Den II.

Radostně jsme se tedy všichni vyhrabali ze spacáků a vydali se na rozcvičku. Naštěstí nebyla zase tak drsná jako Neggyho na zimáku (Nacvičovali jsme si tam výsadky a box), ale jen klasika. Běh, cviky, při kterých byla někdy docela legrace. Zvlášť na konci, kdy byl takovej ten cvik, kdy jsme se rozdělili do dvojic, postavili zádama k sobě, zapletli se loktama a navzájem se zvedali. Vtip byl v tom, že ne vždycky se dvojce rozdělily úplně rovnoměrně, někdy tedy ten slabší, co neunesl toho silnějšího zrovna ve chvíli, kdy ho zvedal... No, dokážete si představit.

Naštěstí rozvička neskončila žádnou smrtí, někdy to bylo o fous, ale přežili jsme. Vydali jsme se tedy zpátky do chaty, kde jsme si po družinách začali připravovat snídani. U nás nakonec krájení chleba padlo na mě, takže jsme popadl nůž a skončilo to tím, že jsme celej chleba rozkrájel na pár mega dřevařáků ana pár mega miny kousků... No, aspoň ostatní ví, že na krájení nejsem. Horší bylo, že pak jsem ty chleby musel i mazat:).

Ale čas tiká, první program se blíží. Měl ho Hombré a říkal nám, že si máme vzít buzoly. A že prej bude program vevnitř. To bylo trošku divný, poněvadž sebou buzoly a nepůjdeme ven? V tom bude beztak nějakej podraz. Ale opak byl pravdou... S buzolami jsme totiž nacvičovali azimuty, zkoušeli co nejlépe zorientovat mapu a podobné křovárny týkající se map. Aby to ale nebylo tak jednoduché, na konci nám Hombré dal malý testík. A to konkrétněji pár azimutů, pár míst na světě a pár míst na mapě. No a my nedělali nic jiného, než u nich určovali azimuty a z azimutů naopak místa. Vypadalo to jednuduše a jasně, ale to by nebyla Bára, aby nebyla sranda. Protože když jsem se podíval, jak měřila azimut na televizní anténu, málem jsem se udusil smíchy.

Aby naše nově nabyté informace nepřišly nazmar, Neggy se v druhém programu vytasil s malým orienťáčkem. Jistě vítě, co to znamená. Dostali jsme mapu, obkreslili si místa, která bychom měli navštívit, rozdělili jsme se do dvojic a hurá na trať. Já byl s Buduem. Ze začátku nám to klapalo hladce, bez problémů jsme našli stanoviště za jeden bod, bez problémů jsme našli stanoviště za dva body, jenže pak jsme to vzali naší geniální zkratkou ke stanovišti číslo pět a ouvej. Ono na té křižovatce nějak nebylo. A teďka jsme přemýšleli, čím to může být. My jsme tady špatně? Nebo my jsme tady dobře a stanoviště někde fuč? Měli jsme takovou blbou předtuchu, že my jsme tady špatně. No, ale co se dá dělat, rychle jsme vyrazili dál, třeba se nám ještě poštěstí. Hmm, blbej předpoklad. Aby toho nebylo málo, nějakým záhadným způsobem jsme vyšli z mapy, jenže to jsme nevěděli, takže jsme si pořád mysleli, že jsme na mapě. A to byl problém, poněvadž my jsme šli podél mapy a přitom jsme byli nědke úplně fuč. No, nebojte. My jsme na to kápli. Sice dvacet minut před koncem hry, ale kápli.

Když už jsme totiž tušili, že něco není v pořádku a že na mapě asi určitě nejsme, zeptali jsme se jedné staré babičky na cestu. „No to víte kluci, to je přece jasný. Teďka jste u nás na dědině, víte? Jó, vy chcete na Horní Mlýn? No, a nebydlí tam ti pionýři? Že mám pravdu, viďtě? No, já si to myslela. Jo, vy tam chcete dojít? Aháá. Tak to myslíte tady náhorůů, pak zase doolůů, kolem Jeleňa a pak dopravá. A pak už to bude nadohled, to určitě poznáte.“

Tak teďka už nám to bylo jasný. Vydali jsme se nahorů, dolů a světe div se, my jsme to našli. Rychle jsme se vydali na poslední stanoviště aspoň za ten jeden bod a valili na chatu. Pár lidí už tam bylo, pár lidí přišlo po nás, ale nakonec jsme se tam sešli všichni...

Za nedlouho přišel Neggy. Řekl nám, že máme chvilku na odpočinek, ale za 20 minut před chatou s baťohem, kde budou věci na převlečení (Jupí, cejtim bažiny), věci na oběd a nějaké krámy ještě navíc... Naházeli jsme to tedy do baťohu a hurá před chatu.

Šli jsme kousek cesty podél vyschlý řeky, ale bažiny furt nikde. To bylo podezřelý. A pak nám Neggy začal vysvětlovat, že abychom našli draka, musíme jít pořád vyschlou řekou a po cestě hledat šipky, které ukazovaly na jednotlivé úkoly. Ale my nevěděli, na jaké úkoly šipky ukazovaly, museli jsme tedy najít i symbol s vysvětlěním šipky ukazující na úkol. Ale než jsme se vůbec na nějaký úkol vydali, museli jsme najít šipku ukazující na místo, kde jsme měli vařit. To nebylo zase tak snadné, ale asi tak ve 3/4 cesty se přeci jen zadařilo. Rychle jsme se tam rozběhli, začali stopovat 45 minut, což byl minimální čas na vaření a posléze už i začali vařit i nějakou tu šlichtu. Podle mého názoru se naše kaše s párkem jíst dala, podle Žofky prej humpl, ale tak každej má jiné chutě. 45 minut ale není krátká doba, stihli jsme se tedy jen tak tak naobědvat, zahrát basket a hurá na trať.

