NARNIE
	JÍŤA

 

Záchrana Arkénie

Na nástupu nám Rilian oznámil, že se stal velký průšvih. V sousední Arkénii se totiž lidi vzbouřili proti Běsovi, a proto na ně seslal trest veliký, až převeliký. Znečistil studnu, která dodávala celé Arkénii pitnou vodu. Proto se tamnější  král Luna obrací na nás, dcery Eviny a syny Adama, abychom studnu obnovili (tedy donesli Arkénii pitnou vodu).       Sbalili jsme si věci potřebné k přežití na několik = neurčitý počet dní, a podle Rilianových pokynů jsme se i s věcmi vydali k jedné z pěti nejvyšších borovic, kde na nás čekal (Rilian, kdo asi, vy chytráci). Ukázal nám na mapě Špitálský les (tam jsme měli přenocovat) a dal nám igeliťáky na vodu. Tyto igelity jsme měli naplnit pitnou vodou z pumpy a zavázat tak, aby z nich drahá tekutina netekla.      Když jsme takto učinili(sebekriticky přiznávám, že nám to trvalo pěkně dlouho, protože ňácí experti jako např. Milda, atd.. protrhli hned v táboře nadměrné množství pytlíků), mohli jsme vytvořit velkou oddílovou koalici a vydat se po silnici do Stáje. Po cestě jsme podle mého názoru zpívali ažaž hlasitě, ale asi se mýlím, poněvadž se žádné kolemjedoucí auto nevybouralo. Nesmím opomenout, že celou tu kolonu dvojic řídili vepředu Teo a vzadu Tesák. Na začátku již zmíněné vesnice jsme dělali první zastávku, to kvůli opravě našich "nádob" na vodu. Dosavadní ztráty nejsou vůbec přímo úměrné k počtu našich ujitých kroků. (Jsou totiž daleko větší.) Snažíme se zachránit každou kapku vody. Rilian nám řekl, že nesmíme pít jinou vodu, než tu, co si s sebou neseme. Vyrážíme tedy po cestě dál, ale protože poměrně velká část oddílu začíná dost silně remcat, a navíc nám praskli další pytle, sundáváme batohy a společně s Teem a Tesákem se vydáváme hledat vhodné místo na spaní. Našli jsme (nedaleko silnice) malou lesňačku a já jsem tam zůstala stát a svítila, aby mě potom našli. Málem bych zapomněla, že když jsme šli, tak kolem nás podezřele hodněkrát projelo auto se žďárskou značkou ZRI 23-29. Po "ubytování" jsme se snažili zachránit co nejvíc vody, abychom se ráno vůbec měli čeho napít. Když ostatní zalehli, tak se nezapřeli známí bugaři - nechtějte po mně vědět, co za bugr tam dělali, já to stejnak nevím, protože jsem se šla s Teem dívat na silnici, jestli tam náhodou kolem zase neprojede šedej Peugeot.      Ráno jsme se probudili značně později, ale Tomovi to "prej" nestačilo. Zjistilo se, že nám do pitný vody napadal bordel (svinčík). Radši jsme otevřeli tuby od Riliana, které jsme dostali včera v táboře. Psali tam, že máme jít ňákou bezpečnou cestou, kterou pro nás vybrali. Rychle jsme si sbalili, napili se a vyrazili. Bylo nám vedro, tak jsme museli dělat zastávku na svlíkání. V Bohdalově pár členů pod vedením koho jiného než Toma zradilo, a šli si koupit něco (salám a deset rohlíků) do místního obchodu. My jsme zatím čekali na návsi a opravovali pytle, abychom vůbec nějakou tu vodu do Arkénie donesli. (Neodpustím si poznámku, že někteří členi při pytí z igelitů vypadali jako kdyby využívali volné chvíle bez dozoru a nacvičovali si něco jako francouzáky - nebo co.)      