Oxenfurtská univerzita na zimáku

Na začátku tohoto programu nás navštívila Yennefer s prosbou o pomoc. Rozbila se jí totiž její obsidiánová hvězda, bez které nemůže dlouho vydržet žádná čarodějka. My jsme tedy její prosbu přijali a dověděli se, ze potřebuje pomoci získat přísady na vytvoření nové hvězdy. Jako první jsme měli získat černou poštolku. Pro ni jsme se měli vydat do Oxenfurtské univerzity, kde bychom mohli najít mapu, jak se k černé poštolce dostat.
No jo, ale ono pohybovat se v tak šílené univerzitě, jako byla tahle není moc jednoduché. Od Yennefer jsme ještě dostali radu, že si máme dávat pozor na školníka Willyho, který často dává školní tresty za každou hloupost a na uklizečku, které se máme radši klidit z cesty. O tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži.

Po tomto krátkém vysvětlení jsme se tedy přesunuli do univerzity (to byl klučičí srub) a mohli jsme začít s hledáním plánku. Bylo tam pěkně narváno, protože tam vešel celý oddíl naráz a ještě k tomu se tam motalo pár místních studentů. Hned na začátek pár lidí schytalo školní trest od školníka, kterému se nelíbilo, že si okusují nehty nebo prostě jen proto, že se moc usmívají a divně koukají. Každá družina se snažila vytáhnou ze studentů informace o černé poštolce.

My jsme nakonec zkusily štěstí v patře a jako první jsme našly profesora Bartemia. K našemu štěstí ostatní družiny musely čekat před kabinetem a my jsme si získaly slušný náskok. Ale u pana profesora to nebylo tak jednoduché. V jednom kuse nadával na dnešní mládež a odmítal se s námi bavit, že prý jsme stejní. Po pěkně dlouhé době se nám podařilo z něj dostat, že ví, jak se dostat k plánku na sestrojení černé poštolky. To bylo to pozitivní. Horší věc byla, že nám to nechtěl poradit. Znovu následovaly stížnosti na studenty, kteří prý v jednom kuse pomlouvají, ale po nějaké době se nám ho podařilo přemluvit alespoň k tomu, že nám dal za úkol obejít všechny studenty a minutu je přemlouvat, aby se chovali slušně ke starým lidem. To se nám kupodivu docela povedlo.

Mezitím se ale k Bartemiovi dostaly postupně další družiny a my musely čekat, protože ten, kdo se pokoušel dostat nahoru do kabinetu, kde byl Bartemius s jinou družinou, ten dostal hadrem přes hlavu od paní uklizečky:) Během čekání znovu dostala velká část družiny tresty od školníka. Nakonec jsme se znovu dostaly na řadu k Bartemiovi a sdělovali jsme mu, že studenti se už určitě budou řídit našimi radami. Vzaly jsme si poučení z předchozího setkání a teď už jsme stály vyrovnané v řadě a chovaly se jak nejlíp to šlo. (No ale občas to vážně nešlo:) Když jsme tedy řekly, že jsme úkol splnily, Bartemimus najednou začal básnit, že „JI“ miluje, a nedal se zastavit. Dověděly jsme se, že je zamilovaný do jedné studentky jménem Miranda a že by s ní strašně rád šel na čaj. Ale že se bojí ji pozvat, protože by ho určitě odmítla. Tak jsme začaly pátrat mezi studenty, kde asi Mirandu najít. Po chvíli jsme ji našly, ale samozřejmě to s ní nešlo moc rychle. Miranda chtěla pozvánku. Takhle jsme se střídaly s ostatními družinami u Bartemia a v plnění úkolů.