Nejdříve jsme šli na úkol traverz nad údolím. Bylo to vcelku jasné. Mezi dvěma kopci bylo napnuté ocelové lano a my pomocí úvazku, kladky a pár jistících lan museli totu cestu překonat. A aby to nebylo nudný, tak za nedlouho začal padat déšť. Všichni jsme tedy zapadli do nějaké mega hromady listí pod převisem, vždycky jen dva z družiny se šli chystat. Sedm lidí dostat přes traverz sice chvíli trvalo, ale my to nějak zvládli. Rychle jsme se tedy (v tuto chvíli všichni totálně promočený) na další stanoviště, které tentokrát bylo o něco snadnější a rychlejší.

Ten lama drakoun totiž vydrancoval královskou pokladu a poklad zavěsil na strom. A nám nezbylo nic jiného, než tam po lanové lávce dojít a vzít si jeden peníz, aby království zase fungovalo tak, jak má. Každý se na tu spletotitou cestu tedy vydal a pak už honem na stanovišťě za Teem a Hombrém, protože jak jsme již věděli, tam se zašpiníme. Netrvalo dlouho a byli jsme tam.

Avšak byli jsme dost překvapení. Ona to nebyla žádná bažina, ale mega jeskyně. A co se dělá v jeskyních? No přece leze. Ale todle nebyl jen tak ledajaká jeskyně. Za prvé tam nebylo žádné vstupné, tudíž jsme si tam mohli lést jak chceme a za druhé to byla jeskyně plná jílu, to znamená, že chodbama se člověk musel plazit a občas se tam fakticky nemohl vejít. Prostě geniální.

Jelikož nás bylo sedm, rozdělili jsme se do dvou menších skupinek. Jedna se vydala na větší, delší, akčnější a spletitější trasu a druhá zůstala v centrální jeskyni a prolejzala chodbičky vedoucí z ní. A pak se to prohodilo.

Já byl v druhé skupině, nejdříve jsme si tedy lezl v menších chodbičkách, hledal jednoho netopýra, kterej byl v jeskyni, do níž se muselo prolést chodbou, v níž byla voda. No, za nedlouho jsme to měli všechno zmáklé, začali jsme tedy prolejzat některé chodby i podruhé, potřetí... Ale to se už ozývají hlasy s hlubin a nám je jasné, že nepotrvá dlouho a půjdeme na tu delší trasu. A opravdu, za ani ne 5 minut vlézáme do první chodby. A tak pořád dál, ono se to těžko popisuje. Zkuste si představit, že máte radi špínu, že máte rádi jeskyně a teď to všechno dejte dohromady, přideje vynikající atmosféru a máte náš zážitek. Prostě super. Bohužel, nic netrvá věčně a tak i my jsme po nalezení podzemního pramene museli z jeskyň pryč. A byli jsme úplně geniálně špinaví!!!!!!!Jupí!!!!! Ale nejvíce tady zamachřily Lišky, ona jim ta špína vadila snad méně než klukům. Hráli jílovou bitku s Hombrém, nadšeně prolejzaly každej koutek, prostě skvěle zamachřily. Ale mrknětě na fotky, až tu budou.

Čas nám utíkal nějak moc rychle, hodně rychlým klusem jsme tedy valili na poslední stanovišťě, které bylo sice úplně na začátku, jenže náš čas nebyl moc velký... Ač jsme se snažili jak chtěli, došli jsme tam asi tak o 10 minut pozdě. No, co se dá dělat. Pomohli jsme Lakymu a Attymu sbalit stanovišťě, potom jsem ještě kopal do velmi chatrné lávky, zrovna když přes ní šel Budu, což mělo za následek škrcení. Škrcení mýho krku.

Ale pak už jsme opravdu šli do chaty, kde jsme se převlíkli, napili čaje a při vaření večeře čekali na ostatní. Ti došli za nedlouho. Nědlo to i hrotil se sprchováním, ale to mi přišlo zbytečný. Konečně špinaví a oni to hned umejvaj? Blázni... Pomalu se stmívalo.

Ke konci dne nás ještě čekalo shodnocení programů. Nejdříve se povídalo o ranní vorvě, o azimutech, ale pak přišel na řadu program s lanováma aktivitama. ALe neřešily se ani tak nějaké zážitky, spíše to, proč se Veverky v půlce hry rozhodly, že půjdou na chatu a tam se převlečou, kvŮli tomu, že pršelo a oni byly úplně mokrý. Na tom ještě není nic špatného (teda, převlíkat se z mokrého oblečení do posledního suchého a potom jít zase do deště mně připadalo divný, ale to je jejich věc). Problém byl v tom, že Týna s Peťou se na program vůbec nevrátily(Ostatní Veverky jo). A asi hodinu byli na chatě. Co se dělo dál nevím. Ale myslím, že potom přeci jen na ten program šly. O tom se tedy asi hodinu rokovalo, ale pak to Teo utnul a vyslal nás směr spacák.

Jelikož jsme za celý uplynulý den byli vcelku unavení, rychle jsme usínali. Dobrou noc.

Den III. čekejte zítra.