6. táborový den-pátek

Tak to ne – ještě si dám deset minut k dobru. Vyvaluju se na vyvýšené palandě a vnímám jak neuvěřitelně je to pohodlné. Kéž bych teď jistil že se pletu, je úplně jiný den tábora a já klidně můžu ležet déle. Znáte to – jako když se probudíte o víkendu s rozmrzelým pocitem – zase do školy, zase do práce a potom si uvědomíte že je to blbost, že jste si jen nepřeřídili budík… No ale bohužel. Najednou se dole ozve vrznutí dveří a svědomité holky Áňa s Čitkou míří do kuchyně. Trochu zahanbeně a hodně rozlámaně slézám z palandy – přece nebudu lenošit, když holky jsou zde na čas. A tak se začíná vařit čaj a srub se pomalu probouzí.

Všichni jsou po noci pomačkaní a spali by samozřejmě dále – budíček o půl sedmé není nic příjemného – no nicméně vylézají a balí poslední věci do svých batohů. Potom rychle snídaně a úklid začíná na plno. Jasně se ukazuje jak komu na oddílu záleží – zatímco Pavlínka se samozřejmostí pomáhá v klučičím srubu se zametáním schodů, Hanz s Matějem blbnou a blbnou jako vždy a u práce je člověk neudrží naprosto ničím a když už něco udělají tak neuvěřitelně pomalu a s odporem – budeme na ně muset něco vymyslet, protože tímhle chováním ubližují i sobě a oddíl se k nim chová tak jak se chová a já se oddílu vůbec nedivím.
Po době je přece jen pořádek v obou srubech a já můžu pomalu zamknout – stále ještě nevěřím že jsme to stihli v interním limitu, který jsem stanovil na devátou hodinu – ale ono jo. Tak je ještě čas spojit se do kruhu, oficiálně uzavřít táborový den před přesunem na vlak. Opravdu jen pár slov, je mi jasné, že na srdceryvné řeči teď není moc nálada. A tak ještě společná fotka a vyrážíme. Alpskou stráň sjíždí někteří na ukořistěných pytlích, do kterých narvali batohy – docela účinný způsob přepravy. Jen škoda že to takhle nejede celých sedm km až na nádraží.
Dole v údolí se zastavujeme u pežotka, nakládám Fildu, který s pochroumaným kotníkem nepůjde na vlak a snažíme se narvat zbylé pytle odpadků do přeplněného interiéru. Nakonec se víceméně daří a oddíl odchází, my vyjíždíme. Po cestě ještě děláme občerstvovačku konečně nalezenými bonbóny od Kubických – děkujeme. Některým je občerstvení opravdu potřeba – známá dvojka Hanz a Matěj melou z posledního a nožičky se jim skoro sukují, takže je Adam nucený naložit Matějovu „skříň“ na vlastní záda a oba popohnat ať stihnou vlak v 11.
Stíháme s půlhodinovou rezervou – vím, mohli jsme vstávat o půl hodiny déle, ale co kdyby…
Máváme s Fildou oddílu do odjíždějícího vlaku a rozjíždíme se k domovu po vlastní ose. Ve dvě už skládáme věci v klubovně a v pět čekám na nádraží na oddíl. Zvláštní pocit koukat jak přijíždí vlak a za zamlženými okénky se rýsují postavy s obrovskýma batohama na zádech – sledovány rodiči, kteří si přišli pro své ratolesti. Ale jako vždy, skupinky postávají na nádraží a ne a ne se rozejít – už jen to ukazuje na povedenou akci – nikomu se nechce domů. Ale nakonec se dav pohne a rozchází, strnadovic auto se rozjíždí i s Vojtou, který se na sedačce pošťuchuje s Adamem – no jsem zvědav kdy budou vysazeni…

A tak se další zimní tábor oddílu Naděje uzavírá – každý z tohoto společenství míří jinam. Tam, kde ho čeká teplo domova, jeho postel, teplá vana, spousta jídla… Ale co to? Proč to většina nepřijímá s nadšením? Nálada se blíží bodu mrazu, na dotazy rodičů se odpovídá na půl pusy a každý hledí jak by se nejrychleji od vyprázněného talíře uklidil do koupelny kde nebude pod palbou otázek. Jen si tak chvilku poležet v horké vaně, zavřít oči a znovu si promítnout poslední uplynulé dny. Sakra to byla pohoda! Proč to muselo skončit? Hodně hlav si v tuto chvíli klade stejnou otázku a není daleko k slzám.
A já i po několika desítkách táborů musím přemýšlet čím to je. Proč je člověku najednou tak smutno a uprostřed těch nejbližších se cítí tak sám a nepochopený? Odpověď je asi složitá – jestli nějaká existuje. Co je ale jisté, že toto všechno patří k signálům velice podařené akce. A já jsem opět ujištěn že má cenu stokrát za den opakovat ať laskavě někdo zavírá dveře, ať se laskavě oblečou když jdou ven do zimy, ať laskavě nenechají vyhasnout ta kamna, prostě že ten zimní tábor měl cenu. Díky všem kdo se na něm podíleli, ať už z PK nebo účastníci. Bylo mi s vámi moc a neopakovatelně dobře a jdu se teď zavrtat do peřin a doufat že se aspoň ve snech vrátím tam na tu alpskou stráň do míst, kde zněl šest dní smích a hlasy členů novoměstského oddílu Naděje. A vás ostatní prosím, dejte nám chvilku času na aklimatizaci. My vás vážně máme rádi a brzy budeme zase „normální“.