Doba šutrová

Tak takhle nějak to vypadalo před výpravou na ventilu – a opravdu klasika. Sraz na autobusovém nádraží osmnáct hodin po začátku patnáctého dne měsíce dubna. Před blížícími se přijímačkami jsem očekával slabší účast, ale ono ne a to bylo dobře.

Sice asi budeme mít problém se do Tesákovic chalupy Rabuňky vlézt, ale to budeme řešit až na místě. Zatím jsme v autobuse, kde Bája s Pipi pěkně řádí, Škárňa také nezůstává pozadu, takže provádíme různé škatule škatule hejbejte se, ať spolu nejsou ti nejhlasitější uličníci a uličnice. I tak si spolucestující užili.

Po cestě z Věcova do kopce směr zřícenina Štarkova a tak i Rabuňka, mi nikdo nechce věřit že nazpět půjdeme pěšky až do Města, ale však oni uvěří :)
Ubytování probíhá docela bez problémů a já obdivuji Tesáka, s jakým klidem pouští tu smečku do jejich poklidné chaloupky… Hned po krátké večeři vyráží oddíl do blízkého lesíku plnit různé úkoly přichystané Áňou, ale PK se to netýká, protože přemýšlíme nad zítřejším netradičním a časně ranním pochoďáčkem. Takže podstata hry mi unikla, ale to určitě dopodrobna vylíčí Mako ve svém další povinně-volitelném článku :)

Spát se jde kolem desáté, téměř polovina oddílu usíná venku u ohýnku pod hvězdami, čemuž jsem rád, protože takové noci jsou pro každého nezapomenutelné – nejen tím, že se člověk nevyspí do sytosti :) Nálada u ohně je veselá a tak musím rázně zakročit, abychom se vůbec vyspali, protože nikdo kromě PK netuší co se chystá… Holky ještě se smíchem prosí Tesáka, aby je vzbudil tak ve 4, aby se stihly přemístit do budovy než padne rosa. Tesák s úsměvem slibuje. A potom už jen tak desetkrát napomenu pár kecalů, pohrozím tím, že se přestěhují do lesa a už je klid. Člověk střídavě usíná, probouzí se, kouká na zmenšující se plamínky ohně střídavě na hvězdy poslouchá dech ostatních či Banyho mluvení ze spaní.

A najednou jsou čtyři hodiny a Tesák opravdu přichází – nejen že ještě nepadla rosa, ale máme tu připravovanou hru. Ostatní neví jestli je to jen vtípek, ale když je vyháníme ze spacáků se sbalit, tak všem dochází že to asi vtípek nebude.
Sbalení věcí kontroluje Adam – mapa, buzola, 5P, snídaně, lékárnička….. Družina dostává louč a vyráží do tmy s blednoucími hvězdami nad hlavou – aby následovala cestu ze svíček vedoucí do hlubokého lesa k první obálce s částí mapy.

Druhý den výpravy se nám rozjíždí na plné obrátky. Úkolem cesty je pozhánět pro pana Wolfa co nejvíce pravěkých kreseb, které se v blízkém i dalekém okolí nacházejí.
Vyrážíme chvilku po nich – tedy Áňa, Adam a já – vyrážíme ale v protisměru, abychom stihli přichystat polovinu trasy, jejíž první část vyrazil před pár desítkami minut připravit Miry s Cískem. Jaké je však naše překvapení když postupně narážíme na Rysi a potom na Jeleny – šli totiž přesně na opačnou stranu než měli…
„To nemáte mapu?“ rozčiluju se po ránu.
„Máme, ale Jihlavska.“ S provokativním smíchem mi odvětí Tulda, čímž riskuje, protože takováto rádcovská práce mě značně rozlaďuje.

„Nemáme.“ Pro změnu na rovinu odpovídá Pepíno, o jehož rádcovské práci si v tu chvíli myslím něco podobného.

„Tak to máte smůlu.“ Odvětím navrčeně a posíláme je na správnou stranu, ať se s černobílými útržky mapy poperou po svém. Holky jim to opět nandaly – tedy aspoň start. Uvidíme co dál. No je tohle možný, taková neschopnost? – skřípu zubama ještě nějakou tu chvíli a nadávám i Adamovi jakže jim to povinné vybavení kontroloval.

Pomalu se rozednívá a my umisťujeme jednotlivé obálky na trase. Obdivujeme mlžné cáry zvedající se z vysočinských potůčků a údolí, brouzdáme se rosou a sledujeme vyjasňující se obzor. Prostě nádhera! Ale to není vše – docházíme za Mirym na Prosičku – kde je polovina cesty a vylézáme na skálu ke kříži tyčícímu se na vrcholku. To je teprve nádhera. Výhled do širokého kraje, daleké obzory, protější stráně, mlhy přeplouvající z jednoho údolíčka do druhého, místy zbytky sněhu – to vše prozářené ranním sluncem. Sedíme nahoře a vychutnáváme ty nazapomenutelné chvíle. Ještě že máme to štěstí a můžeme toto zažívat…

Oddíl zatím spěchá po cestě a plní úkoly, ale už brzy musíme očekávat první družinu – Lišky. Zdají se být nejschopnější a nejrychlejší družinou. Cesta podle mapy jim opravdu jde – většinou. Jaké překvapení když dochází společně s Rysama, kteří ze začátku zbloudili. Oběma družinám dokonce ještě hoří pochodně. Šátkujeme o jejich životy a oni zatím v bitevní vřavě hledají další popis cesty a poté plní úkol vylézt na vrcholek skály a pokochat se výhledem. Lišky nenechávají nic náhodě a tak pokračují jako první dál po trase kytiček a jejich názvů, aby je po pár stech metrech správně přeříkali Áni. Rysi je těsně následují.

