Výprava 3:1

Cesta ze Žďáru se nesla v duchu zatažené oblohy a lidí hekajících pod tíhou batohů. V okamžiku kdy začalo drobně pršet, zjistila půlka lidí že nemá pláštěnky – a Ludva dokonce ani bundu – no přetrhl bych ho. Ale co s tím – prostě si to bude příště aspoň líp pamatovat….
Ale než jsme vyšli kolem osmé u Hamrů z lesa, zasvítilo nám ještě na pozdrav nízké, oranžové, podvečerní sluníčko a rozzářilo na obloze velkou duhu.

A už to byl jen kousek k Rozštípené skále, kde byl naplánovaný první „camp“. Po chvilce úsilí se objevilo na mokré trávě v zákrutu řeky asi 7 stanů a v šeru lesa dva přístřešky. A díky snažení spousty „nováčků“ se dokonce na blízkém ohništi rozhořel oheň, který nás hřál dlouho do noci.

Páteční večer byl totiž bez oficiální večerky a tak jsme nejdřív vykládali o volbách, vzpomínali na politické strany a politiky které známe – no prostě byla toho spousta a docela jsem zíral kolik toho někteří věděli – třeba takový Laky a Milan by strčili minimálně půlku PK do kapsy.

A pak už se jen hrálo a zpívalo a čekalo na Mikyho, který přišel někdy před půlnocí. Prostě moc pohodový a příjemný večer. Jen víc takových.

Ráno mě osobně neprobudila ani zima ani déšť, ale Bája, která vesele s posádkou celého stanu kecala a kecala – prostě využívala toho že na rozdíl od většiny ostatních zalezla do spacáku dříve. Tak jsem je byl nucen poslat na procházku po okolí – kupodivu ani neprotestovaly.
Po chvilce se ze spacáku vymotal i Tulda a Laky, kteří se večer v teple spacáku domluvili že zafrajeří a ráno se umyjí v řece – nechtělo se, ale nakonec to zvládli. Stejně jako holky, které se zase po debatě s Teem nechaly vyhecovat a zkoušely Sázavu přebrodit. Sice to zvládly, ale vysvětlit jim, co je stavidlo, bylo nad lidské síly.

Ale to už se probouzeli i ostatní a abychom se trochu rozproudili, začala rozcvičková bitka. Zabránit čtyřem jedincům z různých družin v plnění tajných úkolů a to jakýmkoliv způsobem – to bylo účelem hry. Takže ve finále byli všichni mokří, špinaví a lehce potlučení, ale rozhodně skvěle probuzení. Pomalu jsme se u ohníčku nasnídali, mrkli na Rozštípenku a vyrazili dál. Dnešní den nás vedly Lišky, takže jsme pod vedením Pavlínky pokračovali chvilku po soukromém pozemku, přelízali ploty, chodili po kolejích atd. :) – trochu přeháním, ale došli jsme v pořádku a to je hlavní.

První zastávka byla poblíž Vápenice, kde se na silnici rozprostřela taková zajímavá hmota, kterou sice někdo hledal i v příkopu plném vody nebo v „ohradnících“ s elektrickým proudem ale pokaždé byla naštěstí nalezena – a to nikoliv projíždějícím autem :).

Po této přestávce vedla dál Máčka a kupodivu jsme v parném dni, dorazili až do Polničky. Všem už kručelo v břiše ale ještě před obídkem bylo třeba nabrat vodu – tak se několik žebracích komand vydalo vyplenit místní domácnosti. Sluníčko pálilo docela dost a to i přes nepříznivou předpověď a tak jsme se zastavili v prvním lese směr Dářko. Ale nejen sluníčko i vítr řádil a tak třeba Liškám trvalo uvaření oběda tak minimálně hodinu a půl. Jeleni si pro změnu nevzali ani bombu ani vařič, Adam s Cískem ani ešus – no prostě klasika.

