XVIII. táborový den

Dopoledne se dlouho vyspávalo po závěrečné noční hře a pak následovaly dodělávky – co si pod tím představíte je v podstatě jedno a nedá se to blíže specifikovat.
Jako naschvál došel našemu Megadiovi (obrovský plynový hořák – typ Megazeus – pořízený v průběhu tábora) plyn a protože kamna už jasně naznačují, že jejich prázdninové vytížení přesahuje limity, oběd se posunul asi o hodinu a půl.

Trochu jsme se obávali předpovědi počasí, kde bylo všude varování před přicházejícími nočními dešti a vichřicí. Proto jsme donutili oddíl sbalit si vše nutné do batohu a kufry, tašky a ostatní zavazadla jsme odpoledne dopravili do klubovny.
Pozdější odpoledne bylo věnováno živelné likvidaci stanů a podsad. Protože docela pršelo a my čekali, bylo hodně málo času na naložení valníku, který nám přistavil pan Šidlák. Ale stihli jsme to – i když stejně bude muset ještě zítra vyrazit do lihovaru jedna Avie s dalšími podsadami, které sloužily jako mantinely fotbalového hřiště.
A jaká byla nálada? Veselá, ale i unavená, mokrá – no prostě si představte, že se blíží poslední večer na táboře, který je pro více než třetinu oddílu poslední. Do toho prší, všude je spousta bláta, před očima vám mizí vaše několikatýdenní útočiště – stany – tak takhle jsme se nějak cítili.
Postupně se všichni přestěhovali do velkého bílého hangáru, kde se připravili na noc (mám rád tohle společné spaní celého tábora – jsme si tak nějak blíž a ten smutek z končícího tábora je snesitelnější).
Každopádně na spaní jsme si ještě dost dlouho počkali, protože ve srubu se stále řešila sestava nového pracovního týmu a hlavně noví rádcové družin. Ano, měli jsme to vyřešit dříve, ale tábor má největší vypovídací schopnost o každém jednotlivci a jeho vhodnosti přijmout odpovědnost za ostatní i sebe.
Konečně v deset jsme za stálého deště zakotvili v týpí, kde proběhla svatba zaklínače Geraltha s Jenefer a my byli hosty. Družiny popřály šťastnému páru hodně štěstí a pak už byl čas pro naše oddílové záležitosti.
Družinoví rádcové měli, dle instrukcí z dřívějška, za úkol předat své žezlo nadcházejícímu rádci. Každý to dělal po svém, originálně, osobitě – na každého to také jinak zapůsobilo. Nejslzavější údolí bylo u Lišek a musím říct, že to i u mě vyvolalo vlhkost ve tváři. To když jsem viděl tu loučící se partu plnou emocí. To člověk zapomene na všechna naštvání, křivdy, soudy a vidí jen a jen společenství lidí, které spojil oddíl a dal jim tolik, že se teď to loučení nedokáže obejít bez slziček a stesku a vy máte to štěstí, že jste mohli být u toho, léta sledovat jak se parta formuje, vyvíjí, mění….
Pepíno vymyslel originální způsob ve kterém figurovali všichni předchozí rádcové Jelenů – a my jen zírali kolik nás vlastně na táboře je – těch, které spojuje pouto Jeleního rádce. A jsou to opravdu generace rádců za těch 16 let oddílu. Miky, Zdeny, Kosťa, Pizzi, Mejša, Miry, George, Adam, Pepíno, Ludva – ze jmenovaných chyběl pouze Kosťa, Pizi, Mejša, George.

Po těchto rituálech jsme se opět sešli všichni v týpí a byli představení noví rádcové i ostatním: Bája – Lišky, Nika – Veverky, Ludva – Jeleni, Vojta – Rysi. Hodně štěstí, rádcové!
Následoval poslední bod programu. Naposledy zazněla jména: Pavlínka, Maky, Čegi, Lenka, Pidi, Laky, Pepíno, Husík, Tulda jako členů oddílu – každý po rozloučení s oddílem převzal svou fotografii, která léta zdobila zeď klubovny a připomínala členství v družinách a vyrazil do tmy tmoucí vstříc novému životu. Cesta pokračuje dál, je na čase hledět výš a klást si vyšší nároky a cíle – začít myslet více na ostatní – prostě začít SLOUŽIT.
Jen Pavlínka s Tuldou se na chvilku zdrželi, aby byli představeni novému oddílu, novým oddílovým vůdcem jako členové nového pracovního kruhu. Ale potom mi už nezbylo než všem poděkovat, Teovi stisknout zasádrovanou levici a tím předat závazek POVINNOSTI, ODPOVĚDNOSTI A KÁZNĚ za oddíl Naděje do jeho rukou. Ať se daří!

S těmi devíti vyvolenými jsme si potom zavzpomínali venku na jejich počátky v oddíle – poděkoval jsem jim za uplynulá léta – vždyť oni byli (a jsou) má rodina – oni zažili většinu mého vůdcování se všemi těžkostmi i radostmi.
Vzpomínal jsem na Pavlínku – malého roztomilého nováčka, který se bál jít z Berušek do oddílu a pak se tam zabydlel jako málokdo a stal se pomalu oddílovým maskotem – malý Brian . Nebo Pepa, který byl mou první vůdcovskou „chybou“, kdy mi Monti radil ať těsně před táborem nováčka neberu – a podívejte se jak se mi neposlušnost vyplatila. Máčka, která když přišla, vypadala jako slečinka, která zase rychle zmizí k baletkám nebo mažoretkám…… takto jsem vzpomínal na všechny a zase bylo slzavé údolíčko. Ale myslím, že jsme na to měli právo – dnes ještě jo – zítra vyrážíme všichni na novou cestu a už se nebudeme ohlížet zpět (tedy alespoň ne tak často).
S takto rozjitřeným srdcem uléhal každý za zvuků kapek deště do svého spacáku a usínal se svými myšlenkami.
A já doufám že tyto emoce jasně dokazují jak oddíl funguje, co v něm prožíváme a co si vzájemně dáváme. A jsem nesmírně rád, že můžu pokračovat dál - tentokrát s rovery - po boku s (nejen skautským) bráškou Piškotem.

Díky všem co se podíleli nebo podílejí na chodu tohoto živého tělesa – oddílu Naděje.