9. den (úterý 7. 8. 2001)

Když jsem se ráno prvně probudil, venku pršelo a Mládě spal, a proto jsem se rychle vrátil do říše snů. Poté, co mě vzbudil vlak podruhé, Mládě už psal deník a nepršelo. Uvařili jsme si hrachovku a snědli půl bochníku, rychle se sbalili a ono začalo pršet. Vybalovat se nám nechtělo, a proto jsme zdrhli k nějakému bunkru, který si postavili mladí Germáni k chlastačkám. Ihned po dešti se jelo na Stolpen a Pirnu. Cestou jsme nabrali vodu a drsnej protivítr. Jelikož je tady v Německu spousta silniček a málo ukazatelů, museli jsme pořád zastavovat a koukat do mapy, kde to vlastně jsme. V Pirně jsme letmo polaskali Labe a frčeli k městečku Dohna. Mezi Dohnou a Kreischou jsme v nějakým sadu nabrali jablka a v Kreische do sebe kopli oběd. Paštiku, chleba, jablko a vodu. Odtud se jelo do Dipoldiswalde a tady jsme začali opět nadávat na krajinu, která nám pěkně rasuje nohy. To si vyšlápneš prďák a dolů taky šlapeš kvůli protiuragánu, takže u Dipoldis. jsme za sebou už doopravdy vláčeli nohy a jazyky byly usmýkané o asfalt. Mládě to tu nazval vlnitej plech ve větru. Síly rychle ubejvaly, kiláky pomalu přibejvaly, obloha sřídala jasno a mraky, zkrátka sranda. S přibejvajícím večerem se ve vesnicích začaly linout libé vůně jídel a my, přestože vypocení slintali. Ve vesnici Mulda jsme u benzínky nabrali vodu a vyjeli směrem na Großhartmannsdorf, ale po pár kilácích jsme zajeli do lesa, kde jsme si udělali bejvák u skal. Mládě si seřizuje kolo, já vařím a píšu deník. Kolem se ještě nachomejtl nějak domorodec a ptal se, co tam děláme. Vysvětlil jsem mu to a on spokojeně pokračoval dál. No, teď jdu vařit čaj, a pak jdeme spát. Dnes jsme najeli 106,3 km.