Den šestý

Ranní vstávání bylo poměrně časné, jelikož oblíbená písnička V rytmu (Ještě dneska z ní mám depku, když si vzpomenu, k čemu na táboře sloužila, která nás vždy na táboře budila zazněla již v půl šesté. No, a důvod? Sbalení si věcí na výpravu, poněvadž jsme dnešní den měli naplánovanou cestu na horu, na jakou, to je tajný.

Po velice úhledném a pečlivém naházení všech věcí do batohu, kde bylo všechno samozřejmě čisté též, jsme se mohli jít nasnídat. K snídani byl dost dobrej chleba s dost dobrou pomazánkou. Jo, a ještě bylo dost dobrý pití.

Po snídanmi jsme se vydali na cestu. Náš cíl byla autobusová zastávka nedaleko od Švýcaráku. Chvilku jsme tam čekali, povídali si, dělali borčus, ale prostě čekali. Naštěstí jsme nemuseli zas tak dlouho, autobus za chvilku přijel, my nasedli (nečekaně) a mohlo se vyjet. Snad poprvý v životě jsme zažil, že si sedli úplně všichni. Asi to bylo proto, že jsme jeli v šest ráno. Možný to je.

Asi po dvacetiminutové jízdě jsme někde vysedli a tady začínala už konečně výprava. Hombré rozdal každýmu mapu, do které se bude zakreslovat průběh naší cesty a to tak, že Hombré na nějakém místě řekne, že si ho máme zakreslit do mapy a my to měli do té mapy zakreslit. Starším členům rozdal ještě výškové profily, což od něj bylo pěkně zákeřný. Ale my to nějak přežili. Prej.

Cesta zdárně pokračovala, občas na nás zaútočili křovácký wywerny, ale my je nějak porazili. No, aby to nebylo tak nudný, brzy začalo sněžit, pršet, padat koupy, padat trakače, lítat blesky, padat stromy, padat skály atd,... No, když se tak koukám zpět, začalo vlastně jen pršet a občas sněžit. Ale tamto bylo ví akčnější, ne? Ale za chvilku Hombré nechal i toho zakreslování do mapy, úkolem bylo už jen dojít cestu, poněvadž to začínalo bejt dost krutý a zábavný (Teda, jak pro koho řekl bych).

Za nedlouho jsme se dostali k nějaký hoře, na který byl vysílač. Pro dobrovolníky byla stanovena výzva. A to taková. Vylést na vysílač na tý hoře. Ale nebojte, byl to dost namakanej vysílač z oceli a nálepku MADE IN CHINA jsme na něm taky nenašli, takže celkem v klidu jsme se po schodech vydali nahoru. Byl celkem vichr, takže s menšíma obtížema jsme vyšli až nahoru, ale hrozně se nám motala hlava, protože schody byly styl kavárna u Fialů (Dost točité). Nicméně všichni tam nakonec zdárně vyšli, udělali fotku a jelikož nám Teo zakázel skákat dolů (Nic nám v tom oddíle nedovolí, to na školním výletě, to by jsme si mohli klidně skočit, vydali jsme se zase dolů. To byl taky docela očistec, 1000 schodů ve vichru, no, zkrátím to. Sešli jsme to.

Po dost dobrém občerstvení (jabkem) jsme neotáleli a rychle valili za ostatnímu, co výtvu nepřijali a tudíž byli už kus před náma. Naštěstí jsou to lamy a o zatáčku dál na nás čekali.

Náš cíl - Nové Hrady se již kvapem blížil, už jen projít podél řeky, kde bylo hodně mostů a dost dobrá krajina. Škoda, že už byli všichni mokří, nemělo teda žádnou cenu je schazovat z mostu do řeky. Třeba to vyjde příště. Ale to už šlapeme poslední kopec a hurá, jupí, sláva nazdar výletu, jsme totálně mokrý ale jsme tu.

Něco jsme snědli a od té doby byla tak nějak volná zábava. Kluci dělali rúzný věci, šermovali, mlátili se, svazovali Vesiho. Ale jinak se máme rádi. No, a holky prej spali. Ale nakonec nám Teo řekl, že máme jít chystat slibák, poněvadž Bugina má večer slibovat. Vzali jsme s Ludvou teda pár kluků a vydali se na to. Někdo upravoval ohniště, někdo dělal pyramidu, někdo pochodně a nědko chrastí. Práce nám šla celkem od ruky, až na pár výjimek všichni pracovali dobře. Jenže nám do toho vešla večeře. Nicméně to zas takovej problém nebyl, shltli jsme to jako hodně rychle a pěkně svižně jsme se vrhli na slibák, poněvadž čas nám ubýhal dost rychle... Naštěstí jsme to stihli do programu, který měl být ještě těsně před slibákem. Máme holt štěstí...

A tento program fakticky stál za to. Ale pěkně od začátku. Nejdříve jsme se sešli s elfskou delegací, která nás vítala do svého lesa. Paní lesa nás dokonce pozvala na hostinu. No a tam se to teprve mohlo roztočit. Všude kofola, chipsy, schlebíčky, džusy, a podbné věci. Ach jo, u těch elfů by se taky mohlo zůstávat častějc.

No, ale konec hodování, teďka vážně. Po hostině totiž měl nastat slibový oheň. Takže všichni pěkně do krojů a umejvat, ať jsme jako ze škatulky. Sice se mi to moc nelíbilo, ale slibák je slibák.

Nejdříve nějaké to vysvětlování, jak a co dělat, až Bugina přijde slibovat. Ale pak už hurá na to. Ludva, Pípa, Bára a já jsme měli zapílit oheň, jenže chrastí bylo nějaké mokré a tak se nám to ani jendou pochodní nepodařilo... S Locem jsme tam potom zápasili ještě docela dlouho, než oheň konečně chytnul. Ale podařilo se. Naštěstí. Teďka už se mohla vytvořit brána a Bugi mohla vstoupit. Stoupla si před Tea, dotkal se vlajky a začínala pomalu říkat skautksý slib, jenž je velmi důležitý v cestě skauta. Jakmile slib odřikala, všichni jí postupně gratulovali a pak bl vlastně konec. Pár jedinců se ještě chvíli dívalo do ohně a vzpomínalo, co už zde prožili, ale nakonec i ti, co tam stáli nejdéle se vydali směr srub. Ještě se chvíli živě rokovalo a dojídala se zbylé večeře, ale pak už hajdy do spacáků. Zejtra je ještě jeden náročný den.