ACTA NON VERBA OKÉNKO, titulní stránka
PUDIL
 
Pohled zdravotníka a kuchaře tábora

 

Acta non Verba  MŠ - ZD  (nebrblat a dělat)

     I takhle by se totiž dal s jistou mírou benevolence přeložit název letošního Pohledeckého tábora, kterého jsem měl tu čest se zúčastnit a tady je tedy něco málo postřehů. O tom, že je to překlad více než trefný, se přesvědčili snad všichni účastníci - člověk by si možná řekl, že na táboře pro dvanáct skautíků, snad nebude tolik práce a vono prda leda. Některé věci se prostě musí dělat, ať má tábor 5 nebo 50 lidí a mám takové nejasné tušení, že kdyby nás v servisteamu bylo míň jak pět, tak bychom se z toho posesouvali. 
    Nekecat a dělat - to si letos vyzkoušel Mládě, kterej kromě vedení tábora vzal na sebe i funkce hospodáře, kuchaře a zásobovače (což jsou pokud se nepletu 4 funkce, což je na někoho takovýho jako Mládě celkem výkon, holt jak řekla maminka Hormy: "Martine, ty seš tak šikovnej, kdybys byl trochu mladší, já bych ti tu naši hned dala…"). Vyzkoušeli si to i Miky, Piškot a Zdeny, coby vedoucí programu, což je práce věru nelehká, a mě by do ní nenaverbovali ani heverem. Vyzkoušel jsem si to konec konců i já, antož (jéééé to je krásný slovo) mi k mé oblíbené felčařině přibyla ještě kuchyň, kde jsem spoluválčil s vůdcovským. 
     Další postižení byly dětičky, který lítaly od rána do večera jak otroci a koneckonců i Stáňa která neprozřetelně přijela na návštěvu a strávila ji po lokty v bramborovém těstě, který jsme na konec nenáviděli v kuchyni všichni.  Takže práce byla, to JAKO JO, ale nevím jak ostatním, ale mě servistým víc než vyhovoval, protože dělat tábor v týhle sestavě byla prostě radost. 
     Byl bych ovšem nerad, kdyby někdo ztotožňoval náš tábor s výcvikem cizinecké legie, jelikož jak jsme posléze zjistili, tak v podání Pepy nebo Honzka, byla i ta nejbrutálnější vorvávačka (tzv. hubou do skla), hrou více méně pohodovou. No abych pravdu řekl, tak nejnamáhanějším svalem byla na táboře bezpochyby bránice - první mě složila Kája, která sice není skautka a na táboře byla díky temným machinacím vůdce, což ovšem vůbec nevadilo. Její rozhovor s Elou: "K: Ty Elo po kolikátý seš na táboře. E: Potřetí. K: A s touhle firmou???" nás dostal spolehlivě do kolen a stal se zdrojem zábavy po zbytek tábora. Vězte tedy, že pohledečtí nosí "firemní trika", Mládětovo auto je "firemní vůz", Piškot málem dostal vyhazov, protože "něco takovýho nebudeme ve firmě trpět …" a hláška "klid, firma na to má" se ozývala prakticky denně. Prostě to byl "firemní tábor".  
     Dalším expertem který mě vyřadil na dobrých 5 minut byl Hiňďa, kterej při večerní procházce na silnici spatřil náš hangár a upozornil mě na něj slovy: "Hele Pudile, támhle je taky nějakej tábor". Dalším jeho podařeným kouskem bylo i nenalezení seníku jak kráva vzdáleného od tábora cca 150 metrů.  Svoje si přidal i Pepa, kterej když při balancu spadl  tak drsně že jsme jen čekali co všechno si zlámal, vstal a suše prohlásil jen "břink", čímž nám jednak ulevil, jelikož jsme viděli, že se mu zas až tak nic asi nestalo a druhak zavdal příčinu k všeobecnému veselí. 
     Kupu legrandy jsme taky zažili se vzduchovkou, po který šli všichni jak slepice po flusu, ovšem rodiče by asi neměli radost, kdyby zaslechli dupání, a vzápětí se vyřítil ze srubu Zdeny a se vzduchovkou v ruce se hnal za Pepou. Přiznávám ovšem, že ani já nejsem tak úplně bez viny, jelikož jednoho odpoledne, kdy byla Marťan až k neuvěření otravná  se ze srubu ozvalo moje: "Miky, podávej diabolky, mám jí na mušce!" a vzápětí Elino:"Marťane utíkej budou střílet!!" Teda kdyby nás viděl Monti tak by nás asi srovnal., ale znáte to, když je inženýr pryč, myši mají pré.. 
     Co se programu týče, nemůžu bohužel informovat až tak úplně zasvěceně, jelikož jsem přece jenom dost času trávil v kuchyni, ale co vím (a hlavně co si pamatuju), stali se v průběhu tábora z batolátek rytíři tak tvrdí, že Lancelot byl proti nim ořezávátko (protože neumí jezdit na traktoru…) a myslím že programoví zvládali víc než dobře, což se pozná podle toho, že chodí spát před druhou hodinou ranní, což letos většinou jo. Mě osobně nejvíc seděla bitva s řádem Telefunkenů, po kteréžto neměla polovina tábora v čemž spát a natož co na sebe. Jelikož jsme se tvářili, jako že vybojované věci nebudeme hned tak vracet, počalo se nám vyhrožovat tím, že nás zmlátí celej Pohledec a Bruntál k tomu (….a můj bratranec je větší než Pudil……..a moje babička je silnější než Zdeny…… a jestli nám to nevrátíte, tak půjdete do vězení..), čemuž se nedalo dlouho odolávat, takže jsme věci opravdu nakonec s krvácejícím srdcem vydali. 
  O tom jak jsme to zvládali v kuchyni by měli pohovořit spíše strávníci, ale vzhledem k tomu, že Mládě byl obžalován za vynikající vaření, nedopadlo to podle mě zas až tak špatně. Vzhledem k tomu, že ač oba samozřejmě mladí, krásní a inteligentní (co to tu smrdí??? aha to je samochvála, pokračujem), vařili jsme naprostou většinu jídel poprvé, vznikly na tomto táboře dva nové termíny a to "mobilní vaření " a " vaření dialogem". To první, vzniklo díky tomu, že na táboře jsme měli dva mobily a tak jsem poněkud šokoval svoji maminku když jsem ji zavolal:"Ahoj mami, nehoustne nám krupičná kaše (bejbyguláš) co s tím máme dělat". Nebohá matička si původně myslela, že se jedná opět o nějaký můj nejapný žert na které si už pomalu zvyká, ale nakonec jsem ji pracně přesvědčil o opaku i když za nemalého veselí všech přihlížejících (vlastně přislouchajících). Co se "vaření dialogem" týče, Miky byl poněkud šokován když došel do kuchyně a vyslechl dialog: "Ty, co by tam udělalo mlíko?? Uvidíme, lej ho tam!!! A co trochu mouky?? To radši ne! No tak nic……." Michal si patrně myslel že víme co děláme, a následná deziluze mu přivodila drobnou depresi, ze které se ovšem záhy vzpamatoval. Jinak musím říct že vařit pro 17 lidí je prostě lebeda, a tak jediným jídlem které nebylo tak úplně nej byla zaliťačka, ale co nemůže bejt každý den posvícení.  
     Tábor po zdravotní stránce byl jedna velká lebeda, a to proto, že jsme se snažili omezit riziko zranění na minimum, a tak jsem měl za celý tábor ve zdravotním deníku pouhých šest zápisů, a to jsem psal i každou odřeninu, aby deník nezel prázdnotou, pro případ příjezdu hygieny, kterážto se ovšem naštěstí neobjevila.  
Abych pravdu řekl, největší strach jsem měl před táborem z dětiček - vlastně jsem nikoho neznal a pokud jsem věděl kupříkladu některé rangers loni byly velmi neoblíbené.  Jak se ukázalo obavy byly poněkud zbytečné a třeba u Pepy s Honzou jsem si respekt vydobyl poměrně rychle - Honza chtěl hrát "na koňary" ale po prvním kole ze závodu odstoupil, a Pepu jsem na procházce (kde byl otravnej jak plyn) seznámil s pravidly oddílové hry Sonda. Já vím, nepedagogické, leč velmi ale velmi účinné.  
     Největším zážitkem bylo asi pro všechny pasování, teda pro mě určitě, zvláště pak zpáteční cesta Podolí-Zubík s osmiletou Bárou na zádech. (zvlášť namlsanej byl sestup z hrádku, estě když mě batoh v nejkritičtějším místě začal tahat za uši (což gemma obvykle nedělá) a nemělo to bederák (což gemma obvykle má), takže se to celkem proneslo).  
     Ale tak mě napadá nemusím taky všechno psát já takže pac a pusu.
 
   
 
  zpět na titulní stranu  
 
  na index článků