13. den - čtvrtek (první, druhý a třetí atl. den)

Takže první atlantský den začal tak, jak jsem již dříve popsal. První program byl opravdu boj se světelnými míčky neboli NIGHT LIGHT BALL STREET FIGHT – prý se tomu nedal vymyslet žádný akční český název.

Byl to poslední pokus Strážců Nejvyššího tajemství zabránit nám ve vstupu do země. Byli jsme totiž ještě před strážními věžemi. Ty bylo nutné vyřadit z provozu tím, že se prohodí svítící míček svítící obručí věže. A každému je jasné, že nás Strážci NT při tom nevodili za ručičku.

Hra trvala celé dva programy a z ní se šlo přímo k obědu, protože každému řádně vytrávilo. Atlantské dny mají prý jediné dvě výhody – nedrží se hlídky a není služba – o to náročnější je to pro PK.
Po dobrém obědě přišel vhod polední klid, po kterém bylo dost náročné některé účastníky probudit (to už jsme v podstatě ve 14. táborovém dni – v brzkém ránu).

A rozespání bylo absolutně nejvhodnějším stavebním materiálem pro další program s názvem KOMUNIKACE. Účelem bylo zjistit, jak je družina schopná komunikovat a trpělivě vysvětlovat, když jsou všichni členové unavení a úspěch záleží na jejich vzájemné spolupráci. A tak se jezdilo v atlantidském výtahu a vyměřoval se dům tak, že ostatní říkali informace a jeden z družiny je kreslil.

Poslední program dnešního nočního atlantského dne byl nácvik chorálu. Ten budí a uspává Atlantiďany každý den – ať už noční nebo denní. A tak se oddíl rozdělil na ty, kteří sami sebe označili za naprosto nemuzikální – ti dělali tzv. rytmickou skupinu – tleskání a plácání. A zbytek byl zpívající – ti trénovali 6 slok zvláštního chorálu, který teď zní tábořištěm a má zvláštní moc, protože každému hned uvízne pod kůží a každý si jej brouká pod fousy. Troufám si tvrdit, že i po letech, až ho někdo z účastníků zaslechne, probudí v něm pocity nočních dobrodružství prožitých v těchto dnech……..

A to bylo pro „dnešek“ to poslední – následovala večeře, nástup a pak rychle do hajan, protože už svítalo – a někteří vyráží dle táborového slengu „na noční“ :).


Spánek, ačkoliv nebyl úplně to, na co jsme byli u nás zvyklí, přece jen těla osvěžil a ráno se vstávalo bez problémů (10:00). Po klasických ranní procedurách, kdy zavlála vlajka nad táborem byl čas vstoupit do tajů atlantské komunikační techniky. Jen musím ještě podotknout že tento denní atlantský den je v porovnání s noční atlantským dnem jiný v tom, že svítí nebezpečné sluníčko. Proto zde žijí jen dva druhy bytostí: lidé, kteří ale musejí nosit speciální žluté brýle pro ochranu zraku a nebo roboti.

Ale to jen tak na okraj a zpět k technice – pokud zde chcete zjistit jakékoliv informace můžete použít něčeho podobného jako je internet – jsou to ale speciální zrcadla. Chcete-li se připojit do „systému“, musíte dělat to co bytost za zrcadlem, ale samozřejmě zrcadlově otočené. Podaří-li se vám to – je na „monitor“ napsána (opět zrcadlově samozřejmě) požadovaná informace. Netřeba zdůrazňovat, že se při této hře dobře zablblo.

Akčnější byl ale druhý program, kdy se v průvanu muselo chodit mezi provazy a přenášet částí své garderoby. Správné načasování a hlavně rozhodnost byla to hlavní co občas trochu chybělo.

Existuje jedno svobodné náměstí tzv. SVOBOĎÁK, kde člověk může psát co chce. Kritizovat stát, vládu, sousedy, prostě kohokoliv. A úkolem družin bylo projít toto náměstí pouze pomocí tahů šachového koně a projít tak všechna pole – pěkný oříšek.

Přezouvací cesta na kterou jsem již dorazil (a se mnou i Mako a Mayerovic buchty - díky moc) byla šílená vorvávačka, při které se běhaly okruhy na kterých byla stanoviště jako umýt si nohy, přezout ponožky, boty atd. Za každé kolo bylo započítáno, kdo kolik předběhl soupeřů. Oddíl se do hry zažral natolik, že jsem měl strach, že při ní několik jedinců zkolabuje. Ale výkony opravdu pěkné.

