III. táborový den

Nástup tentokrát vedl Teo, protože jsme ve stejnou chvíli vršili hromady jídla do pežotka před Albertem. Ale ať si budoucí vůdce oddílu zvyká :).

A po nástupu nadešla velká chvíle pro Miryho – do této chvíle provozního pracovníka tábora, protože měl na starosti první program – výrobu mečů. Meče nám mají sloužit jako nový prostředek pro různé bojovky, kde jsme do této chvíle používali buď šátky nebo hadrakoule.

Každý tedy vyfasoval násadu od smetáku, malé prkénko na záštitu u rukovítka a hlavní „přísadou“ byla pěnová trubka od izolace, která tvoří hlavní čepel a bude tlumit údery. Každý tedy začal s obrušováním, omotáváním rukojeti a vůbec s pracemi na svém bojovém „mazlíčkovi“.

Svačina byla rychlá a plná očekávání nadcházejících bojů. Další program byl totiž věnován tréninku ovládání těchto zbraní. Udělali jsme dvojice a bušili do sebe, hlava nehlava – teda ne až úplně tak – hlava, protože to zároveň s některýma dalšíma partiema bylo zakázané místo, ale jinak jsme do sebe bušili opravdu pořádně – a kupodivu bez úrazů. Nový typ boje si našel rychle oblibu i všech členů oddílu a tak jsme museli používání mečů mimo vyhrazený program zakázat. Jinak by se byl totiž třeba takový Vojta schopen mečovat i při obědě.
A zrovna dnes, kdy byl takový skvělý gulášek by to byla určitě škoda. Takže poklona kuchařce Žofce, která dnes opět bez Mikyho bravurně toto zásadní jídlo „s pětima“ zvládla (za výpomoci Elišky) – nutno dodat, že spotřebovala všechnu papriku, která měla být ještě na svačinu, ale to je jen drobný detail.

Nejspíše vůně guláše to byla, co přilákalo podivného uprchlíka z Nilfgardu – lehce dotrhaný, samý šrám a rozumět mu nebylo ani slovo. Ale to přece není v dnešní době tlumočníků žádný problém. Jen se holt družiny trochu naběhaly. Protože přímý překladatel do češtiny neexistoval muselo se překládat asi přes pět dalších řečí, než se zjistilo, že má asi zlomenou ruku, neumí si zavázat tkaničky nebo že (kupodivu) nechce zemřít.
Začátek hry byl dost vyrovnaný, ale protože se mohla používat jen pamět, bylo otázkou času než se někdo někde zasekne a správně neřekne část věty v některém z překladových jazyků. V tuto chvíli se suverénně ujali vedení Rysi, k jejichž smůle byla na konci ještě šifra, ke které nestačilo mít rychlé nohy a dobrou paměť. Vyhrály tedy Veverky následovány Liškami a Jelenama. Nakonec to byla docela slušná běhací „vorvávačka“.
Manuálně šikovným byl určen 4. program, protože došlo konečně na táborové stavby – tak se kácely povolené stromy, řezaly, odkorňovaly, předělával táborový kruh – no spousta práce a kupodivu musím říct že se všichni činili. A dokonce déle než byl 4. program, protože brambory se ne a ne vařit a tak jsme si na nich a tvarohu pochutnali až kolem osmé.

Večer nám potom mohl sponzorovat Telecom, protože v jídelně na stole byly připravené dva telefony a dvojice postupně chodily a předváděly své nacvičené rozhovory na libovolné téma. Čas na to měli od rána, kdy jim Teo s Atreiem jeden takový vzorový rozhovor předvedli: (pro délku bude uveden jako zvláštní článeček – ale kdo trochu zná „Ivánka“, tak se má na co těšit. Z obsahu některých rozhovorů jsem byl jinak trochu překvapen, protože když si vezmu, že téma bylo libovolné a vypovídalo tedy tak o autorech ledacos, tak…..

Odborná komise přiřkla vítězství Vojtovi a Ludvovi a v závěsu za nimi byl Pepa s Lakym – kteří tak dokonale po telefonu zdrbali oddíl a pak se sami rozhádali, že jsme se váleli smíchy. To ale i při rozhovoru Báji a Pipi, které se tak smály že ani nemohly začít. Škoda že se na to někteří nepřipravili – času bylo dost.

Dnes se šlo kupodivu spát ještě před večerkou, takže každý, kdo pár táborů zažil už tušil oč půjde. Škodolibě mě potěšil Pepův postesk: „Bylo jasný že bude noční hra, tak jsem se ani nezesvlíkal, ale v jednu mně to už přišlo divný, tak jsem se převlíkl a minutu po tom jsi mě budil!“.

Čtyři probuzení dostali batoh a na uši zapnutý MP3 přehrávač, kde slyšeli veškeré instrukce co mají dělat. Úkolem bylo vrátit se se Zaklínačskou kartičkou – další se Zaklínačských zkoušek. Instrukce však dávalo několik hlasů – každý trochu jinak a člověk se musel rozhodnout, kterému bude věřit a co bude vlastně dělat a to v omezeném časovém limitu – no docela psycho, zvlášť když se vám někdo do sluchátek vysmívá, křičí na vás atd. Nicméně většina lidí postupovala správně ale prokázala mimořádnou nevšímavost, protože kartičky ležely asi půl metru od jedné falešné zprávy. Pořádně se koukal jenom Pepa a Xík, takže jsou jedinými držiteli této zkoušky.