Konipas 2007

Srazy na zimní nejsou už to co bývaly. Žádné boby, sáně, Miky přicházející o hodinu později atd. Kdo by taky tahal sáně nebo boby po holé zemi, že? A proč by Miky chodil pozdě na sraz, když pak s námi stejně nepůjde? – ale o tom později.

Takže nová koncepce odjezdu na zimní spočívá ve vykrámování poloviny půdy na chodník před klubovnu a potom očekávaní kdy dorazí pan Hora s avií. Ve volném čase je ideální seznamovat nižší čísla, respektive nuly s tím co je asi tak čeká a na co se mají těšit.
Letos byla úroda velká: Vařík, George, Tulda a Laky. Jsem rád, že jsme se je nakonec rozhodli vzít s sebou i když 17 lidí na zimním je mazec – no uvidíme jak se tam vejdeme. To bude nejen týpí, ale i bouda praskat ve švech.

Z kapacitních úvah (to když kapacitní čísla přemýšlí o problémech s kapacitou na zimním :)) nás vyruší přijíždějící avie. Nestát, nekoukat a nakládat.
Za chvíli je plácek před klubovnou vybílenej, většina čísel naskakuje pod plachtu a vyráží směr Podolí. Já s několika dalšíma vyzvedáváme Mikyho, který se taktak do auta vejde …. No tak takhle to původně mělo být, jenže Miky od Plusu šupajdí domů, protože si dal závazek, že na zimní nepřijede dokud nenapíše článek z toho loňského. Jak říká Pudil: „Miky, aby zachránil sirku, tak spálí tři baráky kolem.“ Ale my ostatní to chápeme a půjdeme psát článek z letošního asi ráno na Nový rok, když se bude mět vše bourat a uklízet :).

Nakonec je to tedy dobře, že odjíždíme bez něj, protože jsme ještě pozapomněli na Vaříka s Georgem, kteří nakupovali s ním. Kdo to má, sakra, v takovýmhle počtu uhlídat – kouzelná věta od Piškota.

Ale takovéto počty mají i své výhody. Stavění šlo rychle od ruky, i když letos jsme dávali dohromady i srub. No abych to neprodlužoval, ubytovávali jsme se někdy kolem třetí hodiny – což je čas naprosto rekordní. Největším překvapením pro všechny ale bylo to, že podle propočtů vyšlo místo v týpí na všechny. Nikdo to nedokázal pochopit, protože už loni ve 12 lidech se přemýšlelo kde kdo bude spát a najednou takové skryté rezervy – je ale fakt, že jsme byli dokonale poskládaní – jako tetris.

No a protože oheň uz zaplál, tak se rozjelo paření nejrůznějších her. Protože jsem loni vynechal nebo-li (řečeno bolestivěji) jsem přišel o číslo, netušil jsem, že zimní už není doménou Osadníků (ti se hráli všeho, všudy jednou), ale nejrůznějších jiných her, kterým nerozumím ani trochu. A jak už Miky zmiňoval, někdy vysvětlování pravidel trvalo i dvě hodiny – a to se vyplatí. Proto jsem raději hrál hru na ohřívání guláše – respektive čekání kdy se ohřeje. Byl výborný a hlavně ho bylo dost – jediný kdo opovrhl byl Laky – což se předpokládalo, když tam Pudil s tatínkem při vaření nevhodili sójové kostky (to by Teo asi mrkal :)).

No a tak se ve svitu plamenů pařilo a kecalo a taky čekalo kdy přijde Miky. Ten tedy nezklamal, protože dříve avízovaná 17tá hodina a později 20tá ustoupila do pozadí před třetí ranní. No měl s číslem namálo :). My se ale do té doby mohli alespoň do sytosti pobavit nad tím co vyplodil… :).


Hodně mi budou asi chybět rána na zimním táboření. Protože jsem se moc neúčastnil herních orgií, tak jsem zalízal do spacáku docela brzy a usínal na pozadí s odlesky ohně a směsice hrou rozvášněných hlasů. Tak jsem byl schopen ráno v 6 proloupnout oči a zmizet ve srubu, kde jsem se při dělání snídaně učil. A bavil se každé ráno po 10tý nad předsevzetím kluků, že zítra už vstanou dřív :). Ta rána byla neuvěřitelně klidná, tichá, pohodová a člověk se docela i naučil.

Rozhodně mi bude chybět fotbálek, který se pařil dost a hlavně vytrvalostně, takže 2-3 hoďky nebyly žádný div. Hlavně se hrálo s chutí – což třeba u mě bylo to jediné, protože jestli existuje nějaký antitalent na ten kulatý nesmysl, tak jsem to já. A těch šancí co jsem spálil – to by jen tak někdo nedokázal – možná ještě Mejša :). Prostě to byl ideální způsob jak trochu rozhýbat těla po spoustě těch chipsů, točeňáku, kofoly atd.

Příjemné byly na táboření i návštěvy – když opominu paní Cískovou s bramboračkou, tak si vzpomenu na Vojtu s Butchem, který se poměrně zdržel a s jejich rodinným chlupatým dárečkem se u nás pěkně vyblbnul.
I holky (Anička, Žofka, Pavlínka a Máčka) byly vítanou návštěvou a to nejen proto, že se zapojily do vaření obědo-večeře – výborných těstovin se sýrovou omáčkou, mňam.

Dny, plynuly, sníh nepadal, pařily se hry, spalovalo dřevo, baštily chipsy a vše možné i nemožné, zvracelo se, častěji běhalo na Maurentze, prostě jsme se protábořili až do Silvestrovského dne. Tomu vévodil obrovský fotbalový zápas, po kterém zůstala louka jako by ji zoral traktorem a sebevědomí některých na tom bylo podobně.

Osobně se mi líbil večer, který byl takový jaký měl být – žádné hraní, ale vykládání kolem ohně, pečení masa, prostě fajn.
Půlnoční rituály proběhly také jak měly, myslím že velice povedeně a protože většinu povoleného víte, tak nezbývá než se v novém roce uložit ke spánku, ať jsme odpočinutí na to vopruz uklízení ráno.

Ale i to se zvládlo a avie dopravila vše (kromě jedné Fiskarky) zpět do klubovny. Mě na Nový rok také potěšilo, že přežil i můj podkrovní pokojíček po tom co jsem ho na Silvestrovskou oslavu půjčil holkám.
Prostě samá pozitiva.
Takže táboření Konipásek bych považoval za uzavřené a děkuji všem číslům za těch pár dnů patřících jen nám!
A zase za rok!

P.S. ten ovocňák vylil Miky – jen mě do toho šikovně nastrčil!!!