Bitva pěti armád 2007

…Pak pochodovali a scházeli se v horách i v údolích, přemisťovali se tunely nebo pod pláštěm tmy, až se kolem velké severní hory Gundabalu, pod níž leželo jejich hlavní město, shromáždila nesmírná armáda, připravená vrhnout se znenadání na jih, jen co vypukne nějaká pořádná bouře. Pak se dozvěděli o Šmakově smrti a zaplesali; a spěchali potom noc za nocí pod horami, až konečně náhle přitáhli od severu v patách Dainovi. Ani havrani nevěděli o jejich tažení, dokud se skřeti neobjevili na povrchu ve zpustošeném kraji mezi Osamělou horou a pahorkatinou za ní. Nedá se říci kolik toho věděl Gandalf, ale je zřejmé, že tak náhle přepadení nečekal.


Tak něco takového si můžeme přečíst o bitvě pěti armád v podání Tolkiena. A takhle nějak jsme to zažili my…
Nevím moc jak začít a proto se vrátím na úplný počátek. Od té doby co se v našem oddíle objevily první dřevárenské meče už uplynul téměř rok a to je dlouhá doba za kterou se stane mnoho věcí. Meče se stali až „nečekaně“ populárními (minimálně u kluků) a dostali se do povědomí celého střediska. Co se týká naší malé partičky nespokojily jsme se jen se šmrdláním, jak lze asi nejlíp označit styl boje v oddíle, a začali jsme se zajímat o šerm i vše co s ním souvisí.
A ruku v ruce s šermem šli samozřejmě dřevárny. Teda hlavně jedna dřevárna a to Bitva pěti armád.


DEN I.

Po těch několika měsících, kdy jsme vyráběli zbraně, šili kostýmy (no přiznávám spíš naše babičky a maminky) a připravovali další věci stojíme dnes 1.6.2007 v 15:00 na vlakovém nádraží a vyrážíme na naši první dřevárnu. Jsme čtyři. Hombre, Pavla, Pepíno a já.
Cesta ubíhá celkem rychle a v Nymburku konečně narážíme na první lidi v kostýmech se zbraněmi v rukou. Tam také přesedáme na poslední úsek cesty a s námi také skřeti, trpaslíci,… prostě zástupci všech ras, které se na bitvě střetnou. Ještě k naší soupravě připojí speciální vagóny vypravené z Prahy a vyrážíme.
V Doksech, cílové stanici u Máchova jezera, se dá jen těžko uvěřit kolik lidí se může do vlaku nacpat. Nádraží je okamžitě zaplněné a skřetí bubny začínají znít. A to doslova. Proplétáme se mezi motajícími se lidmi, kteří hasili žízeň už ve vlaku (kofolou to rozhodně nebylo) a mě začíná přepadat pocit, jestli jsme trochu nepřestřelily a nevybrali si špatnou akci. No nic jednou jsme tady tak to hodíme za hlavu.
Překonáváme čtyři kilometry do hlavního tábora a noříme se do jeho ruchu. Koupit lístky, schválit zbraně, zaregistrovat se, postavit stan v ležení armády dobra, něco k jídlu a hlavně dodělat elfí uši.
Jdeme spát brzo, ale spánek nepřichází. Poslouchám docela solidní hluk tábora a usínám někdy pozdě v noci.


DEN II.

