ACTA NON VERBA
	ZDENY

 

Zdeny o cestě k bráně rytířství

Už minulý rok byl tábor plný rytířů, rytířských legend a dobrodružství. Pohledeckému oddílu Kamarádů se život rytířů a jejich kodex tak zalíbil, že se rozhodli pokusit se je následovat. I když bylo jejich nadšení veliké, přece jen nedošli až k cíli své cesty. Dva týdny totiž nejsou moc dlouhá doba na to, aby se z pážat stali hned rytíři. Nedá se také rozeznat, zda to opravdu myslí vážně a jsou ochotni bojovat do posledního dechu za hodnoty rytířů, nebo jestli se jedná pouze o počáteční nadšení a po nějaké době útrap a strastí si to rozmyslí a zjistí, že život rytířů, tedy život plný starostí o jiné nikoliv zahleděnosti do sebe, není pro ně.       Z tohoto důvodu se z nich po mnohých zkouškách stala "pouze" pážata. Roční přestávka mezi jednotlivými tábory byla zdánlivě bez zkoušek, ale to je pouze klam. I když tábor skončil a cesta pážat a jejich rytířů se na čas rozešla, byla pážata podrobována zkouškám všedního dne. Každý z nich měl a má určitě starosti, které musí denně překonávat a i když jsou to zdánlivě věci, které s rytířstvím nesouvisí, ukázalo se, že i ten kdo se zdál být silný a neoblomný a tedy určitě hodný řádu rytířského, se pod jejich tíhou zlomil a dovolil, aby jej odchýlily od správného směru, který získali v Zubrštejnské tvrzi.  Proto se sešli panoši letos ve známé tvrzi Zubrštejnské v menším počtu než vloni, ale nikdo jim to samozřejmé nezazlívá, ne každý je stvořen k tomu aby se stal rytířem. K pravému rytířství dospěje v životě jen zlomek těch, kteří se za ním vydají. Hlavní bylo, že stále ještě dost panošů bylo ochotno podstupovat další nové a nové zkoušky a dokázat, že to opravdu myslí vážně. To o­ všem nebylo snadné. Hlav ním cílem letošního pobytu v tvrzi bylo objevit bránu rytířství. To se díky sprá­ vnému směru naší cesty dařilo a tak se skupiny rytířů Cedricka, Authentia a Korina blížily k této magické hranici každým svým dobrým výkonem či činem v táborových hrách a soutěžích. První k bráně došla družina Authentiova (rytíř Authentio z nich měl samozřejmě radost), ale záhy se zjistilo, že jenom samotné nalezení nestačí k tomu, aby se brána otevřela. K tomu je potřeba samozřejmě klíče a to nejednoho, ale hned tří. Proto se všechny družiny vydaly i se svými rytíři na dlouhé putování z tvrze a cestovaly až k velkému Bobřímu jezeru, kde je zastavil soumrak a byli nuceni zde přenocovat. Klíče se podařilo objevit tedy druhý den v koruně vysoké borovice, která se tyčila u břehu dalšího jezera. Starodávné klíče nesly i důležitá hesla, která nejsou cizí žádnému z rytířů.       Putování za klíči skončilo úspěšně a proto se panoši mohli vrátit se slávou do své tvrze, kde pokračovali v každodenním životě panošů připravujících se na rytířskou dráhu. Teď již hlavně bojovali o pečetě v různých kláních a jejich snahou bylo získat tu nejcennější - zlatou, aby, až se jim brána otevře, mohli na ní zanechat co nejcennější relikvie, které by dokazovali udatnost jejich rytířské družiny.       Udatnost jednotlivců dokazovalo množství dřevěných korálek pověšených na krku každého z panošů. Ty totiž získávali za různé jednotlivé úkoly, z nichž úkol byl jednou rytířskou zkouškou. Byla to třeba orientace v nočním lese pouze pomocí sluchu, chladnou hlavu a pevné nervy - to byla rytířská zkouška sebeovládání atd. Nikdy nezískali rytířskou zkoušku všichni - pouze několik nejlepších v zadaném úkolu. Proto byly korálky tak ceněny. Kdo byl hodně úspěšný, tak ten měl na krku pestrý náhrdelník složený ze světlých a tmavých korálek. Komu se dařilo méně, tak u toho převládaly korálky třeba jen jedné z barev. Stejné barvy korálek měla totiž pouze každá druhá zkouška.       Když už se náš pobyt v tvrzi chýlil ke konci, zbývalo nám ještě sedm kamenů do kruhu světla - poslední překážka, která stojí ještě mezi námi a bránou. V závěrečném  boji, který měl prověřit všechny získané dovednosti a vlastnosti panošů, se v jednotlivých disciplínách družiny dozvídaly jak přesně mají kameny z kruhu světla vypadat a tak podobu  kamenů získali třeba osvobozením sedmi zajatců z pout, zdoláním vysokého žebříku spuštěného z koruny vysoké stromu, psaním rytířských zásad, poznáváním se s druhy nebo i díky mluvícímu provázku. Po úspěšném projítí těmito složitými úkoly se konečně mohly vydat do lesů hledat potřebné balvany.       O tom, že se jim to po velkém úsilí podařilo svědčí jejich noční cesta na vzdálené staré hradiště, kde prošli branou, která na sobě hrdě nesla jejich získané pocty - ty už totiž jako skromní rytíři nebudou potřebovat, o tom, že jich docílili ví totiž jejich srdce a velmistr.  Staré korunovační místo, kde probíhalo pasování rytířů již před mnoha věky, bylo ozářeno svitem loučí jednotlivých rytířů Cedricka, Authentia a Korina. Ti s hrdostí hleděli na to, jak velmistr tvrze pasuje jejich svěřence do stavu rytířského a na hrdlo jim zavěšuje symbol jejich řádu - Řádu Zlatého slunce.       Ještě se bratrsky napít z jednoho kalichu a připomenout si slib, který každý z novopečených rytířů dal a slavnost je u konce. Hradiště opět osamělo, možná že zase na dlouhé věky. Jen symbolická brána může náhodného poutníka uvědomit o mimořádnosti tohoto místa. Proč symbolická? Protože každý z rytířů teď již pochopil, že to nebyla ta pravá brána. Ta pravá brána bránící jim být ušlechtilí, zdvořilí, hrdinští, čestní, odvážní, prostě být rytířští, byla totiž v nich samých.       Acta non verba - toto heslo ať vás provází i dále v životě. Nezapomeňte, rytířem člověk není jen v tvrzi ať už jakékoliv. Pravý rytíř  je rytířem v obyčejném všedním životě (a ví, že to není obyčejný život, protože: "V životě nejsou žádné obyčejné okamžiky!").

   

zpět na titulní stranu

 

na index článků