Neuplynulo ani moc času a už tu jsou další dvě družiny. Veverky a Jeleni – všichni se zdají v pohodě, jen Žabka a Škráňa se zdají trochu unavené. Nicméně průběh je stejný jako předtím a obě družiny zase vyráží na další trasu. My balíme vybavení a zkratkou spěcháme na Štarkov, kde je konec celé cesty. Tesák s Eliškou zde od rána šplhají po skalách a vytvářejí malby, které pak bude slaňující oddíl hledat. Na místě zjišťuji, že jsem foťák po Liškách posílat nemusel, protože jsme zde nejdříve ze všech družin.
Dlouhou dobu se nic neděje až doráží Jeleni – velké překvapení, protože teoreticky měli být někde v zadnějších pozicích. Copak se asi mohlo stát? No prostě mapa je v rukách našich družin nebezpečnou zbraní – někdy je lepší ji nemít, že, Jeleni?

Ale nakonec jsme se šťastně všichni sešli a slaňuje se jako o závod. Dvě stěny, jedna cvičná, druhá ze zachovalé hradní zdi – ta už je drsnější – však si Pavlínka užila než jako první z holek přišla na to, jak na slaňovací cestu nastoupit… Daří se nám přesvědčit i zatvrzelé odpůrce výšek, ať slaňování zkusí a u všech se setkalo s ohlasem – asi budeme muset opět připravit nějaké slaňovací odpoledne. Bája nás překvapuje svým horozlezeckým stylem, ale to je na delší povídání.

Zpět na Rabuňku docházíme až po jedné hodině. Vyvalujeme se na pálícím sluníčku na spacácích, družiny vaří oběd a užívají si prodlouženého poledního klidu – předpokládal jsem, že si alespoň někdo zdržímne, ale to jsem se mýlil. Tak je všude plno křiku, smíchu, lumpáren – prostě si užíváme hezkého odpoledne. Ale i to má svůj konec, a tak se nebe zatahuje a zároveň s vysvětlováním třetího programu začíná lehce poprchat. To ovšem nikoho nemůže zastavit, a tak se v nedalekém lese plíží družiny k hlídkujícímu Adamovi, aby mu nejlépe k nohám položily své kartičky – tak aby je ostatní družiny později mohly jen velice těžko získat a z jejich popisu nakreslit sami nějakou tu pravěkou kresbu.

Počasí se umoudřuje, a tak i čtvrtý program probíhá částečně venku i vevnitř. A zase je tu jídlo – v průběhu večeře zjišťuje Xík s Pavlínkou, že pátý program neuskuteční, protože je prostě zklamala technika. Ale to vůbec nevadí, alespoň můžu povykládat s nováčkama o věcech z nováčkovské zkoušky a zbývající oddíl zatím trénuje zapalování ohně na Svojsíkův závod.

Tentokrát chceme brzy do hajan ať dospíme potřebné hodiny, ale družiny zjistily že při slaňování přehlédly to nejdůležitější, a tak nezbývá než vyrazit zpět na Štarkov a v houstnoucí tmě hledat to co přehlédly za dne. Ale jeskyň s pozůstatky pravěkého muže je objevena rychle – to bude mít pan Wolf radost. No a my také, protože se vracíme zpět už opravdu do spacáčků. Při příchodu nás trochu vyděsí Áňa, která rozdělala pořádný oheň a v jeho odlescích prý připomínala čarodejnici.

Přesto, že bylo některým spáčům venku zima, i tuto noc je dost dobrovolníků pro spaní pod širákem. Ohýnek čoudí a všichni záhy usínají. Předpověď nočních přeháněk se naštěstí nepotvrdila, a tak se probouzíme ráno suší a docela vyspalí.

Poslední den výpravy je nejméně oblíben – úklid a cesta domů. Vyrážíme po deváté, abychom těch asi 18 km zvládli beze spěchu a i s obědovou pauzou. Ludva nás vede a seznamuje se v praxi se záludnostmi mapy a terénu. Škráňa se Žabkou trochu fňukají, ale nakonec si zvykají a skoro bych se vsadil, že se jim putování s batohama zalíbilo – no se Škráňou bych se raději nevsázel, ale ony tomu přijdou na chuť. Děláme časté přestávky a nakonec nad Zuberským rybníkem usedáme a zaléháme k obědu a hodinové pauze. Někteří nechápou, proč vaříme, když už budeme brzy doma, ale jako vždy zdůrazňuji – i toto je součástí programu.

Veverky kuchtí specialitu a protože jsou chytré holky tak si ze všeho vezmou ponaučení a příště už nebudou Mako pouštět nakupovat samotnou. Lišky budou také moudřejší a vezmou si novou bombu, aby jim nedošla. No a Rysi - ti si snad také příště nezapomenou bombu vzít.
Do města docházíme trošku unavení v docela slušném čase – po druhé hodině a tak část oddílu vyráží ještě na zmrzlinu. Připomínáme si oddílovou akci příští sobotu a rozcházíme se domů. Čegi zveřejňuje svůj plán na dnešek – vana, pořádně se nacpat a ležet u televize – no něčím se ty dva dny v „divočině“ musí kompenzovat :).

Díky všem za hezky prožitý víkend – doufám, že se vám dobře vstávalo do školy a nohy pomalu přestávají bolet… a už se můžeme těšit na květen, kdy vyrazíme pod stany.

A jejda, koukám že jsem se rozepsal – ale myslím že si to tato akce zaslouží – a to ještě bude kupa fotek – to se asi webmasterovi nebude moc líbit.