Moje pocity z tábora jsou všelijaké, protože i když byl tábor připraven
prostě do posledního detailu, s Jíťou jsme si užily s Mimčem až až.
Zapomