvěděli, že na ně zde čekají najmutí vrahové, už byly na cestě. Geralt nás pěkně honil abychom byli v Anchoru dříve než Yennefer a Ciri. Stihli jsme to. Tentokrát nás Geralt nechal, abychom mu s likvidací vrahů pomohli. Šlo to celkem hladce. Počkali jsme zde na čarodějku a její svěřenkyni a pak se společně vydali na Thanedd…

Večer před začátkem rokování v Garstangu se v paláci Arethusa konal banket - slavnost na zahájení sněmu. Sešla se tu opravdu čarodějná smetánka. Jen tak namátkou: Byla tu Tissaia de Vries, velmistryně magie, která z většiny největších čarodějů světa udělala největší čaroděje světa. Byla tu také Francesca Findabair, elfská čarodějka, které kolovala v žilách příměs Starš krve. Většina elfů, včetně Scoia'tael, ji uznávala za svoji královnu. Nemohl chybět ani Vilgefortz z Roggeveenu, předseda Kapituly a hrdina bitvy u Soddenu. To hlavně jeho zásluhou se tenkrát podařilo vyhnat Nilfgaarďany, když poprvé zaútočili na severní království. Za zmínku stojí ještě Filippa Eilhart, prakticky vládkyně Redanie. Redanský král byl pouze její loutka. No a samozřejmě tu byla Yennefer z Vengerbergu. Korzovala zaklesnutá do Geralta, který vypadal upřímně otráveně, a představovala ho se svými známými. Hudbu obstarával světoznámý básník Marigold. Slavnost to byla velkolepá, jak je u mágů zvykem. Toho exotického jídla. To by se nesnědlo ani za rok. Geraltovi tato hostina připomněla, jinou hostinu, které s kdysi zúčastnil a která mu zcela změnila život:

