Kartářka a Karbaník

Potok je tu širokej tak na dýlku týpiový tyče. Ale ne všechny týpka sou stejně velký, to je fakt. Takže na dýlku týpiovky od týpí, kterýmu sme si zvykly říkat „roverský“ bez ohledu na to komu vlastně patří. Ten potok je lemovanej olšema, a posetej kamenama. Někde po nich můžete doskákat až do půlky, na některejch se rozcvičujou konipasové před tím než vyrazí na lov much a komárů a na tom největší placáku sedím já a nedělám nic. Teda ono se to tak vlastně jenom říká, že se nic nedělá. Ve skutečnosti pozoruju vodu a dumám nad tím jak plyne, a možná abych to plynutí líp viděl,házím do potoka olšový listí a sleduju ho až do nevidění. Je hezkej den, takovej který má určitě na mysli kamarád Joe, když vám přeje „měj pohodovej den“ A k tomu koukání na vodu se přidává poslouchání, já asi slyším jak voda zpívá, možná je to tak, že v potoce se voda točí a holkám podemílá oči a klukům uši, ale fakt slyším tuhle písničku …Co šeptá strom, starý strom a tráva, když jim v loukách naslouchám - keř má kvést a řeka líně proudit, osika se třást a v horách pevně skála stát - cesta vést odtud tam a štíhlá laň v zeleni se pást, jíní zábst a slunce hřát… no to teda, sám tomu nechci věřit ale slyším to stále víc a víc zřetelněji, otočím se a … zázrak se nekoná, tedy alespoň co se zpívající vody týče, není to voda ale ona, ta co si nese pugét kytek natrhanejch na někde na louce, poskakuje po břehu a zpívá si. Doposkakovala tak blízko, že si mně všimla, ale zdá se že na kameni sedící do vody koukající já, ji nikterak nepřekvapuje. Přes silnici se rozhlížej ať tě nic nezajede a až tam přijdeš slušně pozdrav. Už tu su, motorovej člun, tudy asi nepojede no a doufám, že by babička za slušnej pozdrav uznala i mrknutí jedním okem a v duchu vyřčené „ buenos dias, chica.“ Španělský pozdravy miluju a ta holka je určitě z Andalusie, nikdy sem tam nebyl a nikoho odtud neviděl, ale když sem v Alchymistovy četl, že to byla typická andalusanka, představoval sem si právě ji. V černých vlasech červenej šátek, široká sukně co vlaje a může si ji chytit za okraj když tancuje, tmavý oči, naušnice dlouhý a než bych si prohlídl její korále a náramky, chvíli by to trvalo…. jó Aranka umí hola hou … Na mé mrknutí odpověděla pousmáním a co vyřkla v duchu můžu jen hádat, jen doufám že ne „hola gringos.“ Slušné pozdravení máme za sebou a vypadá to, že Aranka (to je moje její jméno) nikam nespěchá jako já. Prohlíží si mě a asi bude důvtipná a věří tomu co vidí, protože se neptá co tam dělám, takže ji neříkám že sedím na kameni a koukám do vody. „Když člověk kouká na vodu“ říká, „často ho napadne, kam asi ten lístek co tam hodil dopluje…. a nejen ten lístek, viď … když člověk kouká na vodu, často ho napadne kam dopluje on … Chceš vědět kam dopluješ?...“ Já se ji chtěl zeptat jak se jmenuje, takovou lehoučkou otázku jsem ji chtěl položit a ona hned takhle. „A kdybych chtěl … máš sebou křišťálovou kouli a nebo už sis koupila horoskopy na příští rok?“ Nemusím přece každýmu kdo jde kolem potoka ve kterým sedím na kameni říkat co bych chtěl a nechtěl , raději budu opatrnej holčičko, ono totiž neprozrazovat není lhát a prozrazovat hned není třeba. „ Nebudu si přece číst co jsem napsala“ usměje se „a křišťálová koule není pro každého, ty bys tam viděl kulový, mám sebou karty“ Ani nevím jestli nejdřív skočila za mnou na kámen a pak vytáhla z té své mošny přes rameno balíček karet a nebo to bylo naopak, každopádně sedí naproti mně, sebejistě se usmívá, natahuje ruku s kartami, takže fakt nejde udělat nic jinýho, než si sejmout. Podám jí sejmutý balíček karet, a zatímco ona je počítá, já cítím, že už mě tak moc nezajímá kam dopluju já nebo lístek ale jen to co se teď děje na kameni. „jednadvacet říká a elegantně vykouzlí z karet vějíř. A teď si jich vyber deset“ Tak deme na to a jestli si nevytáhnu kartu s červeným srdcem a šípem mířícím na tuhle „kartářku“ tak ty karty kecaj. Tahám první, otáčím, na kartě je pět medvědů. Ta další je celá povločkovaná, spousta sněhových vloček, vypadaj jako ty co sme vystříhávali ve školce z papíru, na třetí jsou nůžky a kolem nich čtyři pecny chleba , na té další vidím dvanáct kovbojskejch koltů a u třech z nich je šerifská hvězda. Za chvíli mám před sebou celou desítku. Jsem teda vážně zvědavej co v mý budoucnosti znamená ten stočenej tak šest a půlmetru dlouhej had, co nemá hlavu ani patu. Rozhodně mě čekaj žhavý chvilky protože na jedné z karet byl velikánskej oheň. Ten kopačák, frisbee a lakroska sou poměrně jasný i když mě tam chybí squashová raketa a florbalová helma. Sportovně vypadá i další – na té jsou dřevěné sáně a modrý boby. A hele, přece jen to jsou karty, tenhle vypadá trošičku jako šašek co se jmenuje JOLY JOKER ale ten přece mívá kašpárkovskou čepici s rolničkama a ne takovou beranici přes uši, hmm. A poslední karta je věru královská, vešel se na ní král, ten bude asi oblíbenej hlavně u chlapů, páč drží v ruce místo žezla štangli salámu, ale vkus má, to se musí nechat, paní královna je hezky karamelově opálená s neodolatelnou jiskrou v oku, určitě nebylo pro pana krále těžké bezhlavě se do ní zamilovat. No a když ji miluje, není co řešit. Tak teď se ukaž ty, kartářko s jiskrným pohledem, tolik podobným tomu co má karetní královna. Založím si firmu na nůžky, která shoří a já si za posledního floka koupím beranici a přidám se k výpravě lovící lední medvědy? A nebo mi čáp přinese synka a já si s ním budu hrát na kovboje a naučím ho péct hada na ohni jak sem se naučil na výpravách s oddílem a fotbal, lakros a frisbee? Teď sleduji její rty dvakrát, jednou protože podemílaj moje oči a podruhé protože čekám na to co vyřknou…… „Míšo vstávej, no tak vstávej, neříkals že máte u klubovny sraz v devět? Máš skoro půl a ještě nejseš zbalenej“ …..

