Výlet do divočiny

Sešli jsme se v neděli ráno na vlakáči a odjeli do Žďáru. Když jsme čekali na vlak, najednou vidíme jak se podél zdi plíží nějaká zvířata. Byla to trochu pofidérní zvířata, lva od žirafy nešlo rozeznat, hrošice mohla být klidně slon a zebra čáp, ale budiž.
Zjistilo se, že jsou to zvířata, která uprchla ze zoo, protože chtěli zažít nějakou divočinu.
A za tou divočinou se nevydali do diskoklubu Zvole, ale do přírody na Rozštípenou skálu.
Z Hamrů nad Sázavou vedla naše cesta k soše mamuta, která je oblíbeným výletním místem mnoha lidí z okolí. My jsme se zde také zastavili a posvačili.

Batohy a kluky jsme nechaly dole a lezly na Rozštípenku. Pozorovaly jsme horolezce, kteří tam lozili. Zvlášť „Oskar“ si získal srdce mnoha Berušek. Ptali se nás kdo jsme a my hrdě odpověděly že jsme Berušky skautky z Nového Města. A oni prokázali znalosti skautingu a hne dnás zařadili jako světlušky. Pak dělali nějaké narážky na moje hroší břicho, které opravdu vypadalo jako osmý měsíc těhotenství. Horolezci ale mluvili sprostě a to jsme nechtěly poslouchat, a tak jsme šly na vyhlídku. Ta byla zarostlá stromy, tak jsme to vzaly rychle dolů.

Dole teče potok a je zde malý splávek. Zuly jsme boty a cachtaly se trochu ve vodě. Byla docela teplá. Možná měl někdo trochu mokré oblečení, ale nikomu to nevadilo a vodu jsme si užily. Atty pak chtěl naházet holkám boty do vody, tak bylo trochu drama.
Najedli jsme se oběda, francouzskou polévku výborně vybrala Týna.

Šli jsme dál a potkali pána. Ten dal zvířátkům nějakou trávu, kterou sežvýkala a upadla do bezvědomí. Bylo na holkách, aby zvířátka odnesly k panu veterináři. Byla to docela štreka a Berušky se hodně nadřely. Bára se nám trochu potloukla na kamenech, ale nevadí, hlavu jí neurazily. Pan veterinář určoval, které květiny a dřeviny budou potřeba na léky pro zvířata. Všechno bylo přineseno, zvířata oživena.
Jenže po tomto nepříjemném zážitku se už jim nechtělo v divočině déle setrvávat. Chtěla se vrátit zpátky do zoo.

A tak nastoupilo naše horčicovožluté duo se svou hrou. Vyráběli jsme vzducholoď na odlet do civilizace. Po několika peripetiích jsme vzducholoď sestavili. Měla pěkné barvy v odstínech červen, růžové a fialové.

Čas nás nemilosrdně tlačil, zdálo se mi skoro, jak už na nás autobus ve Žďáře troubí. Vyrazili
Jsme opravdu, ale opravdu ostrým tempem směr Žďár. Cestou jsem vykládala Beruškám horory. Prvně jsem se naivně ptala, jestli chtějí slyšet pohádku. Chtěly horor. Vytáhla jsem tedy na denní světlo jeden strašidelný příběh, který ale byl prý málo strašidelný. Michalka se mě nakonec dokonce zeptala.: „A kdy to už bude ten horor?“. Druhý už byl lepší. Odteď prý bude na výpravách místo „pohádky před spaním“ „horor před spaním“.
Na cestě jsme se ještě zastavili u sochy od autora našeho známého Mamuta. Tentokrát to byl nějaký E.T. Mimozemšťan.
Téměř v poklusu a zpocení jsme dorazili na autobusák. Šest kilometrů jsme zvládli za 1 hodinu a 20 minut, což je myslím krásný čas. Zmrzlina zatlačila zpět do očí první slzičky únavy a v autobusu už někteří málem spali.

Výlet se povedl, počasí nám přálo, vykoupali jsme se, na skále jsme byli, s horolezci zašpásovali, co může člověk chtít víc.