okenko.jinak.cz -> www.okenko.org
Nacházíte se v archivu okénka, nové články a aktuální akce naleznete na nových stránkách!
okenko
Bily stit svetlusky vlcata nadeje rs a rg akce ventilacka

Extreme Expedition

V pátek 24.6. se v 16:00 u muzea sešlo sedm skautů. Většina jich byla i přes horké počasí oblečena do dlouhých kalhot a všichni měli na zádech batohy. Proč?

Před půl hodinou, když všichni nic netušíc balili na oddílovou výpravu, která se měla uskutečnit ten den, jim byl doručen záhadný dopis...

Po otevření obálky byli všichni překvapeni - obrázek vlka a pozdrav Gutten Tag - to je přece od Wolfa! Následovalo sdělení, že expedice, které se smí zúčastnit pouze 8 nejlepších začíná za půl hodiny u muzea. Povede prý do Amazonských pralesů pro vzácného motýla Papilio Polinestur Parinda. Výbava na expedici měla obsahovat toto: KPZ, mobil, 150 Kč, Extreme Pass a dvě jakékoliv věci dle vlastního uvážení. To vše vložit do malého batohu a utíkat na sraz. Pokud bysme si vzali něco navíc, mohli bysme počítat s tím, že nám to na celnici zabaví a pašování se v Brazílii trestá 25 lety vězení.

Před muzeem jsme se sešli v této sestavě: Já, Čegi, Máčka, Xík, Pepa, Pepíno a Vojta. Chvíli jsme postávali a nevědeli, co dál, ale pak k nám přistoupil neznámý pán a dal nám do rukou krabici. Rychle jsme ji otevřeli a nelezli jsme foťák, nepromokavou krabici, sekeru a další dopis. V něm nám pan Wolf sděloval, že motýla uctívá kmen indiánů, takže dostat se k němu nebude tak lehké, jak se původně zdálo.

Další instrukce jsme měli hledat na internetu na stránce Wolf Corporation. Tam jsme našli dopis v angličtině. Po jeho přelouskání nám bylo jasné, že tato expedice bude fakt Extreme. Indiáni uctívající a chránící motýla byli totiž kanibalové. Podle instrukcí jsme měli odjet vlakem v 18:00 do Žďáru a tam přestoupit na vlak do Říkonína. To znamenalo, že nám zbývaly ještě asi dvě hodiny. Šli jsme se podívat na autobusové nádraží, kde měl sraz zbytek oddílu, chvilku jsme si kreslili na náměstí, kde právě probíhal pokus o rekordně dlouhý obrázek a potom jsme vyrazili na vlak. Už když jsme si sedali do vlaku, všimli jsme si člověka v dalším vagónu, který se na nás stále po očku díval a točil nás kamerou, která se podezřele podobala té Zdenyho. Když jsme ve Žďáře přestupovali a on si sedl do stejného vagónu jako my, pořád jsme si říkali, že to ještě při troše štěstí může být náhoda. Dál jsme se tím nezabývali, protože jsme se soustředili na to, abychom zachytili všechny indiánské znaky, které měly být podél trati a měli nám cestu za motýlem usnadnit. Viděli jsme sice dva znaky mihnout se kolem trati, jenže co zobrazovaly nám bylo záhadou.

Zastávka v Říkoníně byla tak maličká, že potom, co za námi z vlaku vystoupil i onen neznámý muž, nám bylo jasné, že o náhodu se určitě nejedná. Dělali jsme jakoby nic a vyšli jsme podchodem ven. Jenže teď jsme nevěděli kam dál. Už jsme se chtěli pana neznámého zeptat, co máme dělat, když mi najednou zazvonil mobil. Po zvednutí se ozval Wolfův hlas. Oznámil, že si máme stoupnout na poslední schod na nástupišti a podívat se nahoru. Nalezli jsme tam stočenou mapu. Měli jsme jít vyznačenou trasou až k místu, které bylo na mapě označeno jako celnice a tam jsme si měli vyžádat další zprávu.

