VII. táborový den

Rozcvička se vynechala, a tak sme šli rovnou na snídani. Byla výborná rýžová kaše.
První program jsme dodělávali jeden z džabalů- ten s kládama. Kdo měl trpělivost a píli, tak je nakonec přešel, povedlo se to Veverkám a Rysům.
V druhým programu jsme se vydali chytit toho syčáka Dinizulu, protože už jsme měli těch jeho alotrií plný zuby. Nebylo to jednoduchý, protože měl ještě furt pár přívrženců, který při něm stáli a hodlali ho bránit do posledních sil. Ty jsme ale nakonec vyřídili a všichni sme měli v hlavě pořádně srovnaný, že teď už nám prostě nezdrhne. Ale i tak se docela držel. Zastavili sme ho až po desetiminutový honičce mezi skalama a zneškodnili po ještě delší bitce. Snad každej si z týhle bitky odnesl nějaký pohmožděniny nebo odřeniny. Holky na to strašně nadávaly, že to je strašně drsný a nebezpečný a že na to jejich tělesný schránky nejsou prostě stavěný. Ale když se potom Teo na review ptal, komu to vadilo, tak se nikdo neozval. Skautům se zranění asi hojí nějak rychle.
K obědu nám mamča nachystala segedín, kterej byl výbornej. A hlavně to bylo první maso, slovy MASO, na táboře. Až sedmej den tábora. Sice byly nějaký točeňáky a párky, ale to neni pravý maso.
Po poledňáku přišel plukovník Warren a povýšil nás za úspěchy ve věci Zuluů na majora. Také nás požádal, abysme napsali novou příručku pro zvědy, v které použijeme naše znalosti a dovednosti získané z této mise. Oddíl proto musel vybrat ze svých řad vybrat tři odvážlivce. Byli to Vojta jako zástupce oddílu a Míša a Bája jako jeho múzy při psaní příručky. Tahle trojice vyvolených musela pronést rukopis příručky z říše múz přes dlouhou trasu plnou překážek do reálna. A co zbytek oddílu? Ten se měl rozmístit po překážkách a zajistit co nejsnazší průběh cesty vyvolených. Takže v praxi mohlo čekat na trojici bludiště, který museli projít poslepu, ale oddíl tam mohl doběhnout před něma, projít si to, a pak je navigovat. Kdyby to oddíl neudělal, trojice by se tam na dlouho sekla. Celý to probíhalo hladce do doby než oddíl odešel na svačinu, protože si mysleli, že už uběhl časovej limit, do kdy to má ta trojice stihnout :-) I přesto mají Bára, Vojta a Míša moje uznání, protože si šáhli fyzicky na dno, aby úkol splnili.
Po nemasný svačině byl kolotoč. Všechno probíhalo dobře, podle toho, co jsem slyšel. U mě na slaňování byla ta nejmladší skupina tvořená vesměs nováčky. Učili jsme se jak se oblíct do úvazku, jak založit osmu, jak správně používat karabinu a naučili jsme se slaňovat na menší skalce za táborem. Vrcholem našeho kolotoče bylo slanění velký skály nad táborem. Musím uznat, že pro nováčky, co slaňovali poprvý v životě to musel bejt nářez. I když někteří nesjeli až dolů, vynaložili kus odvahy, aby se jenom navlíkli do úvazku...
K večeři byly bramboráky, velice chutný bramboráky. Při smažení týhle speciality chytl olej na plotně, tak se ho služba snažila uhasit- Meli s absolutně ledově klidnou hlavou přiskočila a uhasila už teď metrový plameny vodou na dvoumetrový :-). Naštěstí tam byl Hombre, kterej na to dal poklici a udusil to.. Po nástupu sme udělali rychlou prohlídku stanů, po který mnohým ztuhl úsměv na tváři.
Večer místo pátýho programu bylo osobní volno, který každej využil po svým- buď se šel koupat, nebo si dělal náramek na jednu z krobotovek, nebo si šel třeba lehnout, protože jsme dostali v posledních dnech docela pořádně zabrat. Po večerce si už jen Teo odchytl Míšu a Horníka, aby mohli jít dolesa plnit bílou krobotovku...