Možná si říkáte, že psaní již bylo dost, ale přesto vám doporučujeme
zkusit toto:
Ve
chvíli volna si sedni někam o samotě, zavzpomínej co jsi již na táboře
prožil a zkus popsat své zážitky, pocity... Tzn. né to, že ke snídani byl
chleba s máslem a kdo chtěl si ho i osolil.
Takto
vyzývala táborová nástěnka všechny, kteří měli chuť psát a chtěli si vydělat
10 kalornijských půlměsíců a tady je výsledek některých z nich:
TOM
Můj nejhorší
zážitek začínal docela dobře tím, že jsem šel s Jíťou a vzal jí dopis a
začal utíkat a Jíťa za mnou. Utíkal jsem ke kadibudkám (i Milda běžel).
Honem jsem se zamčel na kadibudce a chtěl otevřít dopis. No jo, ale najednou
to začlo. Začala padat kadibudka, no zkuste si to představit a víte co
se vám mihne v myšlenkách, mě se mihlo: doufám, že nespadnu do díry aby
se mě nic nestalo a tak jsem tedy spadl, střecha se urvala a já schválně
zůstal ležet a Jíťa na mě "Tome, nestalo se ti nic?". To je vše, zkuste
to také a uvidíte.
DUO
V pondělí
2. 8. se ve čtvrtém programu hrála hra Ledoborec. V Ledoborci to bylo poslední
stanoviště, tedy páté. Na stanovišti seděla Tesis a čekala, až nám zadá
úkol. Za úkol bylo, abychom bez přetrhnutí provázku prolezli obdélníkem,
který byl asi tři metry nad zemí. Bylo to velmi slo žité. Konečně jsme
mohli začít.
Mimčo
jsme prohodili v pohodě. Katku, Jíťu a Čiky taky. Ale jak jsem přišla na
řadu já, to vám právě povím, co se mi stalo. Při lezení nahoru jsem to
zmákla ale na zem jsem dopadla na zadek. V prvním okamžiku jsem si myslela,
že jsem v nebi, ale naštěstí jsem udělala takový nový druh salta. Když
jsem dopadla, všichni se ke mně seběhli a ptali se mě, jak mi je. Řekla
jsem, že jsem v pohodě, že mi nic není. To by byl asi můj nejhorší zážitek
na táboře.
ČIKY
Po pár
minutách jsem prokřehlá a celá se chvěju, ano uhodli jste je 1. chladná
noc. Máme ještě 5. program, ale já se těším už do svého spacáku. Dokonce
trpím i nedostatkem spánku. Každou půlminutu zívu. Zuby mi neovladatelně
drkotají, měla jsem stejný pocit, jako kdybych lezla na nějakou vysokou,
na vrcholu zasněženou horu. (Na tu jsem teda nelezla, ale teď čtu knížku
"Ztraceni v Himaláji"). Po 5. programu mi nestačí už ani proběhnout se
okolo našeho táborového náměstíčka. Ještě jsem udělala pár dřepů, ale stejně
jsem byla pořád zmrzlá a zkřehlá. Určitě znáte ten pocit, když potom zalezete
do spacáku, zahřejete se a usnete s pocitem, že cítíte teplo. Musíte ale
ráno do té hrozné zimy, abyste měli opět všechno prokřehlé, ale později
vyběhnete na rozcvičku a na nástupu již dokonce svítí sluníčko a vy cítíte
ty krásné hřejivé paprsky, jak pronikají do vašeho těla až vás mrazí na
zádech.
MIMČO
Jednoho
krásného dne jsme se šli koupat. Tak si plavu a plavu a najednou uvidím
Pudila. Potichu jsem k němu připlavala a "BAF". Bafla jsem na Pudila. Pudil
se nelek, ale řekl "Mimčo, nadechni se !" Já mu řekla "né né prosím né".
A on zase "Mimčo, nadechni se !".
Já řekla prosím "Pudile né
!!" a jak jsem to dořekla, tak najednou "hou" a už jsem byla pod vodou.
V první chvíli jsem myslela, že už se nikdy nevynořím, protože mě Pudil
držel za hlavu a já jsem se nenadechla, když mě potopil. Začala jsem sebou
mrskat jako ryba, až mě pustil a já s otevřenýma očima plula na hladině.
Když jsem se vynořila, začala jsem lapat po dechu. Řekla jsem mu "Pudile,
seš normální ? Vždyť jsem se nenadechla !". A on řekl "no to máš smůlu."
Odplula jsem ke břehu a tam zhluboka dýchala. Po chvilce jsem šla zase
plavat. |
