XVIII. táborový den - středa

ve středu volám Pudilovi kolem nějakých táborových drobností a on mi odpoví: „Jsem ve Městě, nakupuju, jo a mimochodem v táboře je hygiena“. To ve mně pořádně hrklo a představuju si co vše tam asi tak může být v nepořádku a volám Mikymu.
„Ještě tady jsou, zavolám až odjedou.“

Následující hodinka byla pro mě dost psychicky náročná. No výsledek byl 300,- Kč pokuty. V podstatě to není moc a vlastně můžeme být rádi, ale u některých věcí jsem se nestačil divit. Prach v kuchyni – bác, záznam. Jasně že se v kuchyni práší, když stojí na louce u kraje lesa – proto se nádobí před vařením znovu myje, že? Stejně jako předchozích 10 let co se tady táboří – zatím to nikomu nevadilo. Špatný poklop na studni – to také nikdy nikomu nevadilo. Špinavé nádobí dětí – jasně, že když jsou hrnky poblíž várnice, tak budou zaprášený. Proto je tam lavor, ve kterém se oplachují než se jde člověk napít. No nic.
Trochu chápu, že jim vadilo na přihláškách pár razítek od gynekologa :), to zase jo. Nebo jen podpisy rodičů jako doktorů – to Miky uhádal.

Detailní prohlídka stanů byla také v pohodě (uf, ještě že tak, předchozích 14 dní kontrol ve stanech zanechalo své ovoce). Jen ochota a přívětivost členů oddílu byla na nule. Viz. Laky: „ Ukažte mě kufr.“ Laky se s úšklebkem otáčí: „To jako já,jo?“
„Ano, vy.“
„Tady je.“ – švihne s ním na podlahu. A Mikymu tuhne společenský úsměv na tváři.
Ťulda se zase tváří tak příšerně, že jeho stan projde raději bez kontroly a Pepa nenávistně procedí mezi zuby: „Ani nevíš, jakou máš kliku.“
Ještě že holky byly přívětivější. Nejsme v situaci, kdy si můžeme vyskakovat a také musíme brát že to hygienička dělá pro naše dobro. Kdyby se nám v táboře rozmohla salmonela nebo něco jiného, určitě by se to nikomu nelíbilo. No bylo to prostě akční a můžeme být rádi že to tak dopadlo.
I když nevidět skutečný stav věcí a číst tu zprávu, tak jsem okamžitě pro zavření tábora - tak hrozně je to líčený, ale pokuta je mírná. Příště asi holt vybetonujeme podlahu v kuchyni :).

Nutno podotknout, že celý tábor do toho všeho reptal, protože stále probíhal skautský program, oslovení bratře a sestro bylo na jazyku každou chvilku – prostě naprosto skautsky ideově čistý táborový program…

Po rozptýlení návštěvou se tábor vrhnul na rukodělné práce :) – kreslilo se dusičnanem, který vypaloval kresby do papíru a zkoušelo se také něco se vstřikováním, což jsem zprostředkovaně moc nepochopil.

Druhý program byl konečně trochu vysvětlující k předchozím dnům. Přišel totiž dopis od Aslana, který ve stručnosti zhodnotil dosavadní oddílové počínání v Narnii.

„Počínali jste si odvážně, bojovali jste, získávali spojence na svou stranu a připravovali se poctivě na nadcházející závěrečnou bitvu. Tak se chová správný Narnian věrný své zemi. To ovšem nebylo to jediné, co jste udělali. Ve vašich řadách došlo k sedmi hříchům, které se absolutně neslučují s povahou narnijského bojovníka. Proto jste byli vypovězeni z Narnie!“

Následoval konkrétní seznam hříchů a oddíl teď pochopil, proč si roveři dopřávali k jedné snídani kafe a část oddílu neskrývaně záviděla – závist jeden z hříchů (fuj, většina z nás kafe nesnáší, ale co by člověk neudělal kvůli hře….). Nebo když holky nemusely jít na rozcvičku a kluci ano – to bylo závisti. I lež se tu objevila, no prostě každý si ten svůj hřích v seznamu, který byl celý tábor pečlivě veden, našel.
Co s tím udělat? Čeká nás Cesta svědomí! Kdo se chce očistit, tak ten si napíše svůj hřích, o kterém ví, že je jeho problémem, na čelo a vyrazí na cestu očisty. Že to nebyla procházka růžovou zahradou, to je každému snad jasné. Čím větší námaha, tím větší šance vrátit se zpět do bájné země Narnie – Aslan to na každém z nás pozná!
Cesta končila lanovkou, která nám měla pomoci dostat se zpět do jiného světa… Ale nic se nestalo – tak jdeme na oběd.
Na ten prý byl pořádný kus masa, takže si vegetariáni přišli na své a mně, pozdě přijíždějícímu hladovému chudákovi z práce, nezbyl ani kousek!!!
Přijel jsem akorát včas, abych zastihl všechny ve skautských krojích připravujících se na Svojsíkův závod, který prověří skautské znalosti. Prostě zase další skautský program… Ale co to? Na prvním stanovišti ještě bratři rozhodčí ve skautských krojích, na druhém sice také, ale už z pod neučesaných vlasů trčí fauní růžky a takto se to postupně měnilo do té míry, že po doběhu do tábora se každý setkal s Rilianem, Kaspianem a Sebastianem.
VÍTEJTE ZPĚT V NARNII – PRÁVĚ VČAS. ZÁVĚREČNÁ BITVA NÁS ČEKÁ JIŽ BRZY!