Ale to byl poslední program atlantského denního dne a už se blížila večerka, po které se sice ve stanech chvíli kecalo, ale pár represemi byla kázeň napravena a v hluboké noci (18:00) se tvrdě spalo.

S pracovním kruhem jsme ještě chystali pomůcky na noční atlantský den, který začne asi za 4 hody – dřevo na oheň, osvětlení tábora, snídani, arénu na boj a ostatní programy – žádná sranda. Ale přece jen se většina časem odebrala na chvíli do hajan a nevěřili byste, jak taková hodinka dřímoty osvěží.

Krásné dobré ráno, chorál vzbudil oddíl do dalšího dne. Running Bob ještě s nadějí čeká na posledního vylézajícího ze stanu, ale protože tahá Joe karimatku, je jasné že dnes zamíří k Romanovi. I Kamila má slušnou účast. Výborná lososová pomazánka k snídani každého nakopla a tak po nástupu mohla začít náročnější přezouvací cesta a to tmou. Ale všechny účastníky musím pochválit, že do toho šli a i v malém počtu si udrželi bojovnost a soutěživou náladu. Bylo ale i dost takových, které jsem z programu odvolal, protože prostě nožičky neslouží jak by měly – nedá se nic dělat, simulanta na první pohled nepoznám, ať si tedy každý sáhne do svědomí. Já udělal to, co mi vůdcovské povinnosti nakazovaly.

O druhém programu pouze vím, že se odehrával nahoře na louce, protože jsme tam předtím při chystání zahnali tlupu řečičských mladíků toužících nás přepadnout. Byli trochu vykulení když od večera čekali až usnem a ona se najednou vztyčovala vlajka a byla snídaně. No, představte si tu smůlu, když tady takhle plížením trávíte už druhou noc a ti skautští troubové ne a ne jít spát :). Touto myšlenkou jsme se bavili ještě dost dlouho.

Já byl potom už vyhnán spát, protože jsme byli naším časem už za půlnocí, ale musím přiznat že když jsem ráno vstával a našel oddíl v týpí, jak jsou němými svědky poslouchaného divadla, bylo mi líto že jsem nevydržel vzhůru a nesdílel zážitky s nimi.

U divadla kupodivu usnul jen Miky, jinak jsme předpokládali, že stačí první a poslední dvě věty a budeme oddílu tvrdit, že zbytek prospali, ale všichni byli neuvěřitelně svěží. A to i když v těch pět vylézali z týpí na večeři. Doufejme, že jim to vydrží a já důvěrně prozradím že dnes večer se z Atlantidy odchází……ale to ještě nikdo neví, takže pssssst.

Poslední, co bych chtěl, je poděkovat vám všem, čtenářům, kteří společně čekali na další psaná pokračování našich táborových dobrodružství, ve kterých jsme se poznávali. Já vám jejich líčením dal malou část ze sebe a na oplátku si představoval kdo vše to asi čte, jak to na vás působí, viděl ty desítky monitorů v různých částech Nového Města a dokonce i různě po ČR. Takže se s vámi loučím a i když se třeba osobně neznáme, mám pocit jako by tady na těchto stránkách vznikla taková malá rodinka příznivců, kteří k sobě mají docela blízko, ač „jen“ virtuálně.

Jen připomínám že vaše dítka budou asi nad dost věcmi z článků překvapivě krčit rameny, protože si to prožili jinak nebo to bylo i odlišně než se ke mně dostalo - předem se za to omlouvám, snažil jsem se jak nejvíce to šlo.

Další zpravodajství už bude napsáno s největší pravděpodobností v době, kdy účastníci budou sedět doma, vykoupaní, před plným talířem jídla a s největší pravděpodobností budou trochu protivně čelit dotazům typu:
„Tak co? Jak bylo na táboře?“
„Ale jo, dobrý“
„Dobrý? Víc k tomu neřekneš?“
„Mami/tati! Grrrr, že já nezůstal/a na táboře.“

Ale s tím se musíte na chvilku smířit. Potvrzuji, že je to normální reakce už po generace. Všem je líto, že to velké dobrodružství jménem tábor skončilo a kdo ví, kdy kde zase něco podobného zažijí. Chybí kamarádi, které jsme vídali téměř 24 hodin denně a vše kolem vás připomíná ten „všední“ život, za který musíme být vděční, protože je také fajn a bez něj by nebylo těch svátečních táborových dní – jak říká Miky.

Mějte se krásně a někdy zase na čtenou či viděnou.