Královna Calanthe seděla v čele stolu. Pocty, sedět na zásnubní hostině po její pravici, se dostalo Geraltovi z Rivie. Po její levici bylo prázdné místo, jinak byl sál plný. Slavnost to byla velkolepá, jak bylo v Cintře zvykem. Toho exotického jídla. To by se nesnědlo ani za rok. Calanthe zrovna vysvětlovala Geraltovi, že zde není náhodou, že pro něj má na hostině práci, když preceptor zabouchal holí o zem a ohlásil: „Pavetta, princezna z Cintry!“ Všichni pohlédli na vcházející hlavní postavu dnešního večera, na snoubenku, která si dnes měla mezi hosty najít snoubence. Pavetta se posadila po levici své matky. Královna se vrátila k přerušenému rozhovoru. Vysvětlila zaklínači, že jde o kletbu, že ji má pomoci zrušit.
Preceptor opět zabouchal o zem a zvolal: „Ježek z Erenwaldu!“ Vstoupila prazvláštní bytost. Tělo měla urostlého rytíře, ale hlava s protáhlým čumákem připomínala spíše nějaké zvíře. Ježek požádal královnu o slovo a dostal jej:
„Před šestnácti spadl tvůj manžel Roegner, královno, na lovu z koně a ošklivě se polámal. Byl zbaven pohybu. Kolem se již sbíhala divá zvěř a chystala se na hostinu, když jsem jel náhodou kolem. Tvému manželovi jsem pomohl do sedla a doprovodil ho do bezpečí. Za tuto službu mi Roegner slíbil splnit jakékoli přání. Zprvu jsem jeho odměnu odmítal, ale když na ní trval, rozhodl jsem se využít Zákona překvapení: ‚Dáš mi to, co nalezneš doma a nevíš, že to máš!‘ To, co tenkrát tvůj manžel nalezl, byla jeho dcera Pavetta, která se v jeho nepřítomnosti narodila. Uplynulo šestnáct let a já jsem si přišel pro to, co mi náleží. Pavetta je moje Překvapení.“
V sále nastal všeobecný rozruch. Co si to ta zrůda dovoluje? Jak se opovažuje dělat si nárok na dceru Lvice z Cintry? Vždyť musí dobře vědět, že Roegner je dávno po smrti. A co my, ostatní nápadníci? Byli jsme podvedeni? Královna upřela pohled na Geralta a jemně kývla hlavou, aby zasáhl. Zaklínači to došlo. Královně nešlo o zrušení kletby. Udělala si z Geralta nájemného vraha. Místo aby vyskočil a zasadil netvorovi smrtelnou ránu, vstal zaklínač klidně a utišil dav:
„Má-li být Zákon překvapení naplněn, musí s ním podle zákonů magie souhlasit i osoba, které se zákon týká. Jestli si chceš odvést Pavettu, musí s tím ona souhlasit.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“ obořila se podivná postava na Geralta. V tom vstala Calanthé a pravila:
„Tento muž je zaklínač Geralt z Rivie. Zaklínači si svoje učně a následníky hledají právě pomocí Zákona překvapení. On sám byl kdysi dítětem Překvapení. Zná ten zákon z nás tady nejlépe.“ Obrátila se k Pavettě a pokračovala: „Dcero, chceš mít za manžele tady tuto zrůdu? Chceš s ním odejít?“
Všichni upřeli pohledy na princeznu se sklopeným pohledem a zrudlými líci. V sále bylo hrobové ticho takže každý musel slyšet její tlumené ano. Tehdy to Geraltovi došlo. Ježek moc dobře věděl, že Pavetta bude muset souhlasit. Nechtěl nic nechat náhodě, a tak se s ní potají začal scházet již dříve. Královna začala být nepříčetná: „Moji dceru nikdy nedostaneš! Zabte ho, zabte tu nestvůru!“ Hosté se vrhli na Ježka. Bránit Zákonu překvapení je smrtelně nebezpečné. Geralt to věděl. Proto se rozhodl Ježka bránit. Mela!
Vzduch prořízl ostrý tón a začínal postupně gradovat do neobyčejné síly. Pawetta stála na stole, roztažené ruce, zježené vlasy a z hrdla jí vycházel ten neuvěřitelný zvuk. Síla stále stoupala. Praskaly ušní bubínky. Věci začaly létat povětřím. Pak i lidé, kteří se ničeho nedrželi. Tón sílil. Za chvíli by Pavetta zbořila celý hrad. Geralt sebral všechny síly, zformoval prsty do znamení Aard a odpálil jím Pavettu ze stolu. Zvuk utichl.
Lidé se začali sbírat ze země. Když se Calanthe vzpamatovala natolik, aby očima našla svoji dceru, zjistila, že leží v Ježkově objetí. Něco se však změnilo. Ježkova tvář už nabyla zvířecí, ale lidská. Geralt naléhal na královnu, aby se nestavěla proti Zákonu překvapení. Calanthe ta jedna lekce stačila, takže ihned přikývla: „Dávám ti tedy svoji dceru za ženu podivný cizinče!“
Ježkovo skutečné jméno bylo Duny z Maechtu. Kdysi byl zaklet do podoby ježka a vysvobodit ho mohl pouze Zákon překvapení. Na důkaz vděčnosti se obrátil ke Geraltovi a pravil: „Zachránil jsi mi život, zaklínači, a pomohl zrušit moji kletbu. Přej si co chceš a já ti tvé přání splním!“
„Podle zaklínačského kodexu,“ odvětil Geralt, „tě musím požádat, abys svůj příslib vyslovil ještě jednou.“
„Přej si co chceš a já ti tvé přání splním!“
„Pak tedy chci to, co máš a nevíš, že to máš!“
Udivený Duny i překvapená Calanthe pohlédli na Pavettu. Ta s ruměncem ve tváři přikývla, že je to pravda.
„Za šest let se vrátím, abych si vyzvedl to, co mi podle Zákona překvapení náleží!“ řekl Geralt, který už byl na odchodu…

Geralt si povzdechl. Do Cintry už se nevrátil. Dřív než to mohl stihnout, zmizela záhadně Pavetta s Dunym při plavbě k souostroví Skellige, Cintru dobyl a vyplenil Nilfgaard, Calanthé při tom skočila z městských hradeb a Ciri - jeho dítě Překvapení beze stopy zmizelo.
Teď byl ale na slavnosti čarodějů na Thannedu a Ciri na něj čekala dole v Loxii. Jak se večer odvíjel, našla si Yennefer zábavu mezi svými přítelkyněmi čarodějkami. Geralt si zřejmě padl do oka s Vilgefortzem z Roggeveenu. Trávili spolu dlouhé hodiny v rozmluvách o filozofických tématech…

