Od oběda dne druhého

Perfektně jsme se naobědvali, poněvadž Žofka je fakticky silná konkurence, Miku. Jelikož jsme ale měli ihned po poledňáku vyrazit na cestu za kostmi krále Kikimor, nebyl čas na bitky, šermování a jiné důležité věci, prostě jsme museli balit na cestu. No, a balení se mírně urychlilo, když jsme zjistili, že poledňák končí za 10 minut...
Dokončili jsme poslední úpravy, rozdělili si mezi družinami co kdo přinese a konečně vyrazili na cestu. Každá družina se vydala jiným směrem, my jsme šli na konec Nových Hradů (samozřejmě přes pole a louky, kdepak my a po silnici) a tam se dali směrem divočina. Netrvalo dlouho a potkali jsme pána, jenž řezal dřevo. Nahodil s námi řeč a ptal se, kam si to kráčíme, každej s mečem. Jestli prej nejdem do války atd, ... Když jsme mu řekli, že jen hledáme rybník, jenž by měl být někde poblíž, navedl nás na správný směr a ještě nám řekl, že před chvilkou tady šla nějaká divná paní, co měla taky meč. Došlo nám, že asi myslí Meli a tak jsme se připravili na boj. Avšak naše cesta pokračovala.
Netrvalo dlouho a naše první stanoviště se objevilo – velký rybník. Podle mapy by měla být kost někde na hrázi, hledali jsme tedy tam. Avšak dlouho a dlouho se nám nedařilo nic najít ... Asi za půl hodiny se Ondrovi začalo chtít na velkou a to bylo asi naše velké štěstí, protože najednou se někomu rozsvítilo a přišel s nápadem, že by kost mohla bejt uprostřed rybníku. Hledali jsme, ale jistě vás velmi překvapim, když řeknu, že jsme stejně nic nenašli. Pak jsem zavolal Teovi.
Dozvěděli jsme se, že Meli to asi obchází z druhé strany, takže naše první stanoviště bude její poslední. S tím se bohužel nedalo nic dělat a proto jsme se vydali dál. U druhého stanoviště, totiž nahoře na kopci to bylo podobné, jenže teďka už jsme neváhali a když tam nic nebylo, kráčeli jsme dál a dál až ke čtyřem rybníkům ... Tady měly být čtyři stanoviště, doufali jsme, že už něco konečně najdeme. A to se také stalo ... Hnedka první rybník a ejhle, kost krále Kikimor. Zvesela jsme se vydali dál a postupně obešli všechny čtyři rybníky, u čtvrtého jsme našli Meli, která se k nám připojila, jenže nám se nechtělo jít dál a tak jsme na pěkné, travnaté hrázi u zamrzlého rybníku posvačili. Jenže to se pěkně protáhlo, Ondrovi se zase chtělo na velkou. Takže jsme vyhlásili soutěž, kdo rozbije větší část ledu na rybníce. Vyhrál Budu, který tam hodil asi půlku stromu. Prostě Budu. Jak se Ondra utřel, to nevím, když v okolí byl jen jehličnatý les, ale vím, že to přežil a my se mohli vydat dál...
Cesta vedla asi po 10 hektarovém poli až k lesu, kde měl bejt poblíž Veverský rybník. U Veverského rybníku byla další kost, takže po drobném bloudění, zníčení brašny a běhu jsme kost věru našli. Byla pěkně dobře schovaná, vid Pavlí? No, ale přeci jenom jsme jí našli, vydali jsme se na předposlední stanoviště, jenž bylo na kótě kopce kousek od nás. Vcelku bez problému jsme to našli, jenže pak nám zavolali Lišky, jestli bysme mohli vzít 15. stanoviště. Pro nás samozřejmě no problém, ujistili jsme Báru, že klidně a vydali se dál. Jenže pak jsme se podívali do mapy a zjistili jsme, že dané stanoviště je asi dvaceti kilometrová obklika. No, tak jsme zavolali Liškám, že to bysme asi fakt nezvládli...
Naše cesta pomalu končila, už se jen poprat s křovím (Ne, žádnýho Jelena jsme nemlátili, ale cestou nazpátek bylo nějaký pitomý ostružiní), vybrat kost u mostu a trádá na chatu, poněvadž všechny naše stanoviště jsme obešli, takže výpravy máme na pár dní dost.

No, na chatu jsme sice dorazili, ale holky nedonesli 3 stanoviště, takže nám se už pomalu rýsoval noční pochod ke hranicím...
Naše předtucha byla samozřejmě správná, takže já, Krtek, Budu, Marťa a Míša jsme se vydali asi na 12 km pochod k hranicím a pak ještě samozřejmě nazpátek. Prvních pár kilometrů to byla fakt sranda, sledovali jsme rovery, kteří tam šli taky, aby nás tam přepadli a šlo se celkem pěkně. Jenže pak roveři někam vykvičeli, my jsme se totiž dívali na hvězdy. Teďka byl ouvej problém, byli jsme uprostřed nějakýho mega pole, nevěděli jsme, kde jsme a čas ubíhal. No, nakonec jsme to nějak zvládli a došli jsme ke sportovní střelnici. Vydali jsme se po cestě dolů, což bylo samozřejmě špatně. Takže jsme za asi po 15 minutách vydali nahoru a konečně někam došli. Přesně doprostřed mega pole. Holky se ujaly mapy a záhy ukázaly na Nový Hrady a řekli, že je to nějaký rakouský město Pitsburg (ale jinak vedli dobře, to musim uznat. Jenže když já někomu řeknu, že vede dobře, není to žádná pochvala). S tím jsme však nesouhlasili, pokusili jsme se tedy dostat ke dvoum rybníkům, kde by mohlo být stanoviště. Nakonec jsme tam fakt došli a potkali rovery. Naštěstí usoudili, že ve dvanáct v noci není právý čas na šerm (Na šerm je vždycky pravý čas, ale byli jsme fakt unavení) a s námi se vydali k hranicím pro kost. To bylo už jen kousek, ale pak nám zbývala ještě jedna zastávka, totiž kost uprostřed nějaký rašeliny.
Nevim jak jsme tam došli, ale byl to tam docela očistec. Brodit se po kolena v bahně v jednu v noci je velmi zajímavá procházka, vřele doporučuji. A ještě nám tak skvěle svítil měsíček. Není nad romantiku. Náš úkol byl však trochu jiný, jak jistě víte, najít poslední kost. Nebudu vás napínat a řeknu vám to hnedka. Byli jsme tam dlouho, ale nenašli jsme jí. Zklamaně jsme se tedy vydali na chatu, kde jsme bydleli. Hnedka jak jsme tam došli, hupky do postele, poněvadž budíček byl asi za 5 hodin.