Červnová výprava

Jóóó, tak přesně takhle to NEbylo…
Sešli jsme se sice na autobusáku, ale bylo spíše chladno, sem tam se kolem přehnal studený severský vichr.
Místo zmrzliny by si leckdo dal spíše čaj…
Ale zas abych nepřeháněla.

V autobuse jsme hrály tradičně na pětce hru „Jakým autem pojedeš na svatbu“.
Tentokrát na Danielku vyšla sanitka a také poštovní dodávka. Zato Maky se vozila samými supr čupr fáry. Já jsem to měla až na ten moped docela dobré a ostatní se také svezou… U Káti dokonce autobusem.

JO VELKÝ POZOR!!!
Káťa Nečasová, známá do této doby jako „Káťa“ má přezdívku!
Od nynějška je to „Čačka“. Pozor ale ne přeřeknutí, na oslovení „Čočka“ je moc háklivá. Čačka jasné?

Vystoupili jsme v Krucemburku a z něj už je to jen kousek na chatu Chatu u rybníku Řeka.
Chata patří žďárským skautům a je pěkná, i když zamořená myšmi.
Na oddíl asi moc malá, ale pro vlčata nebo rovery úplně ideální!

Po vybalení jsme šli ven a hráli Zombie vybíjenou, která má tu výhodu, že hrajete, i když už jste vybití, jen jste Zombie a oživit se můžete, jen když vás někdo vybije.
Taky jsme si zahráli na lodě, které poslepu proplouvají mezi nebezpečnými skalisky, která šumí až k majáku, který houká.
A pak byla hra, u které jsem se hodně nasmála. Byla Pepiho. Rověři byli myši a měli jsme na sobě nalepené sirky jakože chlupy. Berušky je z nás měly strhávat a honit nás. Trochu se to ale zvrhlo a my jsme byli zuřivé bojové myši, které opravdu nechtějí depilaci. Berušky ječely a honička mezi živými ploty mezi chatkami byla dokonalá.
Nakonec byly myši vydepilovány a šlo se zpátky.
Večer jsme zapálili oheň a zpívali.

A protože to byla první noc, nikdo neočekával, že by holky šly dobrovolně hned po večerce spát…
Roveři se radši ještě chvíli vypařili k ohni a nechali je, ať si povídají.
Potom, co jsme se ale poradili na další den, jsme nekompromisně zasáhli a baterky musely být zhasnuty a šeptání utišeno.
Za chvíli už bylo jen slyšet oddychování.
V noci nás ovšem čekala nejedna rušná chvilka, to když někdo křičí ze spaní a nejden ze spaní: „pomoc, pomoc!“ nebo „Čegiii!“, případně „Atíííkůůů!“

Ráno byla k snídani výborná marmeláda (na chlebu). Celou výpravu provozně zajišťoval a jídlo vařil Laky a dařilo se mu to výborně!
Ale jestli ho pochválíte, nepochybně jenom vzdychne a prohoodí něco v tom smyslu, že to jídlo bylo hrozné atd… Nevěřte!

Po snídani byla nějaká hra s políčkovým plánkem, bohužel nevím o co šlo, připravovala jsem si program.
A to bylo hraní kuliček na X způsobů. Po belgicku, po skotsku, po česku, atd…
Důlky jsem ale vyhloubila na zahrádce našich chatových sousedů. Berušky mi říkaly, že bych neměla, ale já jsem je ujišťovala, že ti lidi jistě nepřijedou a po hře důlky zahážeme.
Jaké bylo moje překvapení, když se k chatě začala blížit stříbrná oktávka. Holky trochu panikařily, ale já je ještě ujišťovala, že nejede k nám. Až když metr od nás vystoupily majitelé pozemku s našimi důlky, uvěřila jsem. Oni ale byli moc milí a řekli, ať klidně tu hru dohrajeme. A jejich vnučka si zahrála s námi.

Musím se omluvit Maky a Pepimu, protože vůbec nepíšu o jejich programech… Na většině jsem nebyla a nevím o čem byly.
Už mám ten článek docela dlouhý, to se stejně nebude chtít nikomu číst… A kdo dočetl až sem, bude otrávený z těch blábolů a zavře to .

Takže o poobědovém výletu na Dářko (oběd=rizoto) napíšu víceméně spíš pro sebe…

Když vzpomenu na výlet, vybaví se mi především slovo „dlouhý“. Z plánovaných 14 kilometrů se protáhl na 20. Další slovo by ale bylo „dobrý“. A jako dobrý ho později hodnotily i Berušky.
Šli jsme třeba přes vesničku Radostín, kde už nás trochu bolely nohy, ale v Radostíně mají všichni radost, a tak jsme unavené obličeje mohli nasadit až po ceduli konec vesnice. V Radostíně jenom úsměvy, prosím!
Možná proto je to vesnice Vysočiny 2004… Atty zde chce koupit chalupu.

Celou tu dvacetikilometrovou cestu Berušky vymýšlely velice tajně pro rovery hru.
Špitání a šuškání nás provázelo celou cestu, ale protože jsou to Berušky, pravidla hry jsme znali ještě dříve, než hra začala.

Když jsme se vrátili z výletu, únava z holek zázračně opadla a jen co si opekly párky (13% kuřecího masa, 6% vepřové kůže, 3% hovězího masa, 27% vepřového masa, 33% tuk = OBČEJNÉ PÁRKY), vyrazily připravit hru.
Roveři zatím seděli u ohně, totálně vyčerpaní po výletě.
Přišla pro nás Anička Obrová (tzv. Hanička Bobrová). Bud prý ve hře naší průvodkyní.
Šli jsme po šipkách (a nebýt Aničky, asi 5x bychom zabloudili, byla tma a šipky byly trošinku maličko nezřetelné, jinak ovšem precizní a perfektní!) a hledali úkoly, které byly důmyslně schované!
U mostu jsme třeba museli tančit valčík, taky hrát šátkovku atd…
Holky děkujeme, bylo to fajn!

Druhou noc už holky usnuly okamžitě, den byl hodně vyčerpávající!!!

Ráno, ačkoli byla neděle, jsme vyrazili na gymnastickou rozcvičku na most a potom na vánočku k snídani.
Už je to opravdu dlouhé, tak jen napíšu, že ráno byly ještě 3 programy, pak jsme se po nemalých problémech sbalili a uklidili chatu vyrazili na autobus.
Popcorn ve Žďáře byl nakoupen a účel výletu tedy splněn.
A to je všechno!