Podívali jsme se do mapy a šli jsme... a po chvíli jsme zjistili, že jdeme blbě... Vraceli jsme se a náš pan neznámý šel stále pár kroků za námi. Po chvíli se konečně Čegi otočila a vyjela na něj: ,, A kdo ty vlastně seš?" Řekl, že prej redaktor televize NOVA, který dostat za úkol natočit Expedici do Amazonských pralesů.

Na celnici jsme šťastně dorazili a stál tam takovej divnej týpek v uniformě, kterej mě poprskal kofolou a pak nás začal šacovat, jestli náhodou něco nepřevážíme. Vojta měl nezákonně plný kapsy tangů, o které přišel a všechny ostatní celník obral alespoň o náramky. Pokoušel se nám vzít i sekeru od Wolfa, ale jakmile se otočil, my jsme mu ji vzali nazpátek, takže si vlastně moc nevydělal. Za dopis, který nám nechtěl dát jen tak, jsme museli dát nůž a Pepínův makovec.

Podle mapy a dopisu jsme vyrazili dál a k místu označenému jako "skála" (nečekaně to skutečně skála byla) jsme dorazili za soumraku. Tam na nás čekal hlídač zdejšího blázince. Utekli mu blázni, kteří seděli dole na louce a my jsme měli pomocí dalekohledů přečíst čísla, která měli na zádech. Ukázalo se, že jsme všichni pořádně slepí, takže po nekonečných pokusech nás hlídač poslal na louku, ať je chytíme a vezmeme si od nich věci, které mají. Řeknu vám, že se rvali pořádně. Po chvíli jsme se stočeným papírem, víčkem od ešusu, svíčkou a vařičem s bombou vyšli zpátky na cestu a pokoušeli se pomocí vařiče odkrýt zprávu napsanou voskem. Nevím, proč ti blázni tahali s sebou prázdnou bombu, každopádně jsme to museli zkusit pomocí svíčky. Část papíru nám shořela (hlavně díky mně a Xíkovi), přesto byl ale docela zřetelně vidět nějaký plánek.

Po tmě jsme se vydali na další cestu, která měla směřovat k Americké základně, kde jsme si měli "vypůjčit" úvazky, karabiny a osmy pro každého. Najednou jsme uviděli světýlko. Bohužel jsme k němu šli... Postava v kápi nám řekla, že pokud chceme získat další indiánské znaky, musíme jí dát pět mincí. Abysme mince získali, museli jsme se postavit vlastnímu strachu... Představte si to... Vejdete za závěs a uvidíte pět nádob. Podíváte se do první a najednou vám s hrůzou dojde, jak to bylo myšleno s těmi mincemi... Ponoříte ruku mezi červy a hledáte minci. Po chvíli něco nahmatáte a vytáhnete. ,,Je to ono?" zeptáte se a uslyšíte odpověď: ,,Ne, to je mrkev." Hodíte ji tam zpátky a šátráte dál... Po chvíli najdete malý penízek. Odevzdáte ho postavě a přistoupíte k druhé sklenici, která je plná mravenců. Zaboříte ruku do lesní hrabanky a hledáte, mravenci vám zatím lezou po předloktí...najdete minci, otřepete ruku a pokračujete dál. V další sklenici uvidíte choulící se bílou myšku. Vezmete z pilin penízek, který myška předtím vyhrabala a přistoupíte k předposlední sklenici. Postava v kápi odhrne přehoz, který až doteď chránil sklenici před Vaším pohledem a uvidíte další ,,zvířátko". Přesto, že jste to tušili už o pohledu do první misky, přece chvíli jen s hrůzou zíráte na obrovského pavouka, který leží jenom několik centimetrů od hromádky lesklých mincí. Jednu z nich musíte vzít - jinak nezískáte pro tým znak... Třesoucí se rukou se přiblížíte k hrdlu sklenice a díváte se na zatím nehybného pavouka... ,,Ne!", ucuknete... Takhle se snažíte asi pět minut. Potom se otočíte a za závěsem uvidíte zbytek týmu, který sedí na batozích a ještě neví, co každého z nich čeká. Musíte získat ten znak! Nadechnete se, křečovitě se chytíte hábitu temné postavy, otočíte hlavu a pomaloučku dáváte ruku níž a níž... rychle vezmete minci a ruku vyndáte. Uff... Poslední nádoba je do tří čtvrtin plná zbytků, nebo čeho. Chvilku vám trvá, než najdete mezi kouskami párků a rohlíků a podobných "dobrůtek" minci, ale když se vám to povede, odevzdáte ji, dostanete znak, vyjdete ven a jdete si umýt ruku do potoka. Tak tohle zažil s podobnými pocity každý z nás...

