 |
NARNIE |  |
| PUDIL |
|
|
NARNIE | |
| PUDIL |
| Normální den na frontě |
|
Sedím vám takhle s kamarádkou Evčou v aule na přednášce veřejných financí a posloucháme (no spíš neposloucháme) paní docentku Hamerníkovou, jak se nám snaží vtlouct do hlav něco o záporných externalitách z výroby. "No konečně, tři čtvrtě na jedenáct, padáme Evi." a řítíme se pryč rychlostí blesku. Ve foayeru před halou vidím Piškota a než se mi stačí mihnout hlavou "no co ten tady dělá?", slyším jeho: "Pudile, vstávat!" Aha, tak Evča se mi jen zdála, nedá se svítit. Cosi mu ještě v polospánku odpovím a už probuzenej, doufám že dneska nezazní na nástupu otázka, kdo mluvil vulgárně, jelikož jinak budu zase běhat jak ratlík. To je teda radost, vyměnit pěknou spolužačku za šklebáky z týpka, i když má to taky něco do sebe. Venku zas kosa, že než člověk dojde z týpka do srubu tak musí zabít dva tři lední medvědy a uklouzne po zmrzlý kaluži. A k tomu všemu se tvářit pozitivně, jelikož si vůdcovskej usmyslel že se nálada vedoucích přenáší na celej tábor. Hodím teda do koutků pusy dva rybářský háčky, silon zavážu za uši a s "americkým úsměvem" se vydrápu nahoru do srubu, kde se už nachází podstatná část servisteamu a z jejich pomačkanejch ksichtíků vidím, že si o dnešním ránu myslí to samý co já. "Cože? Někdo ukradl Narnijskej prapor? A kdo hlídal? Jeleni? Tak ať si to hošánkové vyžerou". Sedáme do Zdenyho pežotka a valíme do Polný na nákup. "Musíme stihnout nástup, ať je můžu sprdnout" říká pan řidič a říti se po silničkách jak blesk. Těsně před Polnou se ozve moje obvyklé: "Pozor kostkýýýýý" které ovšem zaniká v následném rachotu autíčka řítícího se po kočičích hlavách. Ale to už vjíždíme na náměstí a vyrážíme vyplenit sjuprmarket. "Cože? 26 chlebů? To mu hráblo ne? Dyť pojedeme po zadních" Stačím ještě vytočit Zdenyho tím, že jako obvykle nezamknu u autíčka dveře a vtrháváme do zeleniny. "Mohla by jste nám donést víc banánů?" "Jo a chcete ještě něco?" "34 jablek, 70, banánů, 5 kilo cibule,34 nektarínek a 4 kila rajčat." odvětí Zdeny a jeho drzost mě posílá do kolen. Paní prodavačka ovšem vědoma si toho, kdo u ní nakupuje za horentní sumy, vše přinese, a přidá krabici na nektarínky a úsměv. No Marcelka tu dneska není ale co se dá dělat, a stejně spěcháme. Ještě obvyklé marné shánění vajíček a za písně "Flying to Ibiza", která se stala jakousi nákupovou hymnou se řítíme zpátky do tábora. Zapoměl jsem - mezitím vylezlo sluníčko, takže nálada šla prudce vzůru a zkazit by ji dokázal snad jen příjezd hygieny. No na nástupu jsme včas, takže Zdeny může po vztyčení vlajky chvíli pouštět hrůzu na skautstvo - tedy na zaspavšího Vojtu především. Po něm si berou slovo programoví a mluví a mluví a mluví. Po chvíli, kdy se zdá, že chtějí patrně překonat osmihodinové projevy Fidela Castra. se z hloučku provozních šeptem začíná ozývat: "ať to ty šašci zkrátí . chlupáči zmlkni .