Tou dobou daleko na jihu, srazily stráže jednoho z vězňů na kolena před muže v černém oblečení s přísnou tváří. Na vězni bylo poznat, že byl ještě v nedávné době mučen.
„Zklamal jsi mne Cahire aep Ceallachu,“ promluvil muž s přísnou tváří. „Zklamal jsi mne a já nemám ve zvyku odpouštět. U tebe však udělám výjimku. Dám ti druhou šanci přivést mi Cirillu z Cintry. Nepokoušej s však úkol znova nesplnit. Znamenalo by to tvoji smrt.“
Vězeň vstal, vzal si ze stolu černý plášť a přehodil si jej přes ramena, meč zastrčil do pochvy a nakonec si nasadil černou přilbu ozdobenou křídly dravého ptáka.
„A nepokoušej se mě ani podvést nebo se mi skovávat. Já si tě najdu všude! Já jsem císař Nilfgaardu Emhyr var Emrais, Bílý plamen tančící na hrobkách svých nepřátel…“

Den po banketu začal na Garstangu sněm. My, Geralt a Ciri jsme se ho pochopitelně zúčastnit nemohli, takže jsme museli čekat na Yennefer. My jsme si šli přivydělat zase nějaké ty peníze, zatímco Geralt s Ciri a taky Marigold čekali v Loxii. Když jsme se k večeru vrátili, byli už Geralt s Marigoldem sámi. Zaklínač nám pověděl, že se Ciri dostala zničehonic do transu a začala hulákat, že Nilfgaarďani překročili řeku Jarugu a zaútočili na severní království. Geralt rychle přivolal pomoc. Byla to čarodějka Tissaia de Vries. Řekla, že musí ihned odvést Ciri na Garstang. Geralt je nechal jít.
Čekali jsme, kdy se Ciri vrátí, ale pořád nic. Nějak se to protahovalo. Ještěže nám Marigold krátil dlouhou chvíli svým brnkáním.
Najednou vpadl do místnosti jeden z čarodějů. Byl dost dobitý a popálený. Na náš dotaz, co se stalo, začal vyprávět:

Původní plány o sjednocení všech mágů světa se rychle rozplynuly jako dým. Všechno bylo předem nachystané. Čarodějové placení severními královstvími v čele s Filippou Eilhart obvinili Vilgefortze z velezrady a kolaborace s Nilfgaardem. Řada čarodějů se postavila na Vilgefortzovu stranu - byl to přece jen hrdina, který Nilfgaarďany vyhnal za Jarugu. Všichni tito Vilgefortzovi přívrženci, včetně elfské královny, se brzy ocitly v poutech (z dwymeritu, který zabraňuje používat magickou moc). Sněm se náhle změnil v polní soud. Korunu tomu nasadila Tissaia de Vries, která do toho přivedla tu holku, to zřídlo vyřvávající, že Nilfgaard zaútočil na severní království. Soud se ihned změnil v popravu.
První šel na řadu sám Vilgefortz, ale nikdo se ho nestihl ani dotknout, protože se dovnitř vřítil ten jeho sluha se spálenou tváří a za ním zástupy Scoia'tael. Byl s nimi i nějaký Nilfgaarďan s okřídlenou přilbou. Vilgefortz a ostatní byli zbaveni pout. Rozpoutala se bitva. Zmatek. Tisíce šípů z luků Scoia'tael. Blesky. Oheň. Tissaia se to snažila uklidnit. Nepodařilo se. Myslela si, že je to její vina, protože přivedla to zřídlo. Odešla do ústraní a podřezala si žíly…