Spím něco přes tři hodiny, nevím jak ostatní, ale chuť do bitvy mě ráno rychle zbavuje otupělosti. Tábor pomalu ožívá.
Hlavní nástup armád je někdy po deváté hodině a do té doby se musí Pepíno jako nezařazený dostat k elfům. Konkurence je docela silná a vypadá to, že nakonec půjde ke skřetům, naštěstí využívá svůj diplomatický nátlak a poté co se poněkolikáté ze zadních řad nezařazených ozve, „co alespoň jeden elf,“ přechází konečně k nám.
Nástup je první příležitost kdy je vidět velikost armád v jejich plném počtu. Armáda dobra a zla stojí naproti sobě a navzájem si procvičují svoje hlasivky vyzývavým řevem. Následuje ještě představení všech králů, žoldáků, zlobrů i dalších postav a konečně můžeme vyrazit na bojiště.
Naše pevnost Eryncaras leží z těch dobrých nejdál. Na jedné straně je chráněna hustým lesem, na té druhé pak mírným srázem.
Elfí válečníci a válečnice jsou postupně rozděleni do skupin; mezi tři generály, několik zvědů, war dancers a dalších složek.
My čtyři jsme vybráni jako zástupci k trpaslíkům, s úkolem předávat zprávy o jejich úspěšnosti v questech, přivolávat pomoc, apod. Kdyby však Kuře (náš král) věděl, že jsme začátečnické lamy, možná by k nim poslal někoho jiného. Naštěstí se nezeptal.
Hra konečně začíná a my vyrážíme k trpaslíkům, bohužel však neznáme tak dobře terén a pevnost nacházíme prázdnou. Pokračujeme dál a nakonec je dohoníme chvíli před chystaným útokem na jedno z míst chráněné skřety. Vstupujeme do jejich řad, čtyři elfové mezi armádou trpaslíků, a vyrážíme do útoku. Naše zbraně se střetávají, ale znenadání se objevují nepřátelé i za námi a obkličují nás. Výsledek už je takřka rozhodnut. Totálně nás vyřezávají a odesílají na hřbitov se reinkarnovat.
Během dne se střetáváme v dalších soubojích, plníme questy a jiné úkoly. Také vrrci nelení a dobývají naši pevnost. Sice ji během chvíle získáváme nazpět, ale naše vlajka je pryč. Plánujeme odvetu. K trpaslíkům vyráží na pomoc dvě naše jednotky a tak se pro tuto chvíli přidáváme k té třetí, která vyráží k vrrkům. Jdeme z jejich týlu a podle našeho předpokladu narážíme v jejich pevnosti jenom na chabou obranu, ta je během chvíle zdecimována. Hombre vyráží z vlajkami zpět do naší základny a my ostatní pak postupujeme dál a zapojujeme se do další z bitev zuřící v lese. Vítězíme.
Během další hodiny se však situace radikálně mění. Armáda zla se seskupí dohromady a vyráží do útoku. Postupně dobíjí všechny naše základny a situace se zdá bezvýchodná. Na straně dobra zbývá už jen velmi malí počet živých, naštěstí díky lsti lidé dobývají svou pevnost zpět, ostatní je následují, a vracíme se do hry. Začíná hromadná reinkarnace.
Poté co je většina z dobré armády uzdravena vyráží na nepřítele. Ještě s pomocí žoldáků je potom rozprášíme po lese.
Tím také bitva pro dnešní den končí. Pomalu se přesouváme zpět do tábora a sundáváme svou výzbroj. Je kolem šesté večer a my se rozvalujeme na slunci. Zasloužený odpočinek.
Za nějakou dobu se pořádá otevřená aréna přístupná všem. Bojuje se obouručními meči, jednoročními zbraněmi, zbraň se štítem, noži a ještě na několik dalších způsobů. Vychutnáváme si ji z pohledu přihlížejících a docela se bavíme. Jeden z nejzajímavějších střetů je souboj dvou dívek v plátovém brnění, malého prcka ( tak kolem 11?) s mnohem většími soupeři nebo reálný souboj na nože. Je vidět, že někteří to vážně umí.
Hned vedle arény je zařízena malá hospůdka, kde se peče maso, dělají bramboráky a plno dalších pochutin. A taky teda točí pivo ( ne, to jsme si nedali).
Únava dnešního dne si žádá svou daň a tak jdeme spát opět brzo. Bohužel na úkor ohňové šou, která byla podle fotek dost bombastická. No nic, snad příště.
V noci začíná pršet.

DEN III.