Aou, tak teď je má budoucnost více než jasná i bez karet. Do devíti u klubovny nehrozí, takže budu po deváté muset skousnout pošklebky ostatních (aby nedošlo k historické dezinformaci - dneska vyrážíme na zimní už po jedenácté ale dvakrát se mě asi nezdál žádnej hezkej sen a já to stihnul) jestli už sem se vyspinkal a co tak brzo,…. vrrr…. Tak rychle, spoustu ponožek, humusáky, vaťáky, hlavně nezapomenout beranici a rukavice to víte zimní není módní molo, tam jde do tuhýho, navlíct se obrovskýho pletenýho černýho svetru kterej voní kouřem ještě z loňska, přibalit babiččinu vánočku, čelovku a něco na čtení, Tesy určitě bude taky něco mít ale čtiva není nikdy dost. Čtvrt na deset, není to dobrý, ale ani nejhorší.

Dřevo a matrace jsou už čekaj na místě, Piškot sjede vyzvednout sud kofoly, Teo doloží ještě nádobí a deky, zbytek musí táhnout svý sáně a boby dál a vyrazí pěchy – sejdeme se na Podolí.

Sešli sme se u mostku. Auta dál nemůžou, né že bychom jim to zakázali ale nezvládnou to, to víte tady se neprohrnuje, tady je to divočina. Takže překládací stanice – nalož sáně až k prasknutí a táhni, po cestě dvakrát seber cos vyklopil, náklad vylož u srubu a znovu, dokud tu nebude všechno. Uf, je tu všechno. Teda až na týpiovky. Ty jsou za potokem u sedláků opřený o strom. Potok je tu širokej tak na dýlku týpiový tyče, je posetej kamenama a lemovanej olšema. Někdo musí oběhnout po mostku a postavit z tyčí lávku pro ostatní. Nabídl se Neggy, už si ani nevzpomínám kdo ho vlastně nabídl, jistý je, že někdo, kdo zde není teprve podruhý jako on a má přes mostek už něco naběháno, ze svejch prvních silvestrů. Jestli tu něco funguje, tak to je respekt ke zkušenostem, to víte naše zimní táboření není procházka růžovou zahradou, tady to bejvá krutý. Ten kdo tu byl mockrát učí ty co tu byli párkrát a to tak, že je nechá vyzkoušet si spoustu věcí, ale samozřejmě dává pozor aby poradil, povzbudil, kdyby Neggy s Císim nevěděli co a jak dělat. Při stavbě týpka, ale už víme všichni co a jak dělat a tak není náhodou že se nám vždycky povedlo hned napoprvé. Poradili jsme Ádovi, jak má vyházet kruh, kde bude týpí stát, roztáhnout plachtu, naměřit trojnohu, vztyčit trojnohu, přidat ostatní tyče, oblíknout je do červenýho pláště, natáhnout lajning, navozit palety a nechat pány inžinýri Páju a Pudila poskládat je tak aby výsledné letiště zabralo co nejmíň místa a vešlo se na ni co nejvíc lidí. Na palety přijdou matrace (to se bohužel jen tak říká, ve skutečnosti sem ty těžký matrace natáháme v teplejch, roverskej silvestr nejsou žádný lázně, tady je pořádná makačka) matrace schováme pod deky. Každej si pak nanosí svoje bágly, samozřejmě taky pořádně těžký, na svý místa, každej kdo tu není poprvé tu totiž má svoje místo, ti co tu jsou poprvé se podělí o fleky co zbydou a tak začínaj mít taky to svoje místo. Ze začátku možná jen místečko, ale to víte týpí není žádnej palác, v něm je všude blízko. Napravo od vchodu se navozí hromada dřeva a vybuduje kuchyňskej kout, takže každej ví, kam se