Den třetí

Jeden by byl řekl, že po náročném dni všichni prodlouženého budíčku využijí a budou chrupčit, dokud to půjde. V holčičím srubu byl ale opak pravdou – tam se klábosilo snad už od sedmi.
Rozcvička přes mnohé reptání byla stejně. Áda zkrátil běh i poskakování, takže byla už si nikdo nemohl stěžovat. Přesto někteří necvičivci necvičili, díky čemuž dostali za trest běh k lesu, po několikátém napomenutí dokonce ztratili Berserk. Smůla, hoši, ten zůstane jen těm s nejsilnější vůlí…

K snídani jsme dostali ke všeobecnému nadšení poridge – vynález, který přinesl do oddílových snídaní již zmíněný danger cooker Miky. Všichni se oblizovali až za ušima.
První dvojprogram byl odpočinkový – šlo o výtvarno. Nadějní po vzoru Guida Daniela proměnili pomocí štětců a temper svoje ruce do podoby nejrůznějších zvířat, se kterými na konci programu sehráli bajku. Jen tak mohli totiž zase kousek postoupit v cestě za pánem Elladu – zahrát tímto způsobem divadlo pro… řekněme „podivnou“… vílu Žiži a její umění znalé přátele.
Oddílu šla práce rychle a dobře od ruky – jen co se ve fotogalerii objeví fotky, můžete se na zdokumentovanou práci podívat. Bohužel, někteří umělci mají k fotografování takový odpor, že mi dovolili zvěčnit pouze pomalovanou ruku – takže autora nepoznáte :-(.
Ani jsme se nenadáli a už tu bylo hraní. Veverky nám předvedly příběh o dvou krokodýlích rodinkách, z nichž jedna se hádala jako párek psů, Lišky o tukanovi, hadu a páru žiraf, Jeleni o myši, která šla nakupovat do K3 sportu, ale had Piškot ji odbyl slovy : „Bez peněz do KáTrojky nelez!“ (to byl velice veselý příběh, díky skvělým hereckým výkonům Kuby T., díky hláškám typu. „Piškote, Ty hade!!!“ a díky tomu, že kdyby se postavy neoslovovaly jako myši, nikdo by asi nepoznal, o jaká zvířata se jedná… :-) ). No, a Rysi zahájili poutavým úvodem, při kterém Horník spadl dolů z pařezu, sestřelen šiškami od svých kolegů, a sehráli příběh o vráně, která kradla cizí vejce ( a potom na to samozřejmě doplatila).
Po dlouhém rozhodování porotě vyšlo, že nejvíc políček do cesty si nejspíš zaslouží Lišky…

Jen co si úspěšní malíři a herci umyli ruce, byl čas oběda. Holky se službou si pro nás tentokrát připravily bramboračku, po níž následoval guláš s bramborem.

Mezitím, co si oddíl užíval zaslouženého poledního klidu, rádcové se vydali na cestu pro poslední z kostí, kterou se předešlou noc nepodařilo nalézt. Protože jsem to byla já, která tuto kost pokládala na místo, šla jsem pro jistotu s nimi.
Pod rádcovským vedením jsme k rybníku došli, ovšem z opačné strany, než byla kost umístěna. Mezi námi místem, kde se měla nacházet, leželo nyní… tak 200 metrů?… rozmočené bahnité půdy. Bája a Terka prohlásily (docela je chápu, bylo to totiž poměrně rozumné rozhodnutí), že to raději celé obejdou lesem, to se ale nám ostatním nechtělo, takže jsme začali opatrně, ale rychle přeskakovat z jednoho suššího místa na druhé. Boty se sebelepším gore-texem nikomu nepomohly – ten totiž není nic platný, když Vám do bot nateče vrchem…
Když jsme se konečně probojovali na pevnou zem, začali jsme hledat kost… Jenže ouha, ona nikde. Došli jsme k závěru, že za tu dobu, co zde ležela ji nejspíš odfoukl vítr. Protože v okolí se nikde nenacházel žádný kámen, nezatížila jsem ji pořádně – pouze jsem ji trochu zaklínila mezi stébla trávy. Ještě chvíli jsme se rozhlíželi a prokopávali trávu, a dorazily holky. Řekli jsme jim, co se asi stalo a vydali se na cestu zpátky. Protože nám třem už bylo jedno, kudy půjdeme, vzali jsme to stejnou cestou. No, vlastně úplně stejnou asi ne, protože po chvíli se nám do cesty postavila poměrně velká louže. Horník prohlásil, že se mu nechce ji obcházet (vždyť bychom si našli celých 20 metrů!), takže jsme se ji začali přeskakovat. Byla to ohromná legrace. Kdyby mě kluci na druhé straně nechytili, je dost možné, že tam trčím zabořená do bahna ještě dnes :-).
U hráze rybníka jsme počkali na holky, které šly na záchod, a vydali se na zpáteční cestu.

Obávali jsme se, co se stane, protože kikimory nám řekly, že dokud nebude králova kostra kompletní, nepůjdeme dál. Naštěstí nás opět zachránil Tyr, který nám poslední kost přinesl…
Díky němu jsme tedy mohli pokračovat dál – tentokrát jsme museli pomocí složitých lektvarů odemykat mosty, klenoucí se nad Elladem… Nedařilo se nám vždycky tak, jak jsme chtěli, takže jsme si ještě u holek ve srubu popovídali o tom, v čem jsme mohli pracovat lépe. A najednou už byl čas večeře. Dostali jsme těstovinový salát s kuřecím masem… No, radši už nebudu vychvalovat, aby se náhodou nějaký čtenář nerozhodl unést naše kuchařky :-).

Po večerní hygieně a zhodnocení uplynulého dne přišel čas urazit poslední úsek cesty k pánu Elladu. Družiny se pod vedením Twana, dvou víl a čaroděje Tyra vydaly proti proudu řeky, aby splnili pár posledních úkolů. Úspěšně poskládaly ze znaků větu, porazili kikimorského bojovníka, přeložili elfské runy, uctili prastarý chrám a nakonec stanuly před samotným pánem řeky Elladu, který sídlil uprostřed Černého hvozdu.

Narozdíl od vědmy Amileen se rozhodl, že nám svůj krystal odevzdá již nyní. Ještě předtím ale využil jeho sílu k vyhnání všech vyvern z tohoto údolí. Magická slova, vycházející z jeho úst způsobila spuštění mohutného vodopádu (kouzlo za 1000 magů, pro zájemce :-) – ale jen magy nestačí, potřebujete k tomu ještě fůru schopných roverů, dostatek materiálu a rychlého posla mezi vodopádem a chrámem, kde se mezitím odehrává hra… :-) )…
Předtím než se s námi rozloučil, varoval nás, stejně jako Amileen, před čarodějem Tyrem. Co před námi skrývá? Brzy se to již dovíme…

Nyní už nám zbývalo pouze dojít zpátky na Švýcarák a nechat se ukolébat ke snům četbou Ády a Loca…