Stromková brigáda

(Myslíte si, že přijel Bílý štít na svou jarní brigádu a les tu vysázel? Ale to by nebyl žádný příběh…)

No a jak řekl, tak i udělal. Brzy louka rozkvetla několika řadami smrčků, orámovaných z obou delších stran javory… No, ale nebyla by to pořádná pohádka, kdyby se tu nezjevila zlá sousedka, které se nápad s lesem u jejího pozemku příliš nelíbí. I vytáhl pan Zelený do boje proti úřadům, ale osázenou louku se mu za les prohlásit nepodařilo. Teď je chvíle pro prince Bajaju nebo jiného udatného reka, který se neohroženě vrhne proti babizně a úřadům a bude jako pravý rytíř stínat jednu hlavu za druhou. Místo něj ale přijíždí don Quijote de la Bílý štít, jenž se pustí do boje se štychary v rukou a uklidí celý les do stodoly.

Tak takhle nějak to bylo - nebo skoro takhle. Ale abychom nepředbíhali, musíme se vrátit na novoměstské vlakové nádraží někam před devátou hodinu. Tam se schází Třináctka – třináct statečných, kteří vyrazili vstříc fyzické námaze na střediskovou brigádu – je tu MONO, z Maršovic právě dorazil MARŤA, támhle už přicházejí XÍK, BÁJA, MÍŠA, MAKO a LAKY; včas dorazil i HUSÍK, totéž už se nepodařilo PIDI, která vlak ale nakonec stihla, stejně jako PEPÍNO. Je nejvyšší čas jít koupit lístek (od toho jsem tu JÁ). Těm z vás, kteří patří k lepším počtářům tu jistě ještě někdo chybí. (Těm nejlepší z nejlepších dokonce ještě dva). No a taky že jo, ještě jedno místo ve voze si ode dveří zamlouvá čerstvě přibyvší MIKY, no a tím posledním do party je PAVLA, která to jistí rovnou z vlaku, který právě dosupěl k nástupišti.

Navlačení (dle vzoru nalodění) není po anabázi do/z Novohradských hor žádným problémem. Předmětem hovoru se brzy stává otázka, co že to vlastně budeme dělat. Objevují se názory, že stromky se přece sázejí na podzim, tak že je třeba budeme jenom nějak chystat. (Co byste chtěli taky se stromkama dělat jiného, než je sázet, ne?) Vzhledem k našim vědomostem ohledně lesnictví ale toto téma brzy opouštíme s tím, že na místě se uvidí. Vyvlačení v Rozsochách má nemenší úspěšnost, než opačná operace ve městě a udivený Pepíno dostává do ruky mapu, s tím, že nás má dovést do Domanína. Se slovy „jó, tady jsme přece byli na družinové výpravě“ nás ujišťuje, že ví kudy na to a vyráží s nerozdělanou mapou v batohu.

Po asi kilometru a půl cesty mírně znejistíme, jelikož se nacházíme uprostřed lesa, zatímco mapa (která poznala svou chvíli a nechala se z batohu vytáhnout) se tváří, jako že od zastávky k Domanínskému rybníku v podstatě vede žlutá značka. Pepíno se tím ale nenechá rozhodit a s image indiánského stopaři nás srnčími stezkami přece jen dovede k vodní ploše. Další cesta už mnoho vzrušení nepřinese, pouze s Mikym poznáváme hustníky, které jsme tu kdysi s oddílem sázeli. Za kopcem se již otevře pohled na vísku Domanín a nedá mnoho práce poznat, že to banda řvoucích dětí, které jako satelity krouží okolo větších postaviček, jsou vlčata a roveři a my jsme tedy na místě.

Teď nadešla ta pravá chvíle pro hrdinu z naší balady. Pan Zelený se tedy ujme slova a vysvětluje co a jak. Stromky je skutečně třeba dostat ze země a to tak, že se štycharem – nářadí ne nepodobné rýči – rozevře zem u stromku a ten se poté vytáhne pokud možná s nepoškozeným kořenovým balem. Malé stromky, jimž není na této louce dopřáno strávit svůj zelený život, se pak svážou do balíků a nakládají na suprkáru, která stojí opodál. Posledním úkolem je zašlapávat díry, které po tom všem zbudou, aby to tu opět bylo použitelné jako louka. Po převlečení se proto pod vedením Mikyho rozdělujeme na štychaře, vytahovače-nosiče a vazače a jdeme na draka.

Brzy se ukáže, že dostat stromek ze země není takový problém, o něco horší je vydolovat ho natolik šetrně, aby měl šanci na lepší život o několik set metrů dál. Ale dobrá věc se podaří a brzy se uplatní to nejlepší z dělby práce a vše jde docela rychle od ruky. Likvidujeme řady, které nám nechali vlčáci, abychom se pak nepletli na jednom místě. Autíčko se příjemně plní a první várka opouští svůj domov a stěhuje se do stodoly. Jako nejhorší práce se projeví vázání stromků do balíků, neboť všichni, kde to chvíli dělali mají rozpíchané ruce od jehličí. Občasné pauze vyplňuje každý jinak – třeba Miky tím, že honí zpět na louku ty, kteří svou pauzu příliš protahují.

Někdy okolo jedné je vytažen poslední smrček a my se společnými silami pouštíme do javorů. Ty vypadají, že budou za chvilku, neboť jsou pouze v pár řadách dole a jedné nahoře, ale brzy poznáváme, že dostat ze země takový javor, je o hodně větší kumšt než tomu bylo u smrčků – dlouhé křivolaké kořeny jdou hluboko pod zem a nějakou chvíli trvá, než se je naučíme dostat ven s celou jejich podzemní parádou. Ale i to se podaří, jen těch přeseknutých kořenů, které naše cvičení odskákali, je velká škoda. Asi v půlce řady nám přijíždí posila – PIŠKOT, který nás marně hledal na místech, kde se dřív sázelo, ale nakonec dorazil i sem. Pak už to jde ráz na ráz. Vyrazil jsem tedy na lov – všichni, které jsem fotil pořád vytahovali jeden stromek za druhým, až jsem si všiml Husíka – ten se svému javoru věnoval se vší péčí. Tkanička ho zmerčila a že prej má něco dělat. Tak jsem se ho chudáka musel zastat, protože on jedinej se dal pořádně fotit – byl sice stále na stejným místě, ale dokázal přitom vypadat, že něco dělá.

Asi o půl třetí je hotovo a poslední otepi javorů míří do stodoly. Actum est – les je přestěhován. Přichází čas na zaslouženou krmi. Pepa nám sděluje, že u stodoly je nachystáno, ale že prý to není guláš… Překonáme nával žalu a zjišťujeme, že plný lavor pomazánky s čerstvý chlebem není vůbec k zahození. Na otázku jestli to mohou vegetariáni pan Zelený odpoví, že „jo, že to je příroda, divočina - v tom je síla“. V dalším rozhovoru s Mikym se ještě dozvídáme, že „v tom není nic nezdravýho, já tam banány nedávám; v tom je akorát cibule“. Tak si zapisujeme vhodné heslo pro táborovou kuchyň a cpeme se zvěřinovou pomazánkou.

Čas se chýlí a oddíl už by pomalu šel, ale příroda je příroda – čtvrtej chutná skoro líp než ty ostatní. Pak už se ale rozloučíme se všemi brigádníky a vyrážíme nazpět. Přebytek času, který máme, věnujeme houpačkám u Domaňáku. Tedy až na Marťu s Husíkem, kteří si zalezli do rozbitého kolotoče a otáčejí s ním jak pokusné myši. Postupně se vydáváme i na průzkum přepadu na nedaleké hrázi. Nakonec nás vyžene až nutnost jít, aby nám neujel vlak. Pepíno napravuje svou reputaci a na nádraží máme čas i na zrychleného šláponoha.

Ve Městě opouštíme ve vlaku Pavlu, která vysedá až v Radňovicích a až na Báju, které spěchá domů, vyrážíme vyplenit Plus. Teda vlastně na zmrzlinu. Xík nás ještě chce přesvědčit o nutnosti se jít převléci do čistého, ale asi tušíte jak to dopadlo. Ve zmíněném obchodě vybereme zásobu Míšů, Eskyma a ruské zmrzliny a přihodíme k tomu Kofolu (velikonoční!). Takto vyzbrojeni se usadíme před Enpekou a likvidujeme. A tady někde by měl zazvonit konec a pohádky je konec.

Co říci závěrem? Snad jen že Naši předci vyrýpávali stromy, rýpejme je též!


Jo a co se týče housky a větrníku – taková houska může být někdy řádně chutná…