áááá pánům se nechce psát programovej list a my to za ně vods tojíme." No konečně, "tábore pozor!, rozchod." Do týpka to beru oklikou přes zdravo´ták, kde několika chabrusům naliju kloktadlo a poklidím po včerejším večeru, protože, hledavše ketazon potmě, nadělal jsem tam trošku brajgl. A může začít první program. A kdepak všichni že jsou? Mladí v ložnici, staří ve sklepě .. ech co to plácám, mladí na ringu, staří na dřevě. Ááá koukám Dutch taky vyrazil, to je jen dobře, jen jeho pojetí výrazu "souška" je poněkud liberárnější než u ostatních (souška je pro Dutche vše u čeho nestojí hajnej s flintou). Vracejíce se ze dřeva, houkne na mě z kuchyně Timur: "Mengele, jdou mi pomoct". Nakouknu do kuchyně a vidím haldu těsta na knedlíky a žalostně hořící kamna. Berouce do ruky smrtící kombinaci sekery a palice začínám dělat třísky. "Koutenskej, dou s tím randálem jinam, nekyne mi těsto". "Kouknou kuchařskej, to nebude tím randálem a mlčej, nebo si ty kamna roztopěj sám". No, konečně to trochu fajruje, ale koukám. že je nejvyšší čas na svačinu, skočte někdo pro banány. Druhej program patří většinou hrám, spočívajícím v podstatě v šikanování nebohých desperátů, ale ti se dneska až tak nedali a pořádně skautstvo prohnali. No jestli zas budou dětičky skuhrat, že mají natažený svaly. tak si mě programoví nepřejte. Náš program je trošku prozaičtější, cpeme povidlí na těsto a balíme knedlíky, u čehož se postupně vystřídali snad všichni - páreček Mejša - Tesáková, redaktorskej Pájis, a já s Timem. Od tý doby co jel Monti na Kotik, zbyla kuchyně na Tima, musim se pochválit, většinou jsem tam s ním já, a pak když je někdo potřeba, tak někdo z výše jmenovaných. Knedlíky se vesele vaří a vůdce se vesele válí po lehátku a opaluje se. Teda pardon, on to maskuje tím že píše Narnijský listy, takže se omlouvám. "Vůdče přestaň chytat bronz budeš chytat olovo" křičíme z kuchyně a významně nabíjíme vzduchovku. Nó konečně oběd. "Cože, vám nestačí šest knedlíků? Vy žíraviny". Na poledňák berem lehátko do lesa i když počasí vypadá všelijak. Přichází Katka: "Pudile já mám odřenou nohu". Abych pravdu řekl, nikam se mi nechce, ale přece jenom, mám to v popisu práce. No odřeninu vyřešil septonex a já se můžu vrátit do lesa. Co zas? Kdo zas? Přichází Atrej a říká: "měli byste se schovat, bude pršet" "Huš pesimisto, déšť není objednanej" Okamžitě přijímáme jméno "klub optimistů" a hypnotizujeme oblohu a jak se ukazuje zdárně - pršet začalo až pět minut po skončení poledního klidu. Déšt se ale brzy unavil takže můžeme začít. Co? No přece Veverka Čiperka - když vidím připravenou lanovou dráhu, mám pocit, že nebudu mít vlastně žádnou práci, protože jestli z toho někdo spadne, tak to nemůže přežít. Čiperka je soustava osmi zkoušek, osmi lanových aktivit a kdo je všechny zvládne ten pomůže družině nemalou částkou. Záhy se ukazuje, že každého účastníka bude nutno po skončení "přelakovat" septonexem, jelikož dobrá půlka je od lan popálená. Po operativní dohodě s Rilianem (pro ty co neví, tak to byl jeden primitiv z lesa, prej nejlepší stopař Narnie, (no což o to, možný to je, ale pak bych nechtěl vidět toho nejhoršího) kterej byl trošičku podobnej Piškotovi a kterej se zjevoval pravidelně před nějakým jídlem) snížujeme hranice pro holky na 7 zkoušek, čímž zavdáváme příčinu k nespokojenosti Atrejovi, kterej brblá jak malý pívo, že "holky mají všechno