Po cestě na další stanoviště jsme si sdělovali zážitky (NOVA nám šel pořád v patách) a za chvíli jsme došli do nějaké vesnice (je to už hrozně dávno, tak po mě takovou nepodstatnou věc, jako je její název prostě nemůžete chtít!). Když jsme procházeli kolem kostela, spatřili nás dva opilci, kteří po nás chtěli, ať s nima jdeme na diskotéku. Naštěstí nás dále nepronásledovali a tak jsme ve zdraví došli k mostu, kde už na nás čekal nějakej chlápek s pončem.

Úkol na mostě byl jasný: ve vodě byla sklenička se znakem a my jsme ji měli nějakým způsobem z mostu dostat nahoru. Chvilku jsme hledali žebřík a pohrávali si s myšlenkou, že tam spustíme za kotníky Vojtu, ale potom jsme jako správní skauti vytáhli KáPéZetky :-). Navazovali jsme provázky a Čegi začala kroutit z drátku háček. Pepa se na ten háček podíval, dal oči v sloup a udělal ho radši sám, přivázal ho na provázek a začal lovit. Po několika minutách mu celý vynález spadl dolů. Začali jsme se smát (to víte, bylo myslím kolem půl jedné ráno, my jsme byli unavení a v této chvíli nám přišlo vtipný úplně všechno), chvilku jsme se jenom tak koukali dolů na ten provázek a potom jsme začali svazovat to, co nám v KáPéZetkách zůstalo. Čegiin háček nám nakonec byl k užitku :-), nicméně po zkoušce jsme zjistili, že bysme potřebovali 2x delší provázek. Po chvíli jsme začali hledat klacek. Přivázali jsme ho k provázku (teda, přivázali jsme provázek ke klacku) a Máčka začala lovit. Bohužel zjistila, že délka pořád nestačí. Když jsme se u lovení všichni vystřídali a zjistili jsme, že nikdo z nás skutečně nemá o metr a půl delší ruku než Máčka, začali jsme se shánět po něčem dalším, co by se dalo navázat. Asi nejúspěšnější byla Xík, která přinesla nalomenou kytku a prohlásila: ,,To je pevný jako skála!" Nevím, jak dlouho jsme se řehtali, ale potom se nad námi ten chlápek s Pončem smiloval a poradil nám: ,,Tak tam navažte tkaničky, ne?" A my na to: ,,No..." a stáli jsme, pohledy upírající na zmíněné věcičky, sloužící na zavazování bot. Pepa se potom sehnul, tkaničky odvázal a Máčka po několika minutách triumfálně vytáhla na most skleničku se znakem. Po hodině a půl - není to nejhorší, ne?

Chtěla bych ujistit ty, kteří nás neznají a kteří třeba jen náhodou narazili na tyto stránky, že ač se to nezdá, nikdo z nás neutekl z psychiatrické léčebny!

A tak jsme šli a hledali jsme americkou základnu...a vůbec jsme ji nemohli najít! Nevím, jak dlouho jsme chodili, ale naše dobrá nálada z mostu pomalu ale jistě ustupovala. Nakonec (díky čelovce některého z hodných američanů) jsme základnu našli a začali se plížit pro úvazky a karabiny. Plazili jsme se v lese trávou, jak nejtišeji to šlo, ale zjistili jsme, že i přes praskot suchého listí na zemi američané stále klidně spí. A tak jsme se s Čegi zvedly a normálně jsme si pro ty úvazky došly - a bylo to. Úvazky jsme už měli bezpečně uklizené v batozích, když vtom jsme uviděli američany, jak se spacákama v podpaží vycházejí z lesa. A sakra, teď nás chytí! Rozběhli jsme se všemi směry a snažili jsme se schovat někde v lese. Já a Čegi jsme skočily do nějakého vysokého porostu a když jsme v něm tak ležely, tak jsme si začaly uvědomovat, že jsou to kopřivy... au... Po nějaké době jsme všichni začali vylízat ven a s překvapením jsme zjistili, že nás nikdo nehledá. Američani si prostě klidně odešli.

Tak jsme se znovu vydali na cestu... Prošli jsme kukuřicí, takže jsme byli po kolena všichni parádně mokří a hledali jsme další postavu. Nicméně si potom ona (vlastně ony) našly nás. Řekli nám, ať jdeme za nimi. A tak jsme šli... Po nějaké době jsme se zastavili a postava (připomínající Attyho) nám oznámila, že vlastně neví kudy dál, takže jsme měli na výběr: Buď se vrátit tam, odkud jsme přišli, nebo vyrobit horkovzdušný balón a doufat, že si ho někdo všimne a odpoví nám. Bloudit se nám nechtělo, tak jsme se pustili do práce. Pomalu se rozednívalo, byli jsme poblíž řeky, takže byla hrozná kosa a my začali z igelitového pytle, drátu a izolepy vyrábět balón. Zatímco jsme zkřeklými prsty lepili, stříhali a kdovíco ještě, náš milý NOVA si vytáhl teplý spacáček a celou dobu sladce spinkal - no není to k vzteku? :-)

Když byl balón dokončený, zapálili jsme obvaz namočený v lihu a on začal stoupat. Byl asi tak dva metry nad zemí a začal klesat. Snad ho někdo uviděl! Čekali jsme...a nic! Asi neletěl dost vysoko. A tak jsme začali dělat nový... V půli práce jsme najednou uviděli cizí balón, který se snášel dolů asi 200 metrů od nás. Sbalili jsme se a snad poprvé za celou Extreme Expedition jsme běželi.

Na místě jsme našli další dopis. Podle něj jsme měli konečně čas na odpočinek. Chvíli jsme chodili a hledali vhodné místo, ale nakonec jsme se rozvalili přímo na silnici (byla to taková ta asfaltka, co po ní auto jede asi jednou za dva dny), rozdělali jsme si na ní oheň a sedli si okolo něj. Já a Xík jsme si sundaly boty a ponožky a začaly si je sušit a NOVA si zatím vytáhl zase svůj spacák a šel spát. Potom volala paní Láchová (zřejmě si myslela, že jsme si celou noc prospali...) a já jsem zapomněla na svoje boty, takže mi u jedné začal hořet jazyk krásným plamenem (pořád je mám, tak je můžu případným zájemcům ukázat :-)))

Kdyby o pár minut později šel někdo nezasvěcený kolem toho místa, asi by se dost lekl - na silnici plápolá oheň a kolem něj parta spících lidí ušmudlaných od sazí - to mohl být dost zajímavý pohled!