Tak jsme si užívali toho že nemáme batohy na zádech, vyvalovali se u lesa na trávě, vařili a baštili, když najednou přišel Geralt a vyzval nás na cestu do močálů, kde se dozvíme více o léčivých rostlinách a speciálních postupech přípravy různých lektvarů. Jednotlivé popisy byly na obeliscích rozmístěných v lese, ve kterém zrovna jako na potvoru řádili duchové starých elfů, kteří nesměli družiny sejmout. Vždy jen jeden z družiny na ně platil a ten byl ochráncem pro ostatní. Jestli byl někdo po táhnutí těžkého batohu se stanem před touto hrou odpočatý, tak už to rozhodně neplatilo. Po hodině hry jsme byli všichni utahaní, propocení a špinaví – někdo tam objímal stromy, padal na pařezy no prostě bojovka jak se patří – myslím že se Adamovi vydařila.

Škoda že začalo na závěr krápat a my spěchali k batohům. Ještě než jsme vyrazili naladil Teo na MP3 přehrávači stanici kde dávali v přímém přenosu náš boj o postup do finále a tak jsme měli možnost poslouchat zprostředkovaný – o to však úchvatnější Teův komentář, doprovázený živou gestikulací.

Ale to už mi vyrvala Anička z ruky mapu a chopila se vedení další cesty :). Dalším zastávkovým místem byla pláž Dářka, kde jsme čekali na Vojtu, baštili zmrzlinu, někteří koukali na hokej a nováčci vyplňovali testík. Malá skupinka nadšenců dokonce prohlásila, že když vyhrajeme nad Finama, tak se vykoupou. No a taky že to tak dopadlo a Pavlínka, Čegi, Teo, Adam a Pepíno vyrazili do plavek. „Chlapi“ nijak nespěchali, protože Teo tvrdil, že holky nejsou cvoci aby tam hned vlítly a že kdo ví jestli tam vůbec vlezou – no a pak jen zíral jak Čegi přicupitala k vodě, smočila nohy a houpla tam…. „Co to, sakra, je? Ona není normální?“ a už tam byli kluci taky. No hlavně že jsme vyhráli.

Další cesta pokračovala do kopce, přes Škrdlovice dále do lesů – setmělo se, foukal vítr a začalo drobně pršet. Ještě že jsme se ponořili do hlubin lesa, ale i tak to bylo méně příjemné než sluneční paprsky. To ovšem nerozhodilo Vojtu, který s nadšením zajásal, vidouc spoustu vývratů a stromů jen tak přes sebe a šplhal kde mohl.

Ale protože déšť sílil, krátká lezecká pauza byla ukončena a vyrazili jsme na poslední 2 km k našemu budoucímu nocležišti u Cikháje. Malý lesík kousek od partyzánského památníku se nám zdál jako to nejlepší útočiště v začínajícím lijáku a tak se kolem osmé rozjelo rychlé stavění stanů a přístřešků. Naštěstí až po dostavění se spustil ten největší liják, ve kterém bylo slyšet pouze povykující Lišky, které se nějak nápadně rychle probraly z cestovní únavy a smály se snad úplně všemu.

Pršelo docela dlouho a vytrvale, až kolem desáté se déšť utišil, tak jsme s Mikym vyrazili na obhlídku příštřešků a stanů. Všude se zdála pohoda a klid až na příštřešek Jelenů, kde se nějak nemohli snést s Milanem a potom také Rysi pod plachtou jevili jisté známky neklidu. Konkrétně Hanz řval jako by ho napichovali na kůl ale kupodivu byl v celku a družina prý jen hrála hru kde kdo bude ležet…… Ještě že jsem jim vrátil ty karty, asi jsem ušetřil celý oddíl vice takovýchto hlasitých epizod v průběhu noci.
Po popřání dobré noci všem jsme s Mikym konečně zalezli do našeho stanu, uvařili bramborovou kaši s párkem a pak spokojeně usnuli.

Noc byla klidná ale pro Rysi asi až moc dlouhá, protože se po svítání přesunuli na louku před památník a mastili poker tak že nás probudili. Ale to musíte pochopit, když Laky tak zuřivě vyhrával.

Oddíl se tedy pomalu probouzel a my toho využili, protože Miky, Teo a Tesák nás měli co nejdříve opustit a potřebovali mluvit s oddílem, tak jsme udělali o půl osmé budíček. K velké nelibosti všech – vždyť je přece neděle! Ale spát se šlo poměrně brzy, tak nebyl pohled na ospalé a uzívané xichtíky tak hrozný.

Tesák a Miky seznámili ostatní jakým způsobem bude plněna kolonka IDEA ve skautské stezce, o dobrých skutcích a jejich „vykazování“ – no a potom nám je už Piškot s Atreiem odvezli. Vlastně ještě předtím zadal Teo oddílu další úkoly na krajské zvas.

Balení jsme zvládli na půl desátou a pak nás čekala už docela dlouhá cesta k domovu. Dnes vedly Pomněn…. totiž pardon, Veverky :) a tak nás Léňa vedla jejíma super zkratkama, brodili jsme se v blátě, přelézali vývraty – no prostě síla – ale abych byl upřímný, zvládla to dobře. Po cestě jsme zahráli ještě pár her a při čase oběda se probojovali přes neuvěřitelně žlutou pampeliškovou louku až ke studánce Barborce a Vitulce.
Tam holky obědovými párky nakrmily pejska, Jeleni rozsypali polívku, Rysi nevařili pro jistotu vůbec a tak jediné vzorné byly tentokrát Veverky. I když je pravda že Jeleni se po delším dohadování, kterému jsem učinil přítrž až já konečně domluvili co si uvaří a kdo to uvaří a kdo půjčí potřebné věci od ostatních. Tam mě fascinoval – ostatně jako celou výpravu svou hrubostí Milan, který pravděpodobně nezná slovo prosím ani děkuji a něco jako ohled na ostatní nebo družinové cítění jsou pro něj neznámé pojmy.

Druhá hodina se nebezpečně přiblížila a Pidi by nestihla ran… teda vlastně fotbal, tak jsme se pobalili a chtěli vyrazit na cesu. Ještě před tím byl ale odsouhlasen název výpravy – 3:1, výsledky bodování – POZOR, POZOR, BARBORKA-BRAMBORKA BYLA TENTOKRÁTE PRVNÍ!!!!

Poslední co jsme předali byly pozvánky na tábor – a to zatím pouze těm u kterých je jasné že splnili povinnou docházku i v případě že by následující akce už všechny chyběly – prostě taková ta věrná elita oddílu :). Ale ostatní se nemusí bát, určitě i většina z nich pozvánky obdrží. Jen už dnes je jasné že ani Milan ani Hanz s námi na táboře nebudou, protože i kdyby chodili poctivě až do konce roku, tak nedosáhnou na hranici 75%. Každý svého štěstí strůjce.

Ale to už jsme dořešovali téměř za chůzce a spěchali pod vedením Marťana do města. Je pravda že jsme se ještě zasekli na zmrzlině, ale pak už opravdu až přímo domů.

Když se ohlédnu zpět a hodnotím si tak pro sebe celou výpravu, říkám si že mě moc potěšilo jak všichni zvládli cestu a spaní venku. Hlavně Škráňa, která se vloni na putovní výpravě tvářila jako že po deseti km umře vysílením, tentokrát cupitala s úsměvem – jedna radost. Potěšilo mě také že se docela vyvedlo počasí a přes den v podstatě nepršelo.

Naopak mě opět zklamaly staré známé problémy – jako že Jeleni se opět až na nádraží dohadovali kdo má vařič, Milan, který do ružiny absolutně nezapadá a škodí kde může. Rysi, kteří nebyli pořádně domluvení na vaření…..
No ale zvládli jsme to a ušli slušných 43 km a to je dobrý výkon – ještě teď cítím nohy (a to jsem se už myl :)).
Takže díky všem, bylo mi s vámi hezky a těším se na další takovou akci.