lehčí a že jsou na tom líp ", no prostě typickej Atrejův cholerickej záchvat. Doporučujeme mu tedy operaci, čímž ho totálně mateme. Tak mě napadá, Atrej si posléze zcela vlastní vinou vysloužil hlášku: "No von je Atrei chytrej, ale má blbý chvilky a ty stojí za to" "Cože, zase svačina? Dyť mi tady neděláme nic jinýho, než že jíme, no nic dem se nagáblovat, budeme to potřebovat, čeká nás totiž trénink v basíku na bigmač. Ne, ne ne, jestli to zas vodpálí do těch kopřiv, tak pro to nejdu, sebeobětování je sice hezká věc, ale čeho je moc, toho je až příliš. Tak jo, eště směnu, ale v sedm na večeři i kdyby třeba hrom bil." No ten nástup snad nějak přežijem, Zdenyho vůdcování se vyznačuje mimo jiné i menším množstvím odběhaných koleček, a večer volných her může začít včas. Co? Schovka? No beru,všema deseti, moment ještě si půjčím od Tesáka kuklu a rukavice abych zakryl ostříhanou hlavu a ruce a vyrážím zhodnotit zkušenosti získané z knih Profesionální Válečník, Neviditelní bojovníci, Elitní jednotky světa ( dalších 73 titulů bylo redakcí z nedostatku místa vypuštěno pozn. red.), a plížím se kolem stanů, a hele tenhle vypadá nějak přepadle, jen aby nezačalo v noci pršet, no nic to počká. Plazím se tedy přes louku, a už jsem překonal asi 20 metrů po holé louce aniž by si mě kdo všiml, což je vzhledem k mé postavě menšího golema opravdu aspoň pro mě potvrzením teoretických znalostí, posledních deset metrů ke stožáru, devět, cáfryš, Tomík náhodou přejel baterkou po louce, třeba to stihnu, had jeden, zapykal mě. První večerka, hybaj do stanu čeládko. Namažu ještě Majkí achilovky niflurilem, skočím s krátkou básničkou na dobrou noc za Kutym a Atrejem, potkám se se Zdenym, kterej zase někde čohnul modrýho sloníka a teď s ním dává dobrou noc a hybaj do srubu. Zhodnotíme den, no 2,7 ze 3 to není až tak špatný, a jelikož nejsme už potřeba, tak na rozdíl od programovejch hybaj do spacáku. Z blaženého snění mě asi v 1 probouzí déšť. No jo, ten stan, sakra že já ho nezavřel, ale třeba to někoho napadne, lžu sám sobě. Po pěti minutách, kdy je mi naprosto jasný, že to nikoho nenapadlo, sundávám tričko, pučuju si Zdenyho sandále, a letím za Dutchem pro deštník. Má ze mě radost, ale deštník mi půjčí a tak valím ke stanům. No tak tahle matrace to nerozchodí! Co to, hlídka? Hlídka lítá po táboře a zajišťuje stany? Kdo to je? Majkí! Teda, z týhle holky ještě něco bude, čekal bych spíš, že bude sedět někde v kuchyni a zbožně hledět na hodinky. Kupodivu se mě nelekla i přes můj úchyláckej úbor, (no přiznejme si že kombinace kraťasy + sandále není zrovna vhodná na večerní procházku) a společně jsme došněrovali stany. Loučím se tedy se statečnou noční strážkyní a konečně, konečně mokrej jak hastrman padám do spacáku. Je asi 1:30 a já mám toho opravdu dost, ale jak říká Léňa, žádná křeč. Přemýšlím ještě chvíli o tom, co (pro vás, kteří jste v Polné
byli, jistě si všimnete, že tenhle den je poskládanej z několika jiných,
ale tomu se nedivte, to my literáti můžem a navíc tohle je stejně jen pro
rodiče aby viděli jak se jim o ratolesti staráme)
Pudil
|
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |