III.taborový den oddílu Naděje

Bazén byl studenej (říká mi Marťa). Zaplavali jsme si každý dvakrát tam a zpátky a potom už byl prostor pro volnou zábavu. Někteří tento čas trávili zahříváním na břehu, někteří skákali z okrajů do vody a někteří se navzájem topili - prostě klasika.
Po rozcvičce byla jistě výborná snídaně (kdybych si pamatovala, co k ní bylo, napsala bych vám to) a po ní se uskutečnil první táborový nástup, zatím však bez vyvěšování vlajky - a to poněkud recesní nástup, protože Áda, který příšel jako jediný z PK v uzavřených botech je rychle zkopal z nohou a stál v pozoru bosý. Potom si někteří z oddílu všimli, že má Hombre narozdíl od ostatních dlouhé kalhoty... Dovedete si představit, jak vtipný byl na něj pohled, když stál s krojem zastrčeným v červených trenkách s obrázkem pejska...

Na začátku prvního programu přišli nějací dva členové britské armády a dohadovali se, kdo z nich má víc krobotovek. Co jsou to krobotovky? Tradiční zkoušky, které skládají příslušníci jednotky v Port Natalu. A proč ten název? To se dozvíme v pravý čas...
V prvním programu dostali členové oddílu možnost začít s plněním první z krobotovek, která bude udělena každému, kdo si vydrží vést celý tábor deník. Zatím jsme udělali první krok - svázali jsme si deníčky z papíru a pokreslili jsme si první stranu.
Zbytek programu byl totiž věnován novému džabalu - úkolu pro družiny. Každá dvojice z družiny musí přejít naproti sobě položené klády. Nad každou kládou byl ale natažený provázek, který bránil jít po kládě rovně. Jediný způsob, jak mohla dvojice kládu přejít, byl chytit se každý jednoho konce lana, zavěsit se na něj a vzájemně se udržovat ke kládě šikmo.
V tomto programu se nepodařilo džabal splnit žádné družině. Ale času ještě budou mít dost...

Hned po svačině přiběhl do jídelny zkrvavený voják. "Pane, komanda smrti přepadla farmu, na které je právě přítomen britský velvyslanec. Je v obležení - musíte nám pomoci."
Okamžitě jsme vyrazili na cestu... Když jsme, téměř bez obtíží dorazili k farmě, poznali jsme, že voják nelhal. Černočerná komanda smrti byla všude okolo. Po dlouhém boji se nám obležení podařilo rozehnat. Nedokázali jsme však rozehnat jeho následky...

Jakmile nastal konec poledního klidu a my se sešli v jídelně, zaslechli jsme zoufalý pláč, ozývající se z druhé strany tábořiště. Když jsme tam doběhli, uviděli jsme Zulského muže, svírajícího v náručí svou dceru, malé děvčátko s dírou v břiše. Oddíl se rychle rozběhl pro družinové lékárny, když je ale donesl, sedl si na zem a nevěděl, co dělat. Po chvíli Meli váhavě přiložila na ránu kousek gázy.
Zoufalý otec se na nás nemohl dívat, takže nás poslal za Šamanem. Když jsme zjistili, kde se nachází, poradil nám najít plod z kouzelného stromu a udělat kolem holčičky kouř.
Rozřízli jsme kokosák, udělali v něm oheň a poskakovali kolem děvčátka. Mikymu se to ale nezdálo, takže jsme nakonec skončili u normálního lékaře. Zavolali jsme sanitku a zastavili krvácení...
Děvčátko nám však zemřelo před očima. Ještě než se jeho oči zavřely, stačilo nám darovat svůj perlový náhrdelník....
"Byla snad její smrt způsobena mnou? Vždyť o první pomoci nic nevím...." Psal náš poručík v deníku. Ihned poté se zasloužil o to, aby se v armádě dělaly kurzy první pomoci.

Ve čtvrtém programu jsme zahájili táborový kolotoč. Oddíl jsme rozdělili do tří skupin podle věku a schopností a každá skupina se celý program zabývala jednou ze tří činností. Nejmladší skupina se vydala k Teovi, naučit se něco nového o zdravovědě. Střední k Ádovi a jeho korálkovým náramkům, a poslední skupina šla k Cískovi naučit se bezpečně slanit některé okolní skály.
Raději rodiče uklidním, že se nikomu z oddíláků nic nestalo (až na možná několik píchnutí jehlou do prstu). Vrátíme Vám je v pořádku a šikovnější :-).

Protože třetí den tábora je podle odborníků dnem krizovým, kdy si tělo uvědomí prošlou námahu, pátý program bylo osobní volno. Oddíl se však očividně necítil unaven, protože volno strávil šermováním, koupáním a zpíváním u ohně. Však počkejte za pár dní....

Je tma, tábor spí až na noční hlídku, která tiše obchází táborem. Jen pár lidí vzbudí oslavný zpěv z úst spřátelených Zulů, kteří zpívají na počest toho, že se nám povedlo zachránit farmu.
"Ingonyama gonyama.... " zpívá předzpěvák. Chvíli se nic neozývá, načež zahřmí sbor Zulských zpěváků: "Inwubu yabu, yabu, inwubu..." .
Celá píseň zazní šestkrát, poté tábor utichne....