Prší pořád. Vopruz.
Nikomu se nechce ven ze spacáku, ale tělu se nedá poroučet a když musíš, tak nic jinýho nezbejvá. Vylejzám ze stanu a pomalu se štrachám do zbytků kostýmu. Vidím, že u několika dalších stanů se děje to samé.Rozhodně to však není ten ruch jako předešlého dne. Pomalu přestává pršet. Na snídani vánočka a jde se na věc.
Nástup je dnes mnohem dřív, protože na bitvu nám zbývá už jen krátký čas dopoledne. Z elfů jsme zde dnes první a tak fasujeme naši hlavní zástavu. Pomalu přicházejí i ostatní a armády se dávají opět dohromady. Je vidět že déšť, kocovina i mnoho dalších věcí odradilo mnoho lidí od dnešní účasti.
Vyrážíme na bojiště. Tentokrát volíme jinou taktiku a všechny strany dobra spolupracují za účelem obejít postupně questy všech a navzájem si pomoct. To je bohužel zmařeno, protože mezitím se na naši elfí základnu chystají vrrci. Rychle se vracíme na přístupovou cestu k naší pevnosti a stavíme obranou zeď ze štítů. Cesta je po jedné straně lemována hustým lesem, do kterého se nedá proniknout. Na cestě jsme mi a z její druhé strany útočí v roztažené linii trpaslíci. Nepřátelé jsou sevřeni. Bojují houževnatě a naši zeď nakonec prolamují, jejich smrt to už však neodvrátí a vítězíme. No já se jdu teda zase reinkarnovat. Ty šípy už mě docela štvou.
Bitva se přelévá lesem jako předešlého dne a pomalu se schyluje k té téměř poslední. K bitvě přímo pod Šmakovým doupětem a jeho pokladem. Armáda dobra spolu s žoldáckou kompanií zaujímá široké postavení a čeká na nepřítele, jeden z největších střetů je na spadnutí. Lesem zní válečné rohy a divoký řev všech bojovníků. Řady se střetávají v divoké řeži. Meč proti meči, štít proti štítu. Umírám stejně jako zbytek naší velké armády.
Na její porážku už se však dívám z nedalekého pohřebiště. Kompanie je kouzlem přetažena na protivníkovu stranu. Používají proti nám nějakou bombu, zlobry a teď už také všechny žoldáky. Konec je neodvratný a zlo slaví velký triumf. Vyrabováním pokladu je také ukončen tento bitevní den. Téměř.
Od některých spoluhráčů zaslechnu, že protože jsme neukořistili nic ze Šmakova pokladu nebude ani závěrečka. Momentálně nevíme na čem jsme.
V táboře si balíme některé své věci a spíš rozpačitě čekáme co bude. Konečně je všechno vyjasněno. Ve velkém megafonu nám oznamují dobu nástupu na závěrečnou bitvu.
Čas nastává. Bitva se odehrává na velké louce, blízko našich postavených stanů. Armády vypadají vyrovnaně a všichni předpokládají že vidí konečné počty. Zaznívá však roh a teprve teď mezi nás přichází dlouhý zástup armády lidí. Temná strana pomalu utichá při tom pohledu a já se jim ani nedivím. Počty jsou zřejmé. Je nás mnohem víc. Ještě se vybírají žoldáci, zlobři jdou tentokrát k nám a steč je zahájena.
Dvě semknuté řady stojí proti sobě a ani jedna nechce vyrazit první. Nakonec to nevydržíme a postupujeme. Tím také vyprovokujeme protivníky. Znovu zastavujeme, oni už však ne. Vyrovnáváme řadu a pouštíme se do posledního boje. V té chvíli docela ztrácím přehled a všímám si jen nejbližších protivníků. Postupně je likvidujeme a zařezáváme se hlouběji do jejich řad. Skupinky jsou postupně poráženy až zbývá poslední největší obehnaná kruhem našich bojovníků. Po tuhém odporu nakonec porážíme i je.
Vítězství je naše. Všichni hlasitě řvou, radují se a skandují. Tuhle bitvu vyhrává strana dobra a v podání několika stovek lidí je to perfektní zážitek. Tři naši králové přebírají meč Andúril na znamení vítězství a je konec.
Co ještě zbývá. Shazujeme kostýmy, balíme stan a pomalu vyrážíme na vlak. Nádraží je při odjezdu opět solidně zaplněné, ale díky tomu že se všichni snaží hloupě narvat do speciálních vagónů, my si najdeme pohodlně místo v těch téměř prázdných.
Cesta domů už utíká celkem v klidu. Ve Žďáře ještě kupuju malou kofolu na symbolické zapití akce ( alespoň teda pro mě ), protože když ji miluješ není co řešit, a ve městě se všichni loučíme.
Co dodat na závěr.Všem tuto akci vřele doporučuji. Sice vyžaduje dlouhé přípravy a čas, ale pocit když stojíte v obrané zdi, když běžíte na nepřítele se stovkou spolubojovníků po svém boku, když se radujete z vítězství, když… no je toho prostě spousta, vám vaše úsilí bohatě vrátí.
Na B5A se prostě nezapomíná.

Takže díky všem kdo tam byli a prožily to. Bylo to super.


Miry


Jinak tady jsou k vidění nějáky ty fotky.
http://krouzel.com/b5a/bpa.html