Oddílový výlet

Proto jsem byl překvapen když se kolem deváté začaly u Mercedesky objevovat také holá kolena. V kraťasích dorazil Pepíno s Vojtou a tuším že i Pepou.
Zajímavé že nás bylo daleko víc než při pátečním úklidu kulturáku :). Dnešní číslo se vyhouplo na 26 členů oddílu a 8PK – takže docela slušná banda. I proto se organizační věci u Mercedesky protáhly na pár desítek minut.
Hlavním bodem programu – tedy aspoň podle mě bylo představení nováčka. I když máme členů spoustu, tak jsme se rozhodli udělat vyjímku a věřím že toho nebudu litovat – stejně jako kdysi u Tuldy. Nováčkem je Petr – je z Radňovic a má psa – kanadskýho retrívra – o kterém si myslí že nikdo neví jak vypadá. Jméno jeho mazlíčka vzbudilo bouři smíchu – Mayla – to bylo okamžitě přetvořeno na Vajla – no a však si pamatujete na tábor…… :).

Ale protože nádherný den lákal do lesů okolo, tak už Císko vysvětlil hru s kolíčky – každý se snažil nenápadně nasadit kolíček v družinové barvě někomu jinému tak ať si toho nevšimne – no a mohli jsme vyrazit.

Díky Cískově hře byla cesta dost akční a já měl pocit že brzy začnu šilhat, protože co si budeme povídat – batohy pracovního kruhu byly nejžádanější kořiští pro oddíl. Ale naše černé kolíčky také řádily, jen se nám nepodařil žádný excelentní výkon v této hře – třeba připnout někomu kolíček na ucho nebo nos tak ať si toho nevšimne :).

Čeginka nás pracně navedla do Medlovského údolí, kterým jsme pokračovali vzhůru za občasných přestávek – to abychom sečetli kolíčkový stav.
Ve svěžím dopoledni se putovalo skvěle – obzvláště pod modrou oblohou a za paprsků sluníčka.

K uvaření oběda posloužila louka na pláži u Medlova, kde byly ohniště po letních stanech. Vaření v kotlíku pojala každá družina jinak. Někdo vsadil na originalitu – viz. Lišky, někdo zase na osvědčené metody tábornické praxe, že Pepo.

Ale oproti předpokladům se za hodinu a půl podařilo uvařit oběd všem. Jen dotazů typu: „Jé, nemá někdo lžíci?“ bylo požehnaně – typuju tak 20 :).

Další cesta vedla na Paseckou skálu – šli jsme sice po značce ale méně častou cestou a dost lidí bylo překvapeno kde jsme to vyšli. Protože nás ale tlačil čas, tak bylo tempo trošku ostřejší, což stálo málem život Škráňu, pro kterou je životní výkon dojít z domu do školy – jak prohlásila.

Vyhlídka z Pasecké krásná jako vždy, jen dvě důchodkyně co se tam velice neohleduplně cpaly, nám trochu zkazily morálku a já musel krotit Čegi v jejích komentářích i když spíše jen ze zvyku než že bych s ní nesouhlasil. Někdo prostě nemůže pochopit že na skále nehraje roli věk, ale že přednost má ten kdo slézá z vyhlídky – obzvláště když ten někdo je 30 lidí. No nechme babičky v klidu, snad si to pro příště budou pamatovat.

Hlavně cesta z Pasecké na Studnice mi utkvěla v paměti – tam je to hezké vždy, ať svítí sluníčko, prší nebo sněží.
Hned za Studnicemi na vrcholu bývalé sjezdovky se na Cískův povel rozhořel družinový boj opět s kolíčky, ale tentokráte i s družinovými vlajkami, které se dobývaly. Dodnes s Teem nedokážeme pochopit jakto že jsme nevyhráli my s Veverkama. Ale boj to byl pěkný a rychlý.
Kolíčkovaná nás potom provázela až do Maršovic. Rozdali jsme nováčkům skautské stezky ať můžou pomalu začít studovat na nováčkovské zkoušky. To nám také připomnělo, že jsme dnes nezvládli vyzkoušet Hanze a Škráňu, kteří měli mít poslední možnost. Ale vynahradíme jim to na říjnové oddílové schůzce – tam k tomu přibereme i Milana, který překvapivě dorazil.

Pokračovali jsme společně až k přejezdu, kde byl definitivní rozchod domů. Po cestě jsem stihl ještě zakázat Matějovi družinovku, protože jsem mu asi dvacetkrát říkal že se bude držet od Hanze dál – a hned jak jsem se otočil, tak zmizel za ním na konci řady, zatímco měl jít hned za mnou.

Ale všam my si s chováním nováčků poradíme, to ujišťuju všechny, zejména starou táborovu partu, která na většinu z nich bručí.
Nevím jak ostatní, ale domů jsem dorazil docela utahanej ale těšící se na výpravu příště již celovíkendovou.
Díky všem za účast a těm co nepřišli jen připomenutí že jsou nutné omluvy…….