Když čaroděj domluvil, Geralt tu už nebyl. Vyrazili jsme za ním na Garstang. Nalezli jsme ho pod schody, jak bojuje s okřídleným rytířem. Nilfgaarďan už byl de facto poražen. Už neměl v ruce meč.
„Řekni mi jediný důvod, proč bych tě neměl zabít!“ hřímal Geralt.
„Zachránil jsem Cirille život! To já ji vyvezl z hořící Cintry do bezpečí!“ zněla rytířova odpověď. Silně krvácel. Geralt ho nechal být. Ať si tady pojde.
Zaklínač se vydal do paláce hledat Ciri. Naším úkolem bylo zatím najít v Garstangu odpověď, proč všichni jdou po Ciri. K čemu jim je taková malá holka?
Uvnitř byla úplná tma. Museli jsme být stále ve střehu kolem bylo pořád dost Scoia'tael. Po zemi se válela mrtvá těla elfů i čarodějů. Našli jsme i podřezanou Tissaiu de Vries. Postupem času se nám začalo dařit dávat dohromady útržky jakéhosi podivného příběhu. Ten příběh se jmenoval Historie Starší krve a opravdu se týkal Ciri a její rodiny. Když už se zdálo, že už více nevypátráme, že už není důvod se v Garstangu déle zdržovat, zamířili jsme k východu.
Bohužel jsme se trochu zamotali a místo východu, který vede dolů do Arethusy a Loxie, jsme se ocitli přímo pod schodištěm na Tor Lara. Narazili Jsme zde na Geralta. Našel Ciri živou a zdravou prchající na Věž Racka. Teď se společně vraceli dolů.
„Ááá, náš zaklínač!“ ozvalo se nám za zády. Byl to Vilgefortz z Roggeveenu. Ciri se intuitivně obrátila a utekla zpět na věž. „A princezna Cirilla. Schovala se nám na Tor Lara. To je ale smůla, že tam vede jenom jeden vchod. Chytla se do pasti.“
„To je štěstí, že tam vede jenom jeden vchod,“ odpověděl mu Geralt, „protože v tom vchodu stojím já!“
„Myslím, že se přeceňuješ Geralte. Že nedokážeš odhadnout na co stačíš. No dobrá, dám ti dnes malou lekci!“ Ve Vilgefortzových rukou se rozzářila čarodějná hůl. Ve stejnou chvíli se zaleskl Geraltův meč. Začal boj. Geralt byl jako blesk - pirueta, seknutí, půlobrat a zase pirueta… Vilgefortz byl ale jako hurikán. Na každé zaklínačovo seknutí hned odpověděl pěti údery holí, které Geralt tak, tak vykrýval. Zběsilé tempo. Geralt začínal nezvládat. Některé rány šly do něj. Bylo jich čím dál více. Najednou se Vilgefortz zastavil napřímil ruku a zahřměl zaklínadlo. Rána. Geralt složil intuitivně ruce do znamení Heliotropu, ale nebylo to nic platné. Kouzlo ho sfouklo jako svíčku. Těžko se zaklínač sbíral ze země. Čaroděj mu vykopl meč z ruky a pár údery holí ho znehybnil.
„Čekal jsem v tobě silnějšího protivníka, Geralte.“ Prohlásil Vilgefortz lámaje zaklínačský meč. Pak následovalo krupobití ran do zaklínačova bezvládného těla: „Tak co, zaklínači, mám tě dorazit? Nebo ti darovat život a předpokládat, že jsi se z mé lekce poučil? Dnes tě nechám být! Jdu si pro tvoji princeznu!“ S těmi slovy zmizel ve Věži Racka.
Kde se vzala, tu se vzala, objevila se zde Yennefer. Křikla na nás, ať se raději nestavíme Vilgefortzovi do cesty. Že na něj nestačíme. Že se to pokusí zařídit sama a my ať utíkáme pryč. Potom otevřela zářící portál a zmizela v něm i s Geraltovým tělem. Když portál pohasl, rozběhli jsme se dolů do Loxie…

Vigefortz pronásledoval Ciri až na vrchol věže. Setkali se v malé komůrce nahoře. Čaroděj zastoupil princezně cestu, aby mu nemohla uniknout. Ciri byla v pasti. Nyní byl jedinou šancí na útěk na zdi zářící portál Lara. Má ji zabít Vigefortz nebo portál? Rozhodla se riskovat. Vskočila do svítícího oválu. Výbuch. Portál zmizel a s ním se zhroutila i část věže.
Vilgefortz se probral s řezavou bolestí hlavy. Neměl jedno oko. Odplazil se po schodech dolů, kde narazil na Rience a Scoia'tael. Nařídil jim, aby mu pomohli rychle zmizet…

Yennefer teleportovala polomrtvého Geralta do Brokilonu, lesa, kde žijí driády. Sem se žádný nepřítel neodváží. Driády jsou vládkyně lesa. V lese s nimi nemůže nikdo soupeřit. Jsou také mistryně v bylinkářství a léčitelství. Geralt byl jejich dobrý přítel. Snad ho vyléčí.
Po návratu na Thanedd zamířila Yennefer rovnou na Tor Lara. Našla už jen její prázdné rozvaliny. Rozhodla se, že dožene alespoň nás. Seběhla dolů do Garstangu, ale z něho už nevyšla. Pak už ji nikdo neviděl…

Kam se Yennefer poděla? Uzdraví se vůbec Geralt? Kam se dostala Ciri portálem Tor Lara? Co za tajemství nám odhalí Historie Starší krve? Jak zneškodnit Vilgefortze? To jsou otázky, které nás budou v následujících týdnech trápit…