Detraq - výprava na Králický sněžník

Ojojoj, výprava nezačala pro PK zrovna slavně. Zatím co družiny už byly půl hodiny na cestě do Jablonného na vlak, roveři si s s rychlým balením nelámali nijak zvlášť hlavu. „Půjdeme přece zkratkou,“ byl náš hlavní argument. Jak tohle mohlo dopadnout? Se vzpomínkou na slavnou vorvu Currahee, jsme dobíhali na nádraží v poslední minutě a oběd se v nás přelíval všemi směry.

Na nádraží nás čekala dvě nemilá překvapení. Prvním byla Týna, které se po cestě udělalo špatně - zřejmě ze sluníčka, které zatím pařilo o sto šest. Miky se tedy nabídl, že ji doprovodí do tábora a dojede za námi na Králičák na kole.
Místo vlaku nás ke všemu bral autobus, protože se v okolí Jablonného zrovna oprfavují koleje a vlaky mají výluku. Pan řidič byl naštěstí hodný a otevřel nám i zavazadlový prostor, takže cesta autobusem nebyla ani taková sardinkovaná, jako když jezdí oddíl autobusem obyčejně.

Ještě přestup na další autobus v Králíkách a za chvíli jsme vystupovali v našem výchozím bodě v Horní Moravě. Pro začátek bylo potřeba rozdělit si věci z Mikyho báglu, který nám nechal, aby byl na kole rychlejší. Díky letošnímu VORu máme však s nošením jednoho báglu v horách navíc dostatečné zkušenosti, aby nám zpacifikování Mikyho věcí moc času nezabralo.
O mapu se přihlásil Budu a celý čtvrteční den nás podle ní vedl do kopce. Jako horský vůdce se věru osvědčil - ani jednou jsme nezabloudili, takže jsme se mohli plně věnovat kocháním zdejší přírodou - obřími sarančaty a spekulacemi, jestli už jsme dost vysoko na to, aby se dalo z potoka i pít.

Neměl bych ale zapomenout na to, proč jsme se do hor vydali především. Elf Almiel nám prozradil, že hlavní oreáda - strážce alakarského pohoří Detraq vlastní jeden z potřebných magických krystalů a když k němu dokážeme dojít na nejvyšší vrchol pohoří, určitě nám jej rád přenechá.
Po cestě bylo nutné trochu se seznámit s hlavními obyvateli zdejších krajů - oreádami, nereidami a osly. Proto musel každý vyřešit několik hádanek, týkajících se těchto tvorů. Například:

„Jak je možné, že na poušti stojí dva oslové, jeden kouká na západ, druhý na východ, vůbec se nehýbou, nikde není žádné zrcadlení a přitom se oslové vidí?“

Pokaždé tedy, když byla zastávka a tělo odpočívalo, hlava pracovala až se z ní kouřilo.
Průchod Detraqem na vrchol také hlídala řada sniperů - vždy jedna družina dostala 5 hadrakoulí, spěchala dopředu se ukrýt a z tajné pozice se snažila zasáhnout dva vybrané členy výpravy.

Den už byl v poměrně pokročilém stádiu, když jsme dorazili na hranice s Polskem, po kterých jsme už měli jít celou dobu až na vrchol. Tato událost samozřejmě vyvolala řadu dotazů a spekulací, protože cesta zde hranici několikrát křižuje do Polska a zpět, takže nás několik kilometrů doprovázely dohady jestli jsme doma nebo v zahraničí, jak je to s tím Shangenem a jestli je třeba mít s sebou pas nebo občanku.

Tou dobou už se někteří z nás začínali poohlížet po místě na spaní. Svah nad námi, svah od námi a slunce už těsně nad obzorem. Naštěstí se ukázalo, že čtení vrstevnic z mapy už zvládáme docela dobře, takže jsme našli pěknou plošinku přesně tam, kde jsme ji očekávali. Jelikož jsme už byli na chráněném území, dostala každá družina za úkol utábořit se tak aby nijak nepoškodila přírodu a ráno až odejde, nebylo vůbec poznat, že tam spala (např. nebyla ani uleželá tráva, odpadky atd.). To se nám myslím povedlo na jedničku.
Jediný kdo mě při táboření opravdu dopálil byl Bebe, který si nevzal karimatku - prý je to zbytečná zátěž. No, taky jsme ho to nechali slíznout - noc v horách na holé zemi, to se určitě vyspal do růžova.
Se stavbou přístřešků jsme se ani nenamáhali, protože byla vymetená obloha, a na místě, kde jsme spali se nesmělo stanovat.

Roveři mají hlad!!! A když mají roveři hlad, neuspokojí je jen tak nějaká marmeláda - potřebují MASO!!! Mezi Mikyho věcmi byla vysočina, ale kdo ji má teď. Bylo tedy potřeba udělat úhybný manévr a vybrat ode všech všechny Mikyho věci tak, aby si nikdo nevšiml, že jdeme po salámu. Zrada! Salám nikdo nenesl:-( Seděli jsme, chvíli spekulovali, jestli je někdo z oddílu tak mazanej, že by nám ho zatajil a nakonec jsme se shodli na tom, že se nám to, že měl Miky mezi věcmi salám jen zdálo.
Nezdálo! Miky dorazil na svém Apachovi ještě před setměním a přítomnost salámu potvrdil. Nakonec ho mezi svými věcmi našel Hombre-lama, který prý zapomněl, že ho bral.