Dehydrováni jsme šli dál a zpívali, zpívali, zpívali a do čtvrtice zpívali, no prostě jsme furt zpívali. Jak jsme si tak zpívali, tak jsme narazili na nějakýho posla, kterej nám řekl, že jestli chceme najíst (a že jsme jako chtěli) tak je chleba na ostrově, a ostrov je (kde jinde) v nedalekém rybníku a rybník je směrem, který nám ukázal. Když jsme došli na břeh zmíněného rybníka, tak nás kluci vyhnali, že se jako chtěj převlíct a že máme jít jinam. I když někteří proti tomuto rozhodnutí protestovali, že jim to jako nevadí, ale stejně jsme nakonec odešly. Z ostrova na nás mával Mejša s Pudilem, tak nám bylo vše jasno. První odvážlivci nahopsali do rybníka, a už se ozývali výkřiky jako např.: "Fuj, to je hnus, tady je bahna víc než na Zubíku. Blé " No, nedivte se, už jste někdy byli po pás v bahně?! Ale myslím, že za ten chleba s medem a s mravencema to stálo. Pudil sice furt opakoval, že nesmíme jíst na ostrově, opakuji - na ostrově nejíst, pro zvlášť nechápavé, na ostrově nejíst. Pudile, nic proti, ale většina měla takovej hlad, že to na tom ostrově stejně snědla. Bahnem jsme se probrodili zase na břeh a šli zase o dům (rybník) dál. Cestou se nestalo nic výjimečného, co by stálo za zmínku. Jenom neustále připomínám, že máme čím dál tím míň pytlíků, tak ať už tam dojdem. Šli jsme dál a dál, až jsme došli k němé počestné pocestné.      Něco nám naznačovala, ale jen Atrei pochopil co (pzn. Ne, že by nějak Atrei vynikal z davu, ale byl s igeliťákem nejblíže). Dal pocestné loknout, a ona se rozpovídala o tom, jakýho má přítele - poustevníka ze Severního pomezí - a že on jí jako posílá zprávy proti proudu potoka , a tak zde nastala nejkritičtější chvíle celé výpravy - pro někoho se stala osudnou. Někteří dehydrovaní nešťastníci se napili a potom na to doplatili. Pokračovali jsme dál, proti proudu potůčku a došli jsme až k poustevníku ze Severního pomezí. Ten zkontroloval naše zásoby vody, a řekl, že když mu dáme jeden vak, tak nám poví, kudy dál. Výměna by zdárně provedena, až na to, že nám dal rozstříhanou zprávu. Tesák si to vzal na povel a zanedlouho jsme byli v sousední Arkénii. Dělali jsme (podle mého) zbytečný zastávky, to kvůli zdržovačkám Liškám, které z neznámého důvodu dali ten nejtěžší batoh právě Pařítku. No nic, k studně jsme došli.      Tom ještě cestou provokoval rádce, že jsou čuňata, když budou lovit pusou ze studný nějaký žáby. U skalisek zmíněných v rozstříhané zprávě od poustevníka jsme se rozdělili a šli hledat studnu. Když jí někdo našel, tak jsme ji tak tak naplnili vodou z vaků, podotýkám tak tak. Žabky vypluly na povrch, tím pádem nebylo nejtěžší je ústy vylovit. Pořádně jsme si je uschovali a šli hledat nedaleký = blízký seník. V něm byl již náš známý kamarád ze zimního tábora - Thumnus. Tom mu nadával do čertíka. Vypadal nějak smutně, ale to bylo asi kvůli tomu, že se mu ztratili Hraboš a Norník, nebo možná taky kvůli pubertálním nápisům, které na seník napsali nějací Arkenští domorodci.      Kdybyste nevěděli, kdo jsou Norník s Hrabošem, tak to jsou dvě domácí zvířátka (myši, krysy). My jsme je měli najít, ale jak říká zásada (k tomu se dostanu později) něco za něco, tak Norník za dvě políčka a Hraboš za jedno políčko. (Chcete vědět, kdo je našel? Pomněnky 2 políčka, Rysi 1 políčko.) Jelikož se schylovalo k poledni, tak Jestřábi začali  vařit s Tumíkem hrachovou  polívku. Ostatní si vybalili spacáky a kari\alumatky a zalehli. Zde znovu bodovali bugaři (Tomík s Mildou) a rvali se. Bohužel jim dvoum samotným to asi nestačilo, tak do toho zapojovali i ostatní členy (členky - mě a Čiky).       