No, ale dál. U Bartemia jsme teda vyžádaly pozvánku. Mezitím školník odvedl Meli na trest, protože si sedla na stůl - prý „kdo to tady má pořád opravovat“.
Pozvánka byla skoro dopsaná a jak jsem tak seděla vedle Bartemia a netrpělivě sledovala, jak pomalounku, s vystrčeným jazykem dokresluje srdíčka, tak ze mě najednou vypadlo „složit“ (myšleno tak, že už by to konečně mohl dočmárat a složit) .V zápětí jsem si uvědomila že si zase bude myslet, že ho urážím a tak jsme potichu dodala „pane profesore“.No a to nebyl moc dobrý nápad, protože Bartemius zařval :LEHNOUT!!! Holky mě se smíchem strhly na podlahu, ale to nebylo všechno. KUTÁLET POD POSTEL! Další záchvaty smíchu a já se dokutálela pod postel. Holky mě mezitím omlouvaly že jsem trošku „hloupoučká“. Bartemius to nějak skousnul a když jsem vylezla, tak už byla pozvánka dopsaná. Pak začal zase s něčím zdržovat a ozvalo se téměř slyšitelné „blbečku“.K Aniččině smůle to Bartemius slyšel a ona dostala pořádně pravítkem přes prsty.

Už jsme radši mlčely a utíkaly za Mirandou s pozvánkou. Ona ji přijala s otráveným „No tak teda jo, když mi dá jedničku ze zeměpisu……“Schůzku jsme domluvily na sedmou večer a šly to oznámit Bartemiovi.
Terka nahoru doběhla první a už od schodů křičela, že schůzka je domluvená a že Miranda vzkazuje, že přijde, když jí dá jednič……..V tu chvíli jsme se na ni vrhly a zacpaly ji pusu, aby nepokračovala, ale pozdě. „Co že mi vzkazuje?“ „Že vás pozdravuje!“vyhrkla Terka. “Ty lžeš!!! NASTAV RUCE!!!“ zaječel profesor a Terka neochotně ucukávala rukama.
A takhle to šlo dost dlouho pořád dokola:
„Co mi vzkazuje!?“
„Že vás pozdravuje!“
„RUCE!!!“
„AUUUUUU!!“
„Co mi vzkazuje!?“
„Že vás pozdravuje!“
„RUCE!!!“
„AUUUUUU!!“

Ani nevím, jak se profesor uklidnil, ale Pavlínka, která asi jediná neplácla žádnou hloupost ho ukecala a on nám prozradil, že mapu vedoucí k plánu má školník v náprsní kapse. Ale že tu jen tak nedostaneme. Ale alespoň nám poradil, že má rád pihatý, copatý a usměvavý školačky.
Poděkovaly jsme a utíkaly se nachystat.
V tuhle chvíli jsme ještě vedly před ostatními družinami. Když jsme si teda nakreslily pihy a udělaly copánky, šly jsme „zapůsobit“ na školníka…. Trvalo docela dlouho, než jsme se mu konečně líbily, ale nakonec nám přece jen dal mapu, na které bylo zaznačené místo, kde se nachází další mapa.

Takhle jsme lítaly od mapy k mapě, až do doby, kdy jsme přišly na místo, kde měla být další…. No, měla být…. Ale nebyla…. Zatímco jsme s Eliškou hledaly obálku všude možně, ostatní družiny se k nám nebezpečně přibližovaly. Nakonec se obálka našla úplně jinde, než kde byla původně a my se s malým náskokem hnaly k další mapě. U této mapy byl úkol - měly jsme uvařit čaj pro kotelníka. Pavlínka tedy honem běžela do kuchyně, aby vodu uvařila, ale po pár minutách se úkol zrušil, protože v přecpané kuchyni nebylo místo. Ale to už nás dohnaly Veverky a Rysi.

Se studeným čajem jsme všichni společně šli do kotelny, kde jsme čekali na kotelníka. Pak jsme ještě myslím měli jít pro cukr……. Byly jsme trochu zklamané, protože jsme si zezačátku hry udělaly velký náskok a potom nás kvůli několika nedorozuměním dohnaly ostatní družiny. No, tak jsme tam tak společně čekali a na nás asi bylo vidět, že nejsme moc nadšený, že to nakonec dopadlo takhle, takže Vévy řekli, že když jsme vedly celou hru, tak je jasný, že budeme první… Ale nebylo.
Přišel kotelník a jako první s ním šly Veverky. My jsme teda čekaly dál a když vzal potom nás, tak bylo jasné, že jsme druhé. To už některé z nás docela pěnily.
Nakonec černou poštolku získaly Veverky a tím pádem i vyhrály.