Ke spánku jsem nemusel nikoho nutit, jelikož jsme ráno chtěli vstávat ve čtyři, abychom stihli východ slunce na vrcholu Králického sněžníku. Noc byla pěkně teplá, ale já osobně jsem se moc nevyspal. Příroda nám ukázala, že není radno horské počasí podceňovat. V průběhu noci se obloha zatáhla a začal foukat poměrně silný vítr a já místo spánku ležel a spekuloval, co budeme dělat jestli přijde bouřka. Bude lepší vystoupit do klečového pásma, kde nebude hrozit pád stromu nebo sestoupit níže? Bouřka ale naštěstí vůbec nepřišla.

Jaký to zlý osud, či podlá náhoda - z rozjímání a polospánku mě vytrhl Miky, kterému přišlo divné, že už je světlo a nic se neděje, když jsme večer plánovali jít podívat se na svítání. Večerní čachry se simkartami v mém mobilu zapříčinily špatné nastavení času, takže budík by zvonil až za hodinu. Zbuzení celého oddílu a přichystání se na cestu by zabralo příliš mnoho času, proto jsme se s Mikym vydali na vrchol sami. Obloha byla zatažená, takže by stejně zatažená a nic nebylo vidět. Zajímavé, jak se dokázala příroda s technikou shodnout, abychom nevstávali zbytečně, že?
Na vrcholu jsme si pročetli informační cedule, pokochali se výhledy, napili z pramene Moravy a hlavně našli slona, na kterého se Miky celou dobu tak těšil.
Při sestupu dolů jsme se tak zabrali do rozhovorů o tom, jak se asi Bebemu spalo a jak buse vypadat příští Lukyho hlídka, že jsme si ani nevšimli že sestupujeme po úplně po jiné značce směrem do Polska. Do reality nás vrátila až chata, kterou jsme cestou nahoru nemíjeli a přišlo nám dost nepravděpodobné, že by ji tam někdo tak rychle postavil.

Při našem návratu byli kluci již vzhůru a holky a roveři už se pomalu také probouzeli. Bebe hned hlásil, že se mu spalo náramně dobře. Když mu nevadilo, že spal hlavou dolů, tak věřím, že ho ani nějaká karimatka nerozházela.
Tou dobou už začalo pršet. Výhodou deště bylo, že jsem ani nemusel nikoho popohánět aby si rychle sbalil. Snídani jsme nedělali, protože jsme měli v plánu čajový piknik na vrcholu. Každý dostal jenom bonbón hroznového cukru proti hypoglykemii a vyrazili jsme na závěrečný výšlap.

Na vrcholu už na nás čekal pán hory. Od pasu nahoru vypadal jako kamenný člověk, od pasu dolů byl sám horou. Předal nám svůj krystal s přáním hodně štěstí při dalším boji proti drakům.

To už hustě pršelo. Batohy jsme ukryli pod plachty. A sami se pustili do čajové párty, kterou nám déšť prostě nemohl zkazit. Spousta druhů čajů, ochutnávky, sladkosti, kolečka salámu, to vše přispělo k příjemné atmosféře i v nepříjemném počasí.
Než jsme se sbalili na sestup, vyzkoušeli si ještě někteří sílu větru s plachtou, jejíž skládání se díky němu stalo o dost zajímavějším.

I sestup do údolí vedl alakarskou krajinou. Kromě dalších hádanek si pro nás tato tajemná země připravila ještě setkání s nervním trpaslíkem a jeho zajatcem. Trpaslík měl rád hazardní hru „v kruhu nebo vně“, která spočívala v tom, že každý si hodem kostky určil, jestli vyhraje pokud bude většina lidí v kruhu nebo vně a potom měl určitý čas ne to, aby dostrkal ostatní lidi tak, kde to pro něj bylo výhodné.
Trpaslík nakonec prohrál s oddílem všechny peníze i zajatce a s legračními grimasami v tváři všechny vyhnal pryč.
Zachráněný zajatec se nám představil jako Tarsil a slíbil nám na oplátku svůj doprovod na další cestu.

Meli trochu špatně pochopila naši poznámku, že máme ještě hodinu k dobru a zatím, co roveři uklízeli po hře, hnala oddíl pekelnou rychlostí, aby stihli autobus. Dokonce i silně neběhavé členy se jí podařilo rozhýbat. Nejlépe to dokladuje Bebe svým prozřením: „Já už jsem pochopil, jak to v tom oddíle chodí - tady se musí makat!“
Po příchodu roverů na autobusovou zastávku jsme měli pak ještě asi tři čtvrtě hodiny času na odpočinek.

Na nádraží v Králíkách si ještě většina lámala hlavu nad tím kolik mají oreáda a její přítel let:

Oreáda je dvakrát starší, než byl její přítel v době, kdy bylo oreádě tolik, kolik je jejímu příteli teď. Oběma dohromady je teď 49 let. Jak stará je oreáda?

Poslední zajímavou událostí této výpravy byl běh o přízeň Meli. Klukům nestačil výstup do výšky téměř 1500 metrů, ale vymysleli si, že z Jablonného do tábora poběží a kdo vyhraje, ten bude Melin nejlepší kámoš. Cesta vlakem se nesla v duchu spekulací, jestli má někdo šanci porazit hlavního favorita Budua. Na trať potom vyrazilo 5 závodníků - Budu, Goofy, Brasi, Luky a Bebe a doběhli v tomto pořadí.
Já jsem šel s Horníkem za nimi, abychom sbírali případné mrtvoly, protože zbytek oddílu šel roverskou zkratkou.

V táboře už na nás, kromě hlídačů, Tesáka, Pavly, Vesiho a Týny čekaly i návštěvy - Zdeny a Piškot. Po vybalení a regeneraci u Mikyho fazolové večeře, následoval Piškotův program „O nás, bez nás“, o kterém vám však už nic nenapíšu, protož jsem na něj, jak už název napovídá, neměl přístup...