POLSKO 2001 (3)

30. 7. 2001 - Den příprav

U paní Markové vyzvedla batohy na kolo a slíbila, že je v pořádku vrátím a pokud ne tak v plné výši uhradím
Večer začalo velké balení. Začala jsem optimisticky koukat na batohy a najivně doufat, že ty kupky, který mám nachystaný se mě do batůžků vejdou. Když už po páté jsem přebalovala usoudila jsem, že některé věci hold zůstanou doma. Díky Mláděcí nepromokavé bundě Axon jsem v klidu mohla vyhodit některé zbytečné věci a tím vytvořit větší prostor pro jídlo na 10 dní.

31. 7. 2001 - Rychlý odvoz kola

Tak jsem myslela, že dnešní den proběhne úplně v pohodě, že se rozloučím z rodinou skočím na pokec za známýma a pak se pěkně do růžovoučka vyspím a ráno 1.8. mě brácha odveze do Liberce. Já pořád říkám změna je život a domlouvat něco je riskantní. No abych to zkrátila, brácha ani taťka mě na hranice neodvezou a jediná možnost jak dopravit kolo do Liberce je vlakem, který jak jsem si předem naštěstí zjistila odjíždí za 45 min. A tak začalo velké kontrolování věcí a kola. Na ČD jsem dorazila 20 min. před posledním vlakem, který by mě mohl dovézt kolo do Liberce. Vyplnila jsem tiskopis na kolo a pak s panem výpravčím jsme kolo zkontrolovaly. Tak snad je vše už jak má být a já můžu v klidu spát. No na klidu mi však pan výpravčí trošičku ubral větou No možná, by tam to kolo mohlo zítra dorazit, no snad, uvidíme, ale jo. A tak se loučím s nádražím a vyrážím domů i s batohy, které jsem nakonec neposlala, protože se mě za ně nechtělo utrácet Kč.
Večer jsem se stavila domů k rodičům, kde jsem dostala a dala pár příkazů. Taťka mi nakázal každý den posílat zprávy, kde jsem, dal mi pár rodičovských rad no znáte to. Já taťkovy zakázala prozradit moje, ségřino, bráchovo a taťkovo tajemství mamce a babičce o tom, že jedu sama. Protože jak znám naši drahou ženskou polovičku rodiny, asi by se moc nevyspaly. A kdo by pak nesl následky jejich pochmurné ospalé nálady?

1. 8. 2001 - Den odjezdu ( 242 km - vlakem, 50 km - kolo)

Po ránu jsem musela skočit na úřady, abych dostala nějaké penízky a měla z čeho další měsíc žít (no stejně mě to nevyřídily a po příjezdu jsem se zocelovala větou A co tě nezabije možná tě posílí a musím konstatovat, že na tom něco je).
Půl hodinky před odjezdem se stavuje Léňa, která mi dala dáreček v podobě zeleného boxera, prý aby mě a kolo chránil, na vlakáči tento pejsek dostává jméno Roky a stává se maskotem výpravy.
10:59 naposledy máváme z vlaku Šídlovy, který pokud se nevrátím tak má na starosti berušky, takže se budu asi muset vrátit, ne že bych ji nevěřila, ale přece je ještě mladá.
Ve vlaku si Léňa ze mě dělá srandu a ptá se mě zda jsem něco nezapomněla lékárničku, ešus, bombu, zámek na kolo Ano mami mám všechno, odpovídám ji s úsměvem na tváři. No všechny tyto věci jsem přece minimálně pětkrát balila do batohu a tak si nepřipouštím, že bych něco zapomněla. Ale přece jedna věcička se našla - klíče od zámku na kolo. No nazdar, zámek na kole mám, ale klíče ty visí u dveří na věšáku doma. Má hlavička zapracovala, vytahuji mobila a volám taťkovi, taťka volá bráchovy a brácha ségře, která klíče nalézá a do auta bráchovi vlézá. Brácha prý jel svým BMW mezi N.M a Žďárem 170 km/hod., aby to stihl.
Ve Žďáře byla ještě Peťa a Matouš a tak dáváme poslední společnou foto před odjezdem a pak vyrážím rychlíkem směr Kolín - Liberec.
V Liberci si vyzvedávám kolo a vyrážím směr hraniční přechod Habartice. V Habarticích jsem si poslala naposledy za levný SMS o tom, že žiji. Když jsem přejížděla hranice již slunko zalézalo za kopečky a já věděla, že se budu muset uchýlit k nočnímu spánku. K spánku jsem se uložila pár kilometrů od hranic. No jak jsem ráno zjistila hned vedle nějaké vesnické skládky.