obrátit když potřebuje chleba s hořčicí.No a točeňák ten určitě nikdy nebude daleko, možná že ještě kus visí na lajningu. Kupovat uzeniny na „zimní“ je složitější než uvědomit si rozdíl mezi nožičkou párku a párkem párků. Nejdřív musíte zjistit kolik cenťáků měří kilo a pak spočítat kolik váží šest metrů. No ale na nějakym půlmetříku navíc nám nesejde, takže letos byl náš točeňákovej had šestapůlmetrovej kousek. Ale aby ste si nemysleli že jíme furt jen točeňák, na lajningu visí taky štangle salámu, většinou loveckýho,ta štangle je tabu a to tak tabu, že i pro ty co byli nejvíckrát, ale všichni ví, že když vydrží až přijde ten pravej čas, tak si kousnou. Na levo od vchodu je herna a bar. Sem se nanosí spousta společenskejch her, který jsou pro děti aspoň od deseti let a který se hrajou nejmíň ve třech lidech a spousta jídla, ale mouku byste tady hledali marně , ta je přece v kuchyni, tady je jen sladký a slaný a nemyslím tím cukr a sůl. A letos je někde na cestě mezi kuchyní a barem i sud kofoly, spousta roverů ji miluje, takže není co řešit a s pípou se naučíme, na tom nemůže bejt nic složítýho a hlavně, nejsme žádnej vejlet mateřský školky abychom na to nepřišli, tady se musíme umět postarat.

A to nejlepší nakonec, zbývá postavit rošt nad ohniště a na rošt hrnec s gulášem (ten už je uvařenej z gulášovýho střediskovýho setkání, zatím nám vždycky aspoň na dně hrnce zbylo i do týpí a tam je možná ještě lepší než v klubovně) a rozdělat oheň. V týpku už je tou dobou docela tma a čistej vzduch, všichni se sesednou kolem ohniště. Rozdělat oheň – to není jen škrtnout sirkou a zapálit dřevo, to je rozdělat velkej dlouhej oheň, kterej bude hořet a doutnat nepřetržite až do novýho roku, přes noc se schová do popela my ho z něho ráno vyfoukáme, opečeme nám spoustu masa a uvaří spoustu čaje, beztak někomu zase propálí botu, rukavici nebo kulicha, spolkne párky propadaný roštem, ohřeje promácháný nohy a vysuší spoďáry když se vrátíte z venku z fotbalu, nebo z divokýho sjíždění kopce. Tak už nám oheň hoří, v týpí už je přítmí a vzduch už né tak čistej. Měřítkem na stav vzduchu v týpí je nám ružice z tyčí na vrcholu – buď ji vidíme a nebo nevidíme. Tak už nám oheň hoří, to znamená že už jsme vážně zase tady. Po desátý. Letos nás tu žije dvanáct a když nepočítám hojné návštěvy, které se za námi za ty léta přijeli podívat (a nebo jen chtěli přijet a my jsme je ani neznali a tak nepřijeli ) prožilo tu silvestra všehovšudy 21 roverů. Jen tři z nás tu však byli pokaždý, říkáme jim jedenáctky. Možná se ptáte, proč jedenáctky když letos táboříme pojedenácté? Ale nebudu vám motat hlavu vysvětlováním, to by bylo káčkovsky dlouhé povídání, důležité je, že jsou to jedenáctky a že jsou ochotní předávat zkušenosti a radit desítkám a nižším. To víte tady nemůžete hrát sami na sebe, tady držíme partu. Guláš snězenej, oheň hoří, teď už budem jen čekat na sobotní silvestrovskou půlnoc. Je středa večer, takže nás čekají tři dny čekání. Musíme toho za ty tři dny hodně stihnout, tak rovnou navěc.

Kdo postaví plán, kdo je červenej a kdo oranžovej, dáme rovnou rozšířenou verzi ne? Osadníci se nám vrátili. Loni tu kralovali, letos taky nezaháleli, ale z trůnu je sesadili Pájisovy drsní hoši z divokýho západu, šerif a jeho pomocníci, desperáti , renegát, prst furt na spoušti a BANG BANG , jen to kolem uší lítalo, to víte zimní není poklidná šachová partie, to je rodeo. Bangovalo se dlouho do noci, kromě desperátů a šerifů padli první čipsy, první metry točeňáku a první litry naší karamelově hnědý kofoly. A jěště něco je třeba sdělit, všichni si začali všímat, že Neggy to s kartama zatraceně umí.

Chcete cítit čistotu všude kolem? Pak buďte celej večer a celou noc v týpku kde hoří oheň a ráno z něho vylezte jako první, když všichni ještě spí a jestli přes noc sněžilo, jste tam. Slyšíte jen potok, sem tam nějakej zvuk lesa nebo vesnice, kolem načechranej bílej neporušenej sníh a tak dobře se dejchá. Já měl to štestí prožít dvě takový rána a jedno z nich bylo právě letošní, dva dny před Silvestrem. Bílej neporušenej koberec začal být posetej stopama víc a víc. Nejdřív se prošlápla už včera vyťapaná cesta týpí – ureova linie, která by se určitě zamlouvala vontům, protože žlutá je barva jejich. Další stopy jsou Atyho a vedou ke špalku kde sekal třísky a postupně se razí cesty nové, na louku kde se staví brány na fočus a na kopec, protože se připravuje dráha na sáňkování, největší magistrály jsou na trasách týpí srub a týpí kůlna se dřevem.Jedny ze stop jsou po dnešním dopoledni i psí. Piškot si totiž objednal kadeřnici Zuzku a Zuzka si přivedla svého kdovíjaksejmenuje psa, kterej by potřeboval ostříhat ještě víc než Piškot, chvilku totiž zabralo než ste se na něm zorientovali a zjistili na kterém konci je hlava. Piškot si vytáhl židli před týpí a Zůza mu jako správná kadeřnice mistrně zkrátila kadeře. A pak se šlo jezdit na kopec a pak si zabengovat a pak začutat a pak na kopec, a zabengovat a na kopec a zahrát frisbee a pak sme se rozdělili a část bengovala a část hrála fotbal,……………a tenhle rytmus nám přerušovalo jen jídlo. Co se sjezdu týče, tak zde bych chtěl připomenout divoké skokanské šou na stráni u dubu a tolik oblíbené sjezdařské klání jehož cíl je jasný , dojet dolů jako první, tomuto cíli jsou pak náležitě přizpůsobena i pravidla, takže je to taková volnější disciplína. Letos jsme dokonce zařadili nový prvek, který závodníkům zpestřuje dolní část trati, nazvali jsme ho výstižně letící duše od traktoru. Hned po prvních sjezdech se jako největší vyzyvatel ukázal Neggy (jednička) na saních, který měl solidní styl, dobře namazané sáně, dravost mu nechyběla a snaha se mu rozhodně nedala upřít a kdyby měl alespoň za mák soudnosti a cit pro odhad svých sil, jistě by sklidil mnohý vavřín, jenže obé mu schází a přeceněním svých možností se odsoudil k debaklu. Dostal totiž chuť na skalp Piškota (jedenáctka) jezdícího na modrých bobech, který zhodnotil své zkušenosti a hlavně mnohaletou znalost tratě a co se pamatuju, nedal Neggymu šanci okusit chuť vítězství snad ani jednou. Ale zjistili jsme že Neggy, toho času už napůl Mevrik, je „jednička“ [čti: myš] nadaná nejen v jízdě na saních, ale především ve všech hrách karetních. Dostal-li do rukou paklík karet, zvláště pak, měl-li na hlavě mírně do čela naraženou svou beranici, které něžně říkal „Nataša“, lehce se pousmál a nasadil výraz pokerového hráče, byl by v úzkých i James Bond – agent 007. Všichni cítili že Mevrik není jen tak nějakej karetní zajíc, ale je to pan karbaník. Taky jsme si ho pro ten zážitek ze hry náležitě rozmazlovali a když jsme cítili, že mu hrozí nebezpečí ze strany kolem potulujících se mědvědů, které dost často, provokoval, neváhali jsme ani chvíli a Mevrika vlastními těly bránili. Někdy nás na něj naskákalo i pět. Nakonec už ani nemuseli chodit kolem medvědi, stačilo když Mevrik provokoval.

Jak sem říkal, občas ten náročnej program přeruší volání vnitřností a je třeba se najíst. Na nějaký delikatesy si nepotrpíme, to víte týpí není žádnej pětihvězdičkovej hotel, tam musíš jíst co ti daj. Zimní kuchyně má svoje zvláštnosti. Jednak musíte připočíst dobu přípravy pokrmu o dobu roztání všeho zmrzlého. V receptech se pak nepoužívá, přilejeme litr mlíka, ale přidáme kostku mlíka. Jako univerzální rozmrazovač a čistidlo v jednom doporučujeme slabý ovocný čaj – ovocňák. Kdybyste někdy v zimním týpku kuchtili, hlavně nezapomeňte na koženou rukavici (možná i svářečská maska by se uživila) ono je to totiž něco mezi kuchařinou a kovářstvím. Jako je velmi pravděpodobný, že na vánoce večeříte kapra je minimálně stejně pravděpodobný že my na Silvestra večeříme maso naložený na roštu pečený. A rada jako z receptáře, zapomněli jste si v klubovně struhadlo? Potřebujete posypat rizoto strouhaným sýrem? Nic není ztraceno pokud jste nezapomněli lis na česnek, jen je to poněkud zdlouhavější.

Od pátečního večera to jde už ráz na ráz, cesta do Bobrové pro maso a prosmejčení kotelny jestli by se nám nehodily nějaký podpalovací časáky ke čtení. Sobotní odpoledne nás pák čeká další vejlet, každý vezme svou lakrosku a hurá na Zubík na generálku přípitku. Letos pavlovská jabloň nerodila a tak jsme museli oželet tradiční mošt, po návratu je čas na pečení masa, kofola se pije více než obvykle a v hlavním vysílacím čase začíná přímý přenos reality show „vyhulení 2005“ to víte tady nejsme v klimatizovaný vile, tady oheň „hulí“ ostošest. A ač je známo, že dvakrát se dostejné řeky nevstupuje. Mevrik se pouští opět do křížku s Piškotem a tentokráte diváci rozhodují, koho chtějí v týpí mít, ano hádáte správně i přes všechny hlasy pro magického karbaníka „národ ---„ rozhodl jasně, z týpí letí Mevrik. To už odpočítáme poslední sekundy roku 2005 ala snowborďáci a nastává ta pravá chvíle pro ohňostroj a půlnoční výšlap na Hrádek, ideální místo na Zeměkouli pro tabu štangli a přání „hlavně teda“ do dalšího roku. A v tento kouzelný okamžik se z jedniček stávají dvojky, z dvojek trojky,…. a z jedenáctek , ano hádáte správně, dvanáctky. To víte tady se nespěchá, tady čísla rostou pomalu ale jistě.

Nevím kam ve snu doplul můj olšovej lístek, ale má nejbližší budoucnost po probuzení ze sna byla krásná jak kartářka z Andalusie. Adios amigos. Tak za rok. A nezapomeňte, až se vám ten váš jen vy víte jakej život promítne před očima, ať je na co koukat.

Z paměti vylovila a sepsala jedenáctka :-)

----------------------------------------------------------
PS: Roversky srdečný dík do Bobrové, kde nám nakládají maso a pečou výborný koláče, stejně jako všem ostatním co nám na Podolí přivážejí a z něj odvážejí vše nač si vzpomeneme, třeba letos ty čtyři pecny chleba.