Po nějaké době jsme vyšli dál - pro změnu zase špatně... Ale napodruhý nám to náhodou vyšlo! Na polňačce seděl nějakej pán v ponču a vysvětlil nám, že v Amazonských pralesích je to prej dost vostrý, takže potřebujeme něco na hlavu, jinak že vůbec nemůžeme pokračovat! A došel s námi k místu, označenému na mapě jako "Hustník". Úkol byl jasný: Někde v porostu nízkých, pořádně škrábavých smrčků bylo ukryto 7 pokrývek hlavy. Cestu k nim nám ovšem ztěžovali zdejší domorodci, kteří měli takovej jeden pěkně blbej zvyk: Kdykoliv nás uviděli, tak zapískali na píšťalku. No, a když jsme uslyšeli píšťalku, museli jsme se vrátit na kraj hustníku. Místo, kde rostou pokrývky hlavy nakonec první objevil Pepíno a ukázal nám cestu.

Brzy jsme s klouboukama na hlavách vyrazili dál. Nešli jsme zas tak úplně špatně, to ne... Jen jsme vyšli trošku jiným směrem, než jsme měli - na to přišel první Pepa,který nám to dával najevo výkřiky: "Sestry vedoucí, protestuji! Myslím, že jdeme blbě!". Ani jsme se nemuseli vracet - jenom jsme seběhli kus dolů lesem a byli jsme na správné cestě. Teď jsme měli jít podél řeky, najít na stromě znak, vlézt do vody a sbírat ovoce, které rostlo na stromech okolo. Jenže my ten znak ne a ne najít! Šli jsme, oči na šťopkách, ale pořád nic. Pak jsme si řekli, že už je to moc daleko, tak jsme se kousek vraceli a hledali - bez úspěchu. Už jsme byli pěkně otrávení, když se Pepa podíval do mapy a prohlásil, že si myslí, že to má být až za touhle zatáčkou řeky. Tak jsme se tam šli podívat a co nevidíme - strom se znakem a o kus dál banán na provázku. Sundali jsme si boty, vyhrnuli kalhoty a šli jsme. Brodili jsme se bahnitou řekou, posbírali jsme ovoce a po spatření dalšího znaku jsme vylezli na břeh. Protože řeka nebyla tak mělká, jak se zdála, byli jsme docela mokří. Naštěstí už slunce dost pražilo, tak jsme si prostě sundali kalhoty, ovázali mikyny kolem pasu a pokračovali jsme.

Takto oblečení jsme došli do nějaké vesnice a pokračovali dál podél mapy po hrázi rybníka. Potom jsme narazili na člun s další zprávou. Naše další cesta vedla přímo přes obrovský rybík a někde na jeho hladině byl další znak. Tak se nás sedm naskládalo do člunu pro čtyři (Nova šel raději po břehu) a začali jsme pádlovat. Láhev se znakem jsme našli poměrně snadno a pádlovali jsme dál k druhému břehu. Po mnoha hádkách o to, kdo špatně pádluje, jsme vytáhli člun na břeh a vydali jsme se dál. Posléze jsme došli k hustému houští, proto jsme si oblékli naše jen o něco sušší kalhoty a začali jsme se prodírat. Když jsme narazili na Attyho a on nám řekl další úkol, mysleli jsme si původně, že tu strávíme maximálně tak 10 minut... Po hodině a půl jsme vyrazili dál a přemýšleli jsme o úkolu, který nám byl zadán. Měl co dělat s lanem a dřevěnýma tyčkama, ale radši sem nebudu psát o co šlo, protože to jde stejně špatně napsat a vy byste to z toho stejně nepochopili, tak proč se namáhat, že? :-)

Potom jsme, jestli si nemýlím (a jestli se mýlím, tak mi to musíte odpustit, protože je to už vážně hodně dávno), hledali poslední místo naznačené na mapě. A tak jsme šli a šli a šli... po polňačce, kousek po silnici, přes pole a lesem, přebrodili jsme řeku a vylezli jsme na nějaké cestě. Tam jsme si sedli chvíli na zem a přemýšleli kam dál. Nakonec jsme (naštěstí) poslechli Pepu a vydali jsme se po cestě nahoru do kopce. Hurááá, civilizace!

U malého obchůdku seděl ve stejném klobouku, jaké jsme měli na hlavách my, člověk, který nakreslil mapu, podle které jsme celou tu dobu šli. Celí šťastní jsme si opět kecli na zem a povídali mu, jaká byla cesta. Jenže tohle nebyl její konec. Motýla jsme ještě neměli a hodina, ve kterou jsme ho měli odevzdat se rychle blížila. Po chvíli se tedy člověk zvedl a prohlásil: ,,Já jdu a co budete dělat vy je vaše věc." a tak jsme šli za ním. A šli a šli a opět šli. Už jsme vůbec nemluvili, jenom jsme se dívali dolů na zem, jak se pohybují naše nohy. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale najednou jsme se konečně zastavili. Na louce byla rozprostřená deka a na ní byl s pruhovaným deštníčkem na hlavě - zmrzlinář! Kopeček za korunu-to jsme si nemohli nechat ujít! Jenom jsme seděli, lízali zmrzlinu a odpočívali.

Po dobaštění zmrzliny jsme se s naším průvodcem vydali dál. A zase jsme šli, šli a šli, až jsme došli k mostu přes řeku. Nepřátelský kmen přepravoval po vodě balónky a my jich museli pět zničit. Dostali jsme dva praky (Vojta z nich byl úplně nadšenej) a směli jsme střílet pouze z mostu. Tohoto úkolu se zmocnili naši dva nejlepší prakostřelci (převzato od lukosřelců:-)) - Máčka a Pepíno. Ostatní jsme měli zabránit rozzuřeným indiánům, aby nám naše úmysly překazili. Popravdě, moc těžký úkol to nebyl - indiáni se moc prát neuměli a Máčka s Pepínem měli balónky sestřelené za chvíli. Po tomhle úkolu jsme se museli rozloučit s Novou. Zůstal s indiány - a my jsme šli dál s naším průvodcem. A zase jsme šli a šli, opláchli si obličeje u studánky a zase jsme šli... až ke skále, kde bylo ohniště. Tam jsme se zastavili, náš nový přítel vyndal z batohu chleba, maso a koření - to byla naše večeře. Rozdělali jsme oheň a za chvíli se vařilo.

Když se všichni najedli a odpočali si, oblékli jsme se do úvazků a vydali jsme se roklí nahoru. Jenže poslední úsek cesty hlídali indiáni s flusačkama. Koho zasáhli, zůstal ochromen na místě, dokud neuslyšel písknutí. Postupně jsme se všichni dostali k indiánce, která nám však řekla, že nás nepustí dál, dokud nevložíme všechny znaky správně do obrazce. Dali jsme se do toho, jenže najednou začalo pršet. Kapky deště padali čím dál hustěji a byli čím dál větší. Než jsme, schovaní pod pončem, obrazec složili, propukl pořádný amazonský liják. Indiánka nás pustila dál a my jsme konečně došli k cíli. Na pavučině, utkané z neobvykle silných vláken byl náš dlouho hledaný Papilio Polinestur Parinda a kolem něj bylo uvázáno sedm zelených kamínků na krk - sedm Amazonitů. Rychle jsme to pobrali a pustili se zpátky dolů roklí.

Expedice dopadla úspěšně, motýla jsme získali. Za chvíli pro nás přiletěl vrtulník, zabalili jsme se do dek a on nás, pěkně zahřáté všechny odvezl domů. A všichni žili štastně až do smrti...

Nojo, bylo by fajn, kdyby expedice takhle pokračovala... ale nepokračuje... ale vy si to můžete myslet, pokud chcete - stačí, když nyní zmáčknete ten křížek vpravo nahoře na obrazovce Vašeho počítače... V žádném případě však nesmíte číst následující řádky.


Když jsme spěchali zpátky, nad hlavami už nám burácely hromy a blesky. Déšť byl tak hustý, že jsme byli do minuty mokří, jako bysme právě vylezli v oblečení z rybníka. V potůčku, který předtím klidně tekl dolů roklí jsme se nyní brodili po kolena. Přeskakovali jsme klády, smáli se a chválili Tea, že pěkně objednal počasí. Čegi si zpívala: „Vodička, vodička, mám ráda vodičku..." Všichni jsme si říkali ,,Super, tohle je vážně Extreme Expedition!" To jsme ještě netušili, jak extrémní bude její závěr...

O několik desítek metrů za námi indiáni právě poklidili věci a vydali se za námi dolů. Áňa se naposledy otočila, šťouchla do Císka, stojícího vedle ní a povídá: ,,Hele, to je zajímavý!" Císko se podívá, kam ukazuje, rychle se otočí a zařve: ,,VODA, UTÍKEJTE!!!" Začali jsme se drápat nahoru po stěně rokle. Jen tak tak - chvíli po nás se už roklí hnalo obrovské množství vody, která s sebou nesla klády a kamení. Nikde jsme neviděli Elišku s Aňou... Teo nás zavedl o něco výš a pospíchal se podívat za záhyb. Stáli jsme tam na hoře a čekali... Přišli naštěstí všichni. Voda odnesla jenom Attyho batoh. Vyškrábali jsme se nahoru a čekali v lese, až se trochu přestane blýskat. Po chvíli se k nám vrátil Atty, který už vzdal pátrání po batohu. V batohu byli i klíče od Křížovic auta, takže jsme zavolali Láchům a čekali a čekali, zatímco se bouře zklidňovala. Byli jsme úplně vymrzlí, když přijeli pan a paní Láchovi ve dvou autech. Naložili jsme věci, dali na sedadla karimatky, rozdělili se do aut a jeli jsme zpátky domů.

Tak expedice nakonec přece jenom dopadla dobře. Attyho batoh se nakonec našel, Eliščiny nohy se zahojily a motýla jsme druhý den prodali Wolfovi za slušnou částku, která se rozdělí na naše družinová konta.

Na závěr tohoto článku bych měla ještě jednou poděkovat Teovi a všem, kteří se na akci podíleli. Myslím, že nikdo z nás na Extreme Expedition nikdy nezapomene.
Překonání strachu - Vojta loví minci obsazenou červíky.

Chvíle před vypuštěním signálního horkovdušného balónu.

Snídaně byla přístupná korytem potoka.

Silnější proudy bylo možné zdolat jen díky člunu.

Žádný spánek, ale k relaxaci přispěje nalezení zmrzlináře na jedné louce.

Více fotografií na fotogalerie.okenko.org

vytisknout autor: Brian vloženo: 1. 9. 2005 (Pavla) 430329x nahoru

nove clanky

fotogalerie okenka facebook oddílu Nadeje

nase tipy


1995-2001


reklama

Rysi z oddílu Naděje
Seleska
korálky od Kajmanky
digifotky
ubytovani v KD

okenko


bleskovky

Sestra Marie Kružíková
Dne 9.11.2013 se rozloučíme se spoluzakladatelkou dívčího skautingu v našem městě v 10.30 na kostelíčku.Bylo jí 97 let. Šerif
(07.11.2013) Šerif
Fotky z kol
jsou zde.
(11.07.2013) Vilík
Další beruščí fotky
Z čarodek a z pampeliškové družinovky.
(16.05.2013) Vilík
Akce pro rodiče a Berušky
proběhne vzhledem k počasí z větší části pod střechou kulturáku v Pohledci.
(09.05.2013) Vilík
Zdražení tábora Naděje
Bohužel jsme se rozhodli zvýšit letos cenu letního tábora na 3800,- Kč. Důvody jsou dva: Jednak je tábor o 4 dny... více
(29.04.2013) Teo

bily stit


info

OKÉNKO do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska 615.02 Bílý štít Nové Město na Moravě
© všechna práva vyhrazena, připomínky ke stránkám: kajmanus(a)centrum.cz

podporují nás