6. táborový den - sobota

Máme tu víkend – sobotní ráno k nám dorazila Ééééliška, která se bude na táboře prostřídávat se Zuzkou. A hned jí připadnul první program nazvaný barvířská dílna.

Ranní nástup byl poměrně štědrý – jako „manažer pro svátky, narozeniny a jiná táborová výročí“ jsem postupně před vůdce tábora předvedl jednotlivé Aničky, které dnes slavily svátek (naštěstí ranni chladno se dnes nekonalo) a ty obdržely nějaké ty dobroty a i rodiči vyrobené přání – to patřilo i Kristýnce, která také oslavila svůj svátek na táboře.
No a vrcholem těchto „oslav“ byl potom vynikající dort „made by paní Obrová“ – byl opravdu vynikající, takže se holky jen oblizovaly a navíc jsme to využili i pro ztížění zkoušky Tří orlích per pro Maky, která po úspěšném včerejším mlčení dnes absolvovala 24 hodinový půst jen o vodě na více způsobů (studená, vlažná, teplá.. :)). No prostě jsme Maky dělali chutě a smáli se jejím nápadům, ať jí kousek schováme :).
V barvířské dílně holky s Eliškou vyráběly batikovaná trička a dílo se jim dařilo a budete to moci posoudit na vlastní oči – jen ta časová náročnost! Vyrušovaly s tím i na zdravovědě! :).

Následný program byl opravdu legendový, protože stejně jako v pohádce o Abů Sírovi a Abů Kírovi se holky vydaly do „lázní“. V praxi to znamená, že se roztopila vojenská sprcha a holky byly postupně naháněny do zaplachtované „koupelny“ a do sprchy jim byla pumpována teplá voda – prostě lázně. To nám to potom krásně na tábořišti vonělo – ale netrvalo to pochopitelně dlouho :).
Průběžně s velkým mytí byl zdravovědný program v jídelně – zkoušeli jsme obvazovat odřeniná kolena s mastným hojivým polštářkem, který se teď na odřeniny doporučuje více než nějaké zásypy, obvazování kotníku, čištění ran atd. Holkám se dařilo a to i těm nejmenším, takže v jídelně panovala spokojenost. Doufejme, že to rychle nezapomenou a budou umět použít i doma nebo na rodinných výletech.

Jako poslední šel do lázní Džafar. Holky věděly ze včerejška od Šahrazády, že musíme získat jeho červenou šerpu, kterou nosí kolem pasu – a při koupeli na to byla ideální příležitost. Plán se podařil, ale to by nebyly holky – obzvlášť Bizi, Pávčice a Woody, na kterých se značně podepisuje blížíce se puberta – aby neprovedly nějakou lumpárnu – a tak nezůstalo jen u šerpy, ale Attymu, alias Džafarovi zmizely ze sprchy všechny věci. Nebýt pumpujícího, věrného služebníka Lakyho a jeho turbanu, nevím nevím, jak by to s Džafarem dopadlo.


Protože se konečně udělalo táborové počasí a sluníčko pálilo, byl první poobědový program v řece. A na řadu přišly stříkací pet-lahve. Holky vstoupily do řeky u mostku za kuchyní a snažili se nás – piráty – vytlačit výše po proudu, abychom nemohli chránit území s cennými rybami. V případě, že nás zasáhly, museli jsme postoupit o 5 kroků zpět proti proudu – to samé platilo pro ně. A jak to v řece vypadalo? Stříkalo se o sto šest, zakopávalo se o kameny a padalo do osvěžující řeky, ječelo se, střídavě podnikaly nečekané vypady členové jedné či druhé party. No a nakonec se to zvrhlo v chaotické stříkání a dovádění v řece – však uvidíte ve fotogalerii. Při boji jsme měli posilu v podobě Tesis a Mejši, kteří nás na den navštívili i s Matýskem.
Osobně za nejlepší část těchto bojů považuji okamžik, kdy jsme cákali na Maky stojící na břehu a ta couvala tak dlouho, až spadla do odpadovky s výborným borštěm z oběda :))).

Tohoto osvěžení a dobré nálady musel Atty využít a tak opět následoval program „prácička“ uklízelo se okolí tábora po hrách, dělalo se dřevo, prostě holky byly v plném nasazení.

Za to byly odměněny ještě jedním dnešním vstupem do řeky. Čekala nás plavba s lodičkama. Ty ale bylo nejdříve nutné vyrobit. Laky s Maky přinesli zásoby kůry z lesa, připravili polotovary a holky potom vytáhly vlastní nože a snažily se a snažily. Společnými silami jsme vyrobili takovou malou flotilku, každá Beruška si loďku vybavila vlajkou a téměř jsme mohli vyrazit do peřejí.
Ještě jsme samozřejmě loďky slavnostně a hlavně rychle pokřitili na nejrůznější jména.

Na Makyin povel loďky odstartovaly následovány svými majitelkami. Já osobně svou loď ztratil hned na začátku, tak jsem raději fotil nejrůznější pády do řeky :). Zase z toho byla samozřejmě spousta legrace a pořadí loděk u lávky nebylo zase až tak důležité ani v prvním ani v druhém kole.

Ale na večeři bylo poznat, že jsme dnes vydávali hodně energie nejen při těchto vodních bitvách – obložený chléb zmizel jak mávnutím kouzelného proutku.

Ještě jsme stihli návrat z pohádky, večerní nástup (kdy za celodenní pořádek ve stanu obdržel Ňufíka opět Atty – to se mu to udržuje pořádek – když se za celý den do stanu nedostane :) a pak se sesedli u ohně s trochou nervozity očekávali chvíle následující.
Holky totiž už od odpoledně věděli, že bude táborová soutěž ve zpívání a vybíraly písničky, plánovali s kým se spojí do skupinky, když si ve zpěvu moc nevěřily atd.

Konečně se podařilo rozdělat oheň :), zasedla přísná porota a mohlo se začít. Atty s Pepim fungovali an požádání jako hudební doprovod a této nabídky bylo hojně využito.

Zpíval každý a moc hezky – někdo to sice trošku kazil smíchem, který ho z nějakého důvodu přemohl, ale příjemný poslech to byl. Jak prohlásil Laky: „i já jsem poznal, že dobře zpívají“. To tedy platilo hlavně pro Michalku, protože – a to budu teď trochu předbíhat a potěším „Tachirovce :)“, se stala absolutním vítězem. Zpívala s takovým nadšením, úsměvy, hlasitě a tak procítěně, že nás to všechny naprosto dostalo. Písnička „Jdou, vojáci, jdou vojáci, jdou….“ tak zněla v hlavě snad všem ještě při usínání ve stanu a celý následující den – opravdu snad každý si ji pobrukoval. Tomu zpěvu prostě nechybělo srdíčko a bylo to znát.

Po ohni následoval tradiční večerní rituál - všichni přesunuli na létající koberec a všichni jsme si vyslechli Šahrazádinu pohádku o Sindibádovi, která byla námětem táborové výpravy – ale to ještě holky nevěděly…..

Zatímco se všichni zavrtávali do spacáčků, Bizi s Pávčicí se chystali na splnění poslední Kapky rosy. Měli prokázat svou odvahu. V hostnoucím večerním šeru vyrazili postupně po lesní cestě vedoucí z tábora podél potoka do tmavého lesa. Bylo to asi 600 metrů k rozsvícené lucerně na kameni, kde si mohli otisknout razítko potvrzující složení zkoušky.
Pávčici jsem potkal, když jsem se vracel z instalace lucerny – přitištěn ke stromu jsem sledoval jak kolem proběhal suveréně jako buldozer, bez známek zaváhání a strachu. Spíš jsem tedy tušil obrys postavy, protože tma už byla pořádná a jakékoliv světlo bylo zakázané – po cestě se nadalo zabloudit.
Nevím jak na tom byla Bizi, protože při seskakování z koberce po konci pohádky ji pěkně vyděsil Pepi, který v černém hábitu s dvěma červenými čelovkami místo očí vypadal jako nějaký příznak. Ale sebrala odvahu a slavnostně Vám všem můžeme oznámit, že holky vše úspěšně splnily. Atty šel poté prověřit náročnost trasy a vrátil se po kolena od bláta :) – takže lehké to rozhodně nebylo.

Hlídku měla dnes Michalka s Kristýnkou společně s Maky. Ve srubu zatím probíhala dlouhá rada o zítřejší výpravě. Kdo jak s kým pojede, jaké věci se sbalí, kam a kdo přiveze autem oběd, večeři – kdo odveze věci ke Sklenskému rybníku – no prostě toho byla spousta a spát se šlo až po půlnoci.
Dobrou noc.

P.S. Kajman mě asi zabije za tu spoustu fotek, ale berte to jako malou kompenzaci odmlky. A kdo by také odolal a neuveřejnil je, že? Více jich bude opět co nejdříve ve fotogalrii - viz baner na této stránce.