Aláddín a kouzelná lampa

Jednou žil v dalekém východním městě chlapec jménem Aladdín. Žil jen s matkou a byli velice chudí. Jednoho dne zrána vyšel Aladdín z domu, aby si sehnal nějakou práci, a tu ho zastavil neznámý muž, začal ho objímat a volat: „Že ty jsi Aladdín, syn mého bratra? Konečně jsem tě našel, budeš mým dědicem!“

Cizinec byl vybraně oblečený, nosil i šperky, mezi kterými se obzvláště vyjímal velký starodávný prsten, který nosil na prsteníčku levé ruky. Představil se Aladdínovi jako Magrihan Masúd.

Magrihan Masúd šel s Aladdínem za město, šli krásnými zahradami, až se ocitli na holé pláni, nad níž se zvedal kopec. Vylezli nahoru a Magrihan Masúd Aladdínovi nakázal, aby nalámal dříví a založil oheň. Potom začal kolem ohně dělat rukama divné pohyby a mumlat ještě prapodivnější slova. Aladdínovi z toho šel mráz po zádech. A byl by ještě vyděšenější, kdyby věděl, že ten muž je kouzelník z africké země, že se za Aladdínova strýce jen vydává a má za lubem cosi nekalého.

Kouzelník totiž přišel hledat poklad, který mu mhl pomoci získat jen Aladdín. Magrihan Masúd zvedl ruce do výšky. Zablýsklo se, půda se otřásla a velkým otvorem se otevřela.

Aladdín padl na zem a rukama si kryl uši. Kouzelník Magrihan Masúd ho chytil za krk, zvedl ho a volal rozhněvaně: „Co se bojíš, hlupáku?“ ukázal na schody, které vedly přímo do nitra kopce. „Sestoupíš po těch schodech, dáš se chodbou a dojdeš do komnaty, kde visí ze stropu lampa. Sundáš ji a přineseš mi ji. Po cestě uvidíš mnohé poklady, ale ty s ničeho nesmíš ani dotknout!“ Pak kouzelník navlékl Aladdínovi na prst svůj velký prsten a řekl mu: „Kdyby se ti něco zlého přihodilo, otoč jím a ze všeho se dostaneš.“

Aladdínovi nezbylo než poslechnout a jít. Bez obtíží se dostal k lampě, sundal ji a strčil za košili. Pak šel zpět k domnělému strýci.

„Kdes byl tak dlouho?“ obořil se na něj kouzelník a chtěl Aladdínovi lampu vytrhnout.

Aladdín se ale nedal a chtěl, aby ho Magrihan Masúd prvně vytáhl z díry nahoru. Kouzelník chtěl ale jen tu lampu. Tu mu však Aladdín nechtěl dát. Kouzelník se rozzuřil, zamumlal zaklínadlo a nad Aladdínem se země zavřela!

Teď teprve dostal Aladdín opravdu strach. Jak tak naříkal a ruce spínal, nechtě otočil prstenem, který mu kouzelník půjčil. A tu před Aladdínem stál obrovský duch a strašným hlasem zvolal: „Jsem otrok pána prstenu. Poroučej, já udělám.“

Aladdín rozkázal duchovi, a´t ho vynese nahoru na zem. Duch mu dal kouzelný koberec, který uměl létat. Na něm Aladdín vyletěl na zemský povrch.

Dlouho se nerozmýšlel a běžel rovnou za matkou domů. Objal se sní a lampu hodil do kouta. Šetrná maminka ale nemohla něco takového vidět, lampu zvedla a začala ji cípem sukně cídit. Sotva ji třikrát přetřela, zdi se otřásly a ve světnici stál obrovský duch a hromovým hlasem říká: „Jsem otrok toho, kdo má v ruce lampu. Poroučej, já udělám.“

Aladdín poručil duchovi: „Uchystej nám dobrou večeři.“ Duch byl za chvíli zpátky a tolik dobrot co jim vystrojil, matka s Aladdínem nikdy v životě neviděli. Poroučeli si tedy dále, další a další věci, vše co je napadlo. Duch vše splnil.

Druhý den se Aladín vydal na procházku do města. Z brány královského paláce vyšel hlasatel a volal na všechny strany: „Královská princezna Jasmína půjde do lázní. Kdo na ni pohlédne bude synem smrti!“

Lidé utíkali domů, jen Aladdín zůstal a schoval se za dveře lázní. Zanedlouho tu byla princezna s průvodem. Aladdín spatřil její obličej nevídané krásy a ihned se do ní zamiloval.

Rázem jako by o rozum přišel, všechen klid ztratil. Vydal se do královského paláce, požádat o princezninu ruku. Jako dar přinesl králi nejkrásnější démant, jaký dokázal duch z lampy vyčarovat.

Král se zamyslel a řekl Aladdínovi, že mu dá princeznu Jasmínu za ženu, pokud mu donese 40 mís plných takovýchto démantů. Myslel, že se tím Aladdína nadobro zbaví. Aladdín však doma poručil duchovi a ten vyčaroval 40 mís plných třpytivých démantů než bys řekl švec. Pak se krásně oblékl ,aby se princezně líbil a vydal se s průvodem služebnic a služebníků k paláci.

Král ho uvítal a když viděl tu nádheru Aladdínova průvodu, hned mu princeznu dal za ženu. Aladdín byl na vrcholu blaha. Denně se procházel se svou spanilou ženou zahradami, plnil jí každé přání.

Kouzelníka Magrihana Masúda mezitím napadlo, že se podívá do kouzelné křišťálové koule, jak se vede Aladdínovi v podzemí. Nevěřil svým očím, když ho viděl v zámecké zahradě, s princeznou po boku. Došlo mu, že se Aladdín nějakým způsobem dostal k lampě. Popadl ho vztek a rozhodl se, že lampu od Aladdína lstí dostane.

Dorazil do Aladdínova města, přestrojil se za kupce a na ulicích vyvolával: „Vyměňte starou lampu za novou! Vyměňte starou lampu za novou!“

Princezna se zrovna dívala z okna a dala se kupci do smíchu. Pak ji ale napadlo, že vyzkouší, jestli kupec myslí tuhle bláznivost vážně. Vzala v Aladdínově ložnici starou lampu, která ležela na nočním stolku, nevěděla totiž o jejích kouzelných schopnostech.

Vyměnila ji s kouzelníkem za novou a vůbec nevěděla co učinila. Kouzelník ji ihned začal třít a z lampy vyletěl duch. „Jsem otrok pána lampy. Poroučej, já udělám.“ zvolal.

Kouzelník Magrihan Masúd popadl Jasmínu kolem a pasu a zvolal:“Odnes mě i s princeznou do mého paláce daleko osud.“

Když se Aladdín vrátil domů, nenašel tam svou mladou ženu. Služebná mu řekla, jak šla paní vyměnit lampu a Aladdínovi došlo, kdo v tom má prsty. Zoufal si, že se s Jasmínou už nikdy nesetká!

Vzpomněl si však, že má ještě kouzelný koberec, na kterém vyletěl z jeskyně! Utíkal pro něj a poručil mu, aby ho zanesl k Jasmíně. Koberec s vznesl do výšky a letěl přes hory i údolí, daleko předaleko.

Doletěl až do komnaty, kde ležela na polštářích princezna Jasmína, oči měla opuchlé, jak pro svého miláčka slzy prolévala. Ze shledání měli oba takovou radost, že by byli pro samou lásku na Magrihana Masúda, zlého kouzelníka, zapomněli. I začali se mezi objímáním radit, jak na kouzelníka vyzrát a dostat se domů.

Konečně princezna dostala nápad. Aladdín nasedl na koberec a vyletěl z komnaty. Schoval se v křoví a čekal, jak si princezna poradí s kouzelníkem.

Kouzelník se vrátil domů a byl překvapen, když princezna svolila, že s ním povečeří. Myslil si, že už má vyhráno.

Princezna usedla ke stolu, ale nic nejedla a kouzelník, jak do ní byl zamilovaný, jí řekl, že pro ni udělá, co bude chtít. I řekla Jasmína: „Přála bych si vyzkoušet kouzelnou lampu. Dones mi ji.“

Magrihan Masúd se div nepřetrhl, aby princezně vyhověl. Ta ale, jakmile měla lampu v rukou, začala ji třít a vyvolala ducha. Tomu pak poručila: „Odnes tohoto muže do vězení, ať už ho vícekrát nevidím!“ A duch byl i se zlým kouzelníkem v mžiku pryč.

Aladdín vylezl ze svého úkrytu a chválil princeznu, jak si s Magrihanem Masúdem dobře poradila! Vzali lamou, nasedli na koberec a vrátili se zpátky do svého království! Spolu pak žili šťastně, dokud neumřeli.