Když už to bylo "o cať po cať", tak do toho zasáhl Miky a šlo se na výpravu na výpravě a to na Kyjov (bohužel ne Kyjev, takže ruština by nám nepomohla). A tak jsme šli a šli, a cestou sbírali borůvky a taky jsme hráli různý hry. První bitka byla rozvazování tkaniček sobě navzájem všichni proti všem. Ke konci, když zůstali jen Korbi, Tom, Teo a Vojta to vypadalo, jako kdyby se chtěli vážně zabít. Prej nebýt koalic (Korbi+Tom, Teo a Pavouš) tak to dopadne jináč. Druhý kolo už ani nevím jak dopadlo. Další hra byla klasická vyzývaná, při které Pájis honící nějaké děvče (já to nebyla!) machroval tím, že kličkoval atd. Z Kyjova jsme se vraceli a trochu jsme s Teoušem pomlouvali někoho a ten, kdo šel před náma si myslel, že jeho. No, Pudile, máš dobrý dedukční schopnosti. Cestou už nás nevedl Miky, ale mapu si předávali jednotliví členi oddílu. Taky jsme se divily (tvrdý je tam proto, jelikož já a Čiky) Mejšovi, proč je tak poštípanej od komárů, a on že ne, že je to od ňákýho bolševníku. Zajímavý byl pohled na listy s Mikiolou fagy (nevím, jak se to píše), na které nás upozorňoval Miky(ola).       V nynějším táboře (u seníku) jsme byli cobydup, tak roveři nemohli mít lepší (ironie) nápad na vyplnění volného času, než abychom se dali jako dvojice dokupy, a vymysleli 5 typických znaků pro náš oddíl. Až takto učiníme, tak máme dát dokupy naší dvojici s jinou dvojicí a společně vymyslet (spíš čtyři vyškrtnout) nových 6 zásad. Poté jsme měli dát naši čtveřici s jinou čtveřicí a opět vyškrtnout čtyři věci, a tím pádem byly tři osmice, každá z osmi typickými věcmi pro náš oddíl, jenže my jsme měli dát dohromady jen deset věcí pro oddíl samozřejmých (nechce se mi psát furt dokola - typicky). Dohodli jsme se, že to potom ukážeme Montimu. Pak pár dobrovolníků uvařilo (to musíte uznat) skvělou večeři - a to kašičku s párky. Jediný problém je ten, že toho bylo trapně málo. Všem to moc chutnalo, tak nám Tumík řekl, že až se setmí, a on nám dá znamení, tak družina může bez baterek běžet k dalšímu Aslanovu poslu pro Aslanovy předměty. Tak  jsme čekali, čekali, a mezitím se bitkařilo, bitkařilo a chystalo nocležiště. No, nevyšlo to - snad příště.  Pak nastala tma, tak jsme se rozběhli k ohni. První tam byli Rysi, vybrali si meč, Pomněnky medailon, Jeleni roh, Jestřábi silici a Lišky prsten. Pak nezbývalo už nic jiného než spánek.       Ráno jsme opět natáhli budíček, tentokrát až na osmou hodinu. Piškot se hrozně divil, jak to, že vstáváme tak pozdě, ale budíček od Tesákový by mě fakt mohl budit pořád. Řekla nám, že musíme být v táboře do oběda, a cesta není zrovna nejkratší. Proto jsme tedy rychle sbalili všechny věci a ještě rychleji se nasnídali a vyrazili. Kdyby nás někdo viděl (teda spíš Piškota), jak nese vlajku Narnie na batohu, tak by si určitě myslel, že jdou ňácí ťamani, nebo kdo. Ve Stáji byl rybník s žabincem a vypadalo to, jako kdyby ta kachna co na něm byla, byla v tom rybníce zamrzlá. V táboře na nás čekal Monti a oběd, na který jsme se velmi těšili (na Montiho i na oběd).

 

zpět na titulní stranu

 

na index článků