Poslední program před večeří se trochu zdráhám popsat. No nic, jděmež do toho. Na starosti ho měl Atrei a potřeboval k tomu naprosto všechny z pracovního kruhu:
„Převlečte se do hábitů narnijských postav, vemte si tyhle obálky a běžte do lesa. Tam si vás vyzvednou jednotlivé družiny a dejte jim obálky.“ Jednoduchá pravidla, každej je unavenej a ospalej na to, aby se ptal na něco víc. Takže OK.
Jenže ouha. Po dvaceti minutách přibíhají Jeleni a chtějí nás přesvědčit že máme jít do tábora. Po zdráhání tam dorazíme s tím že Aty něco zvoral a že naše stanoviště má být jinde. Kéž by!!!
Ze čtvrtého programu se vyklubala vorvávačka pro pracovní kruh připravená zákeřně Atreiem a oddílem. Abych byl přesný, jednalo se o vorvávačku jako PRASE – táborovým slengem řečeno. „Takže rychle naskočit na kola a sledovat modré fáborky vedoucí cestou necestou – důležité je pořadí jednotlivých členů a makejte, oddíl na vás uzavřel sázky“. Tak to počkej hošánku, to tě bude mrzet“ – cedí Teo skrze zuby a odjíždí. První stanoviště – za jízdy převléci horní část oblečení – pohoda, valíme s malými rozestupy dál – další stanoviště rozesmát Husíka. Nevím jestli to byl vyloženě smích, po té co se na něj naše hromada vrhnula, ale nám to tak připadalo :).
Po dokončení cesty, kdy se na kole střídavě jelo a střídavě se neslo nad hlavou dorážíme k Áni a úkolu interně nazvaným INTOUŠSKÝ CHYTÁK. Jedná se o nějaký ďábelský hlavolam. Soudně k tomu pouštíme největší bedny PK – Tesáka a Pudila. Radši bych si oběhl desetikilometrový okruh než si lámat hlavu tady s tím…
Naštěstí zdárně týmově vyřešeno a valíme dál – ovšem bez kol – prý nám naši koňové pomřeli. „Jen počej, Atíku, kdo tady pomře… Grrrr!“
Proběhnout pár km lesem s členy oddílu na zádech je docela prima, jen kdyby nás nevodili kopřivama a jiným neřádstvem – však jsem to Pidi řádně osladil a kopřivy nespálily jen mě… :). No, abych to neprodlužoval, vlítnout i s nákladem do bahňáku, přeplavat ho, pak plavat jak trouba sem a tam, sem a tam v nacucaném oblečení a s cyklistickýma tretrama – no žůžo – souboj s hadrakoulemi a konečně střelba ze vzduchovky, která totálně zamíchala pořadím… To vše za mohutného povzbuzování členů oddílu typu: „To máte za to jak jsme se tady cachtali my!“ nebo „nejste nějací spocení?“ – „to se pronesu, že?“.
Prostě díky Atreji za hru, počkej v noci!!! To teprve zažiješ hru :).

Po posledním kole arény odehrávající se v týpí se jde chrupčit. Roveři připravují intenzivně zítřek – závěrečnou bitvu a vůbec vlastně ukončení celé půlroční hry. Poslední dny bývají vždy náročné. Když mě hlídka po čtyřech hodinách spánku budí, ať fičím do práce koukám že někteří ještě stále nespí a trochu nepřítomně zírají se slovy: „Letos holt jedeme nonstop.“
Díky, kluci za obětavost, snad vše vyjde tak jak má. Hezký den.
Na východě se trochu zjemňuje černá tma a nad hlavou jsou stále ještě hvězdy… nádherné narnijské hvězdy – ty ve městě a v kanceláři nejsou… :(