Den první

Teo zavelel nástup a proběhlo počítání. Účast byla slušná – 23 Nadějných, 7 členů Pracovního kruhu (chyběl Císko, připravující se na maturitu, pracující Míra a věčný potížista Miky) a navíc 3 velmi milé návštěvy – beruščák Laky, vlčácký paragán Vařík a biatlonistka Žofka, která si na zimák místo své malorážky vzala vařečku.

Jen co Teo zjistil, kolik že se nás na nádraží sešlo, Laky koupil jízdenky a oddíl nastoupil do vlaku. Samozřejmě, ještě předtím se všichni rozloučili s rodiči. Žóva psala, že rodiče smutnili, ale já si myslím, že byli spíš rádi, že se těch svých ratolestí na týden zbaví (paní Tulisová údajně prohlásila, že čím míň se těch jejich špinavých kluků vrátí, tím líp :-) ).
Zapískal vlak, naposled jsme zamávali maminkám a tatínkům a hned vzápětí už na ně, myslím, nikdo nemyslel. Cesta probíhala za veselé konverzace a kde se vzala tu se vzala, najednou se objevila 45 minutová čekací pauza na další vlak v Jihlavě.
Tuto dobu každý strávil jinak. Někdo pouze jedl a klábosil, někteří hráli oblíbenou nádražní hru „Žabí skok“, no a někteří kluci (hlavně z Rysí družiny) usoudili, že nastal skvělý čas si trošku zašermovat. Teo ovšem k jejich smůle nezastával stejný názor, ale když k němu už po dvacáté připlachtil Horník s mečem a prosebným výrazem, přece jenom šermování dovolil… pod tou podmínkou, že se nejdřív musí zeptat výpravčího, jestli mohou na nástupišti šermovat. Zatímco kluci zběsile hledali po celém nádraží výpravčího, Teo se smál pod vousy, jak si to pěkně zařídil. Výpravčí nakonec šerm povolil, ale kluci se sotva stačili párkrát zasáhnou, a už tu byl náš vlak. Snad příště, kluci :-) .

Všechny přestupy jsme zvládli, aniž bychom něco nebo někoho ztratili a po zhruba celkem pěti hodinách cesty jsme vystoupili v Nových Hradech.

Ovšem, železniční zastávka Nové Hrady se nachází ještě asi sedm kilometrů od naší základny, takže jsme se vydali na pochod. Na začátku tábora měli všichni samozřejmě spoustu energie, takže po cestě se prováděla spousta rošťáren – například Goofy zaletěl do příkopy tolikrát, že jsem to ani nestačila počítat.
Na Švýcarák jsme šťastně a bez bloudění dorazili (ještě aby ne, když zde oddíl byl už tolikrát), zabydleli se ve srubech a nacpali se výbornými špagetami podle Ambrožovic receptu. Co se jídla týče, bylo to pohádkové zahájení, a prozradím dopředu, že se Žofce a Nice dařilo držet tuto skvělou úroveň i po celý zbytek tábora.
Miky, vždycky jsem prohlašovala, že jsi nejlepší táborový kuchař, kterého jsem zažila, ale teď máš silného konkurenta :-).

Večerní program, ve kterém se oddíl seznamoval s novým systémem zpětné vazby a vytvářel nový táborový řád, se nám kapku protáhl. Museli jsme totiž pořádně prodiskutovat každý bod řádu, který Nadějní přetvořili, ubrali, či přidali.
Nakonec přece jenom proběhlo pár změn – mezi první a druhou večerkou směly být zapnuty mobily, v osobních věcech každého jednotlivce nemusel být tak striktně dodržován pořádek a PK musel mít větší úctu ke zraněním (zvláštní, jako kdybychom ji předtím neměli…).
Pár navrhovaných bodů se zamítlo – tak například velká část oddílu si přála vynechat alespoň dvě rozcvičky za tábor. Když tohle pravidlo PK nedovolil, vymohl si oddíl alespoň jeho spoluúčast na všech rozcvičkách. Netušil, že na stejné věci jsme se dohodli již na radě před zimákem, takže to ani taková velká rána nebyla :-).
Po dohodě na táborovém řádu nezbývalo než jít zalézt do spacáků.
Zatímco klučíčí část oddílu provázela do snů foglarovka Pod junáckou vlajkou, holky si vybraly knihu od spisovatelky Březinové o holce, která začala brát drogy. Čtení sklidilo obrovský úspěch, zvlášť proto, že holčíčí knihu v ICH- formě předčítal Tesák.
PK ještě zhodnotil uplynulý den, domluvil se na dalším a zalezl také.
A spali jsme a spali… až nás vzbudila znělka, puštěná v obou srubech Teem a Meli.