7. a 8. den

7. den - pondělí 12. 8. 2002

Vstávali jsme docela pozdě a to v 8.30 hod s pohledem na modré nebe. . Doufali jsme že ním to alespoň chvíli vydrží, ale teď když to píšu, můžu říct, že marně. Posnídali jsme chleba s předposlední paštikou a vyrazili směr Jaszberény a Füzesabony. Jelo se nad očekávání dobře, pěkná silnice, občas jsme měli i vítr v zádech a tak jsme měli vcelku bez problémů před obědem najetou osmdesátku. Před Füzesabony nás ale dohnali mraky a začalo pršet. A tak jsme se schovali trochu netradičně ale za to velmi prakticky na místní vlakové nádraží. Na peróně jsme si uvařili polívku a stali se tím pádem atrakcí nádraží. Po obědě, poněvadž stále pršelo, jsme se přesunuli do haly, kde bylo tepleji. Celkem jsme na tom nádraží ztvrdli přes tři hodiny. Vyjeli jsme až před pátou s tím, že budeme hned hledat místo na spaní. Projeli jsme jakýmsi lázeňským městem, ale museli jet dál , protože zde nešel nikde postavit přístřešek. Vhodné místo jsme našli až u města Mezökeresztes, poblíž vinice, kde jsou již vcelku zralé hrozny. Vaříme si lečo a jelikož silně fouká stále musíme opravovat kotvení přístřešku. V noci stále foukalo a pršelo. Najeto 117 km

8. den - úterý 13. 8. 2002

Počasí, když jsme vstávali nebylo nic moc, ale alespoň nepršelo. Po snídani jsme ochutnali plody místní vinice a vyrazili zpět na rušnou silnici. Kola máme z rozblácené cesty pěkně zasviněný. Po silnici na kterou nesmí cyklisti jsme jeli směrem na Miskolc, což je město podobně velké jako Brno a tak tu bylo opět rušno. Zjistili jsme že tu mají multikino. V centru jsme si dali pauzu a pokračovali dál směr Tornyosnéméty, což je hraniční přechod se Slovenskem. Jelo se docela dobře ale asi tak 20 km před hranicema nás opšt chytl déšť. Zrovna ve vesnici a tak se schováváme pod nejbližší strom společně s několika místními. Jedna z nich nás zve k nim domů. Nejdříve odmítáme, ale paní je neodbytná a tak nakonec jdeme. Kola nám paní schovala do garáže a šli jsme do světnice. Dostali jsme každej buchtu a hrušky. Moc dobré! Paní jinak než maďarsky neuměla a tak jsme se rukama nohama dorozumívali odkud jsme a tak. Ukázali jsme jí na mapě kudy jsme jeli a od paní jsme se zase dozvěděli, že byla taky u Balatonu a že jí je 73 let a ještě cosi povídala o Košicích a škole nebo co. No ale asi po půl hodině přestalo pršet a tak jsme poděkovali za úkryt, dali paní jedno balení hroznovýho cukru a jeli směr hraniční přechod. Ten jsme projeli opět za mírného krápání ale v pohodě. Za hranicema jsme u první pumpy doplnili vodu, zjistili u obsluhy, že nás nečeká moc pěkné počasí a jeli dál hledat spaní. Krápalo a svítilo sluníčko a tak se na chvíli objevila i duha. V jedné vesnici při cestě jsme objevili otevřený obchůdek a tak dokoupili něco málo potravin - těstoviny, marmeládu a máslo, ať furt nemáme paštiky a taky prémii sušenky Disko. Zajeli jsme dál od silnice s tím, že se ve vzdáleném lesíku ukryjeme na noc. Slováci nás ale předběhli a ukryli zde velkou spoustu odpadků a tak pokračujeme dál. Terénem jsme projeli o kousek dál až dojeli k opuštěné vodárně v jejímž oploceném prostoru jsme nalezli útočiště pro dnešní noc. K zadní stěně vodárny jsme přidělali celtu a postavili zatím nejvyšší přístřešek. Pubu uvařila těstoviny s omajdou, bylo jich hodně, ale zvládli jsme to oba. Zapomněl jsem ještě dodat, že ještě v Maďarsku jsme dokupovali za poslední forinty chleba, která stál 155 forintů, což byla suma která nám přesně zbyla, takže suma kterou Pubu u Balatonu proměnila vyšla naprosto přesně. V Maďarsku naši tvrdou měnu nechtěli a tak jsem zvědavej jak s ní pochodíme na Slovensku. Za dnešek máme najeto 125 km.