S Felimou v 8
večer
Tři spáče máme už vysvobozené, ale šlechticů je sedm a my se musíme vydat
na cestu. Tentokrát musíme projít přes území pěti guvernérů, kteří nám
musí dát vízum na pas, který jsme dostali od Riliana. První Guvernér se
jmenoval pan Gumpas. Ale jak to bývá, nikdo nechce nic zadarmo a ani pan
Gumpas nechtěl dát svůj podpis moc lacino. Chtěl po nás, abychom mu donesli
něco sladkého. Nejprve jsme zkusili, jako asi každá družina malinu, ale
to se mu zdálo moc kyselé, a tak musel Kuty běžet až do tábora pro něco
sladkého. Zanedlouho přinesl kus medu a s ním už byl Gumpas spokojen. Vízum
jsme dostali a mohli jsme bez problémů projít jeho územím.
Druhý
guvernér měl být pan Dar, ale jak jsme se sami přesvědčili , nebyl doma.
Místo něho byla na hranici jeho žena - Felima. Nevím, jestli byli tihle
dva moc šťastný párek, ale rozhodně vše nasvědčovalo tomu, že Felča měla
ráda společnost (hlavně pánskou). Paní Felima byla velice veselý člověk.
Oblečená byla jako opravdová paní, měla červené šaty a klobouk se závojem
přes obličej. Hned jak jsme ji uviděli, usoudili jsme, že získat od ní
vízum asi nebude moc těžké. Darova žena prostě chtěla, abychom na ni udělali
dojem. Bylo hodně možností splnit tento úkol (o některých raději nepsat).
Nakonec nám řekla, že nás pustí jenom ve skautských krojích. A tak běžela
celá družina zpátky do tábora se převléct. Za asi deset minut jsme se vrátili
v krojích. Felča na nás už čekala, a když se na nás podívala, usoudila,
že jsme přece jen krásní, mladí kluci a tak nám podepsala náš pas a my
jsme mohli přejít území pana Dara.
Třetí
guvernér Herold nás příliš dlouho nezdržel, chtěl po nás jen od každého
jednu botu. Polobosí s vízem jsme došli až k panu, který vypadal jako ženská
s přízvukem
Pan Arnod po nás chtěl, abychom zazpívali nějakou
písničku. Bylo hodně návrhů, ale nakonec to stejně vyhrálo Kutyho oblíbené
Maracaibo. Při zpěvu (jestli se to vůbec dá ke zpěvu přirovnat) si začal
pan guvernér pobroukávat a pohyboval se do rytmu s náma, takže se zdálo,
že je spokojen s naším výsledkem. Ve skutečnosti, jak nám potom oznámil,
se mu vůbec nelíbila a chtěl po nás jinou. Byla to skautská hymna,
která dopadla obdobně. Nakonec nás s trochou dobré vůle pustil.
Poslední
guvernér pan Albert zvaný Šiška. Jeho přízvisko už napovídalo, co nás čeká
za úkol. Měli jsme mu donést přesně sto šišek, které jsme našli v lese.
To by nebyl zas až tak těžký úkol, kdyby si Albert nestoupl do strniště.
Tím se donášení šišek úplně ztížilo.
Přesto
jsme to měli za pár minut hotový. Albert nás potom poslal směrem do země
nikoho, kde jsme se seznámili s malou zelnou a slizkou potvůrkou -Kývounem
bahenním - Šklíblatíkem. Šklíblatík nám měl poradit něco o jednom šlechtici.
Než jsme z něj ale vydobyli něco, co nás zajímalo, slyšeli jsme nejmíň
desetkrát, že určitě bude pršet, možná i chumelit a že by za to nedal ani
zlámanou grešli. Nakonec nám přecejenom ukázal místo, kde ho naposled viděl
živého. Byla to tůně, ze které vylézala ošklivá zlatá hlava. Šlechtic jménem
Restimar se chtěl asi vykoupat, ale jak skočil do vody, celej se pozlatil
a zůstal ve vodě jako socha ze zlata. Rozloučili jsme se s Šklíblatíkem
a odešli zpátky do tábora. Našli jsme dalšího šlechtice, ale bohužel už
mrtvého a bez nějakého korunovačního předmětu.
Felimě
se asi líbil každý mládenec a taky se to později ukázalo (viď Merido),
ale to už možná napíše někdo jiný.
Atrei
Jíťa na cestách
DHra ve
třetím programu byla trochu odlišná od jiných - nemuselo se tam totiž běhat.
Cílem bylo dostat se přes 5 zemí, které vlastnili jednotliví guvernéři
až do země nikoho, kde by jsme pravděpodobně mohli nalézt dalšího ze sedmi
šlechticů, co utekli z Cair Bravelu. Po tradičních pětiminutových intervalech
jsme vyrazily nejprve podél modrých fáborků ke guvernérovi Gumpasovi. Co
jsme po něm chtěly bylo, že za něco nám obstará vízum po celé jeho provincii
(opět se dostávám k typické věci pro náš oddíl - něco za něco). Tentokrát
tím "něco" bylo něco sladkého. Katku hned napadlo, že jako půjdeme sbírat
maliny. Tak jsme tedy šly. Jelikož nám ještě v táboře Rilian řekl, že guvernéři
mají rádi kvalitu, a že právě na kvalitě záleží nejvíc. Proto nestačilo
pouze pět malin, a tak jsme sbíraly a sbíraly a až jsme měly poctivou nefalšovanou
pravou hrst krásných malin, tak jsme je Gumpasovi donesly. Jednu si vzal
a ochutnal. Holomek jeden, víte co nám řekl? Že je to moc kyselé, že chce
něco sladčího. Proto se ochotně zvedám a dávám se do běhu. Holky na mě
ještě něco řvou, ale jim nerozumím. Nezastavuju se a ptám se Timura, jestli
nemá ňákej cukr, nebo tak něco. Se dvěma pytlíčkama běžím zpátky, a cestou
mě míjí Tom. Ptá se mě: "Lachtan, dej mě trochu cukru - prosím" Tomášek
umí sice krásně vyvalit očka, ale nic za to nedostal. Guvernér Gumpas i
to znovu ochutnal a tentokrát už mu to jelo. Když zbaštil ten cukr, pak
teprve oznámil, že to bylo na čas. Promiň Mejšo, ale že seš vemeno, tak
to jsem ti říct musela. Po červených fáborcích jsme se dostaly do provincie
dalšího guvernéra, a to sice Dár. Tentokrát tam nestál samotný guvernér,
ale jeho žena nebo milenka či co. Povídala, že jako starej není doma, a
že ona nám vízum nemůže dát. Nakonec dala. Ale musely jsme běžet do tábora
a tam se převlíct do kompletních krojů (i se sukní). Ještě něco. Jmenovala
se Felča a klukům říkala prej úplně něco jinýho. Ale o tom by vám mohl
povídat Atrei - taky že jo, vždyť on o tom píše. Pokračovaly jsme dále
k dalšímu z guvernérů a tím byl Herold. Podle holek mu to prej fakt slušelo,
a já se pro jistotu zdržuji názoru. Za to, abychom mohly přejít jeho zemí
(provincii), měly jsme mu dát jednu botku. Poslal nás po žlutých fáborcích
ke guvernérovi, který opět nebyl doma, ale měl doma svou ženu, která byla
přinejmenším kouzelná. Chtěla od nás něco zazpívat, ňákou písničku. Začaly
jsme hned Signální, ale jí to mrše (potvoře) nestačilo, tak jsme přihodily
ještě oddílovou hymnu. Trošku vám ji popíšu. Vlastně ne, to se ani nedá
takhle plýtvat slovy, to byste jí museli vidět (poznávací značka: vypadá
jako Pudil s růžovýma tvářičkama a slamákem zvednutým jako Marfuška a mluví
trochu víc zajímavě, než se má). Posledním guvernérem byl Albert zvaný
Šiška. Ten se usídlil uprostřed strniště (připomínám, že jsme měly stále
jen jednu botu) a chtěl po nás, abychom mu přinesly přesně 100 šišek. Ono
by se to docela dalo zvládnout, až na to, že se šišky nesměly dotýkat jiné
části těla než rukou. V lesíku jsem si vzala na levou nohu Duovu pravou
činu, a pak to bylo v pohodě. Tedy zvládnout se to dalo, o čemž svědčí
i poslední podpis na našem narnijském pasu. Albert nás poslal do země nikoho,
a že tam by mohl být někdo, kdo by nám mohl poradit, co a jak jako s tím
dalším šlechticem. Poslechly jsme jeho slova a šly tam, kam nám radil.
Ze křoví vylezla zelená potvora, ňákej ŠKLÍBATÍK Z RODU KÝVOUN BAHENNÍ
a furt mlel něco o zlámaný grešli, že všechno za ňu stojí. Tak jsme mu
řekly, že jsme dcery Eviny, a že chceme vědět něco o jednom ze sedmi šlechticů,
co utekli z Cair Paravelu. Zeleňáček nás zavedl o kus dál přes lávku a
ukázal na utopenou lidskou hlavu celou ze zlata a potom povzdvihl naše
oči nahoru k malé skalce, zde zůstalo pár kusů oblečení.
Došlo
nám, že je to ten, kterého hledáme. Optaly jsem se, jestli nám tu nenechal
ňákej ten předmět ke korunovaci, ale stálo to za zlámanou grešli, protože
tam nechal velký nic.
Rysi
(Milda a Tom), kteří šli za námi, řekli Šklíblatíkovi, když se jich ptal
kdo jsou, že jsou skauti - ale Tome, já jsem ti radila dobře, že máš říct,
že jste syni Adama. Tom neuposlechl mé rady a řekl, že jsou Adamové a když
se jich Šklíblatík znovu zeptal, jak se od sebe poznaj, tak to už Tomík
reagoval bystřeji, že jako Milda je blbější (hloupější). Cestou zpátky
jsme s Jestřábama dokonale proprali naší třídu versus náš oddíl.
Jíťa
|
