Výprava do Přibyslavi

Zázemí nám poskytli přibyslavští skauti. Nevím, jestli to byli přímo oni – zkrátka jsme bydleli v budově, jejíž část sloužila jako skautská klubovna a část jako poradna pro maminky s dětmi. Spali jsme v místnosti, jejíž vybavení napovídalo, že se nejspíš jedná o školku. Ale my jsme si nemohli hrát! Bylo potřeba jít za Geraltem. Jenže k tomu jsme potřebovali glejt od zdejšího krále. Bez tohoto povolení by jsme se nemohli volně pohybovat zemí. Jenomže ten král nám ten glejt nechtěl dát zadarmo. Úkol zněl jasně – nakreslit co nejpřesněji plánek náměstí. Abychom to neměli tak snadný, náměstí hlídalo několik strážců, a tak se už v poměrně pokročilé hodině večerní ozýval z náměstí dusot a jekot (to když strážci na někoho vylítli zpoza rohu).

Po návratu do budovy družiny překreslily plánky z cárů papíru na slušné archy a šlo se spát. Ke snům nás doprovázel Tesákův hlas, předčítající nám Zaklínače.

Ráno vstávat a rychle na rozcvičku. Dneska nás čeká cesta do Brokilonu, tak se musíme pořádně protáhnout.
Venku je mokro, při každém kroku to čvachtá a naše ještě docela slušně čisté kalhoty pochvíli už nejsou docela slušně čisté… Tesák předcvičuje a pár lidí si pro svoji lenost zaběhá… Potom ještě chvíli skákat po jedné noze a se založenýma rukama se snažit shodit co nejvíc soupeřů a je konec rozcvičky. Pár statečných se ještě rozhodlo umýt se do půli těla pod pumpou (musím dodat, že šlo o samé kluky) a byla snídaně.

Seděli jsme si v jídelně, baštili chleby se sýrem (nebo salámem), když vtom dovnitř vešel v zelených punčocháčích, kazajce a s pérkem na klobouku – Marigold! – a podal nám náš poctivě vydělaný glejt.
Potom co ho Terka přečetla nám bylo všem jasné, že musíme rychle dosnídat, sbalit se a vydat se na cestu, protože za hodinku nám odjíždí vlak. Pěšky bysme se totiž až k Brokilonu nikdy nedostali. O něco později jsme stáli venku a měli v batozích družinovou lékárnu, pití, věci na vaření, každý pro jistotu 5P a Lišky glejt. GLEJT!

Rychle pro něj zpátky nahoru! Proházely jsme všechny věci, spacáky – zkrátka jsme tam udělaly pěknej binec. Ale glejt nikde. Provázeny četnými narážkami od PK jsme s ostatními došly až na vlakové nádraží. A tam se glejt objevil – čirou náhodou se ocitl u Zdenyho v kapse.
Teď už nám tedy už nic nebránilo v tom, abychom nasedli do vlaku a jeli vstříc nástrahám. Po chvíli se v našem vagónu objevila paní průvodčí a když chtěla jízdenku, Pepíno jí drze podal glejt. Ona si ho se zájmem přečetla, cvakla ho a ani nám nedala pokutu za to, že jsme neměli povolení od veterináře. Vidíte, co dokáže takový glejt!

Po nějaké době jsme z vlaku vystoupili a vydali se na dlouhou cestu za Geraltem. Po cestě jsme se fotili u rozvodněné řeky, vylezli si na Rozštípenou skálu, vyráběli ozdůbku klobouku pro Marigolda, protože ztratil svoje pírko a taky spoustu dalších hrozně důležitejch věcí. Například jsme nosili zašifrovanou zprávu přes území Scoia´tael, kteří když nás uviděli, museli jsme jít sami a dobrovolně do vězení. Ty zprávy byly strašně tajný, například „prasečí ocásek“ a podobné.

Konečně jsme dorazili k hranicím Brokilonu. Dryády, jak jistě víte, mají k lidem nedůvěru. Nikdy nevycházejí z lesa a pokud se příliš přiblížíte, můžete si být jisti, že vám vyletí vstříc nejeden šíp.

Nevěděli jsme, jak dál, ale naštěstí jsme měli s sebou Marigolda. Dryády ho znají - proto jsme museli vypadat jako on. V družině jsme udělali kruh a museli jsme projít do lesa. Jenom to byl složitý úkol, protože dryády do nás šily, takže jsme se museli mockrát vracet. Nakonec jsme ale v Brokilonu našli jednu osobu - byla to Milwa lučišnice, která byla ochotná nám pomoct - a zazpívali jsme jí písničky o hrdinech, krásných dívkách a hrdinských činnech. Ostatní dryády nás málem zastřelily, že jsme měli glejt jim bylo úplně jedno a když uviděly Marigolda, tak se ještě víc rozzuřily. Geralt, který nás brzo v lese objevil a přišel za námi, jim však domluvil, takže jsme se s ním mohli v klidu poradit co dál.

Do Brokilonu se dostala zpráva (prej od spolehlivého zdroje), že princezna Cirilla je už ve spárech Emhyra var Emraise. ,,Musíme rychle do Nilfgaardu za mojí Ciri!" Vybízí nás Geralt, kterému se už zdají i zlé sny, ve kterých Cirilla jezdí na koni s bandou pobudů v barevných oděvech. Vydáváme se tedy na další cestu spolu s kulhajícím Geraltem, který se ještě nedokázal úplně uzdravit.

Po cestě jsme zkřížili území, kde sídlili lidé, kteří se živili tím, že za války sbírali na bojištích zbraně a prodávali je. Tito lidé měli přátelské vztahy s Nilfgaardem a my jsme se dozvěděli, že mají zrovna v držení nějakého zajatce. Rozhodli jsme se zjistit, kdo tím zajatcem je, protože by nám to mohlo být užitečné. Museli jsme však znovu použít lsti – bylo nás méně než obchodníků a tudíž by nás hravě porazili, kdyby došlo k střetnutí. Běhali jsme tedy po lese, plnili úkoly a opisovali si písmenka tajného hesla. Útočili na nás však strážci tajemství a bránit nás mohl jenom jeden člen družiny, který měl navíc k dispozici pouze dvě hadrakoule. Nakonec jsme však jako oddíl dali tajné heslo dohromady – znělo „Smrt všem zrádcům Nilfgaardu.“ – a vydali jsme se za obchodníky. Ti byli ze začátku dost nedůvěřiví, ale když jsme jim řekli heslo, rozhodli se, že nám zajatce vydají. Ovšem chtěli za něj zaplatit. To se Geraltovi nelíbilo a asi si nedal pozor na jazyk, protože na nás začali útočit. Byli jsme v úzkých, ale najednou začali naši nepřátelé po jednom padat, zdánlivě bez jakékoliv příčiny. Po chvíli jsme si všimli, že každému z nich trčí ze zad nebo z hrudi šíp. To Milwa, která nám pomohla v Brokilonu nás nenechala na holičkách ani tentokrát. Teď měli volnou cestu k svázanému člověku, který ležel opodál. Gerald mu odkryl tvář a my uviděli, že to není nikdo jiný než Cahir, rytíř, který před lety Cirillu unesl z Cintry a my jsme věděli, že po ní pátrá a nadále. Odmítl nám o ní cokoliv říct, Geralt ho však opět nezabil a nechal mu na hrudi nůž aby se osvobodil - pokud to ovšem dokáže.

A začalo pršet.... Proto jsme si oblékli bundy a spěchali zpátky na naši základnu, která byla vzdálená už pouhé tři kilometry.

Vrátili jsme se úplně zablácení a mokří, rychle jsme se převlékli a byl Eliščin program. Každý dostal papírek, na kterém byla činnost, kterou musí vykonávat nebo naopak, které musí zabránit. A tak se naše do té doby docela tichá a uklizená místnost zaplnila řevem, létajícími polštářky a žíněnkami a zběsile běhajícími postavami.

Byla tu třeba Pipi, která běhala a všechny okolo sebe pusinkovala, Anička, která se jí v tom naopak snažila zabránit, Filda, kterej se usilovně snažil jezdit si s autíčkem na koberci, odkud jsem ho já pořád vyhazovala a podobně.

Potom byla myslím večeře - kaše ze sáčku (napsat o ní, že byla bramborová by byla ukrutná lež - byla prostě žlutá) a pak měl Teo hru. Mělo se rozhodnout, kdo nás bude vést - jestli Marigold nebo Milwa. Sedli jsme si do kruhu kluk - holka - kluk - holka... a Teo nám povídal různé situace. Měli jsme různé možnosti, jak se rozhodnout, hlásili jsme se a Milwa s Marigoldem si počítali hlasy. Holky hrály za Milwu, kluci za Marigolda a podle toho, jak jsme se shodovali s ostatními dostávali M a M body. Vyhrál to Marigold...
Zalezli jsme si do spacáků a opět usínali s Tesákovým hlasem v uších.

Druhý den byla neděle, takže nebyla rozcvička. Někteří z kluků se šli zase umýt k pumpě, ale většina se jenom ospale vyhrabala ze spacáků a šla na výbornou snídani. Byl krásně nakrájený chleba se skvělou marmeládou a čaj, který byl sice citrónový, ale z krabičky jsme vyčetli, že obsahoval snad všechno kromě čehokoliv z citrónu. Podivné, že?

Když jsme se nasnídali, sbalili jsme si pár věcí a byl Mikyho program. Týkal se skautské nástěnky u Alberta, jak nám došlo po dvou úvodních scénkách. Zkrátka... Je na ní pořád ještě beruščí Vánoční stromeček a s tím se musí něco udělat. Takže jsme dostali fotky, fixy a papíry a začali jsme dělat plakáty o skautu. Nováčci zatím opakovali na nováčkovské zkoušky a každá družina tvořila.

Každý plakát bude na nástěnce viset měsíc a po těchto družinových nastoupí i Kmen, Vlčata a Berušky.
A začalo se balit, uklízet a zametat. Nakonec vevnitř zůstalo jenom pár vybraných na závěrečné úpravy a ostatní seděli venku na sluníčku nebo nadšeně hráli šláponoha a schovku.

Tentokrát jsme si do vlaku radši koupili jízdenku místo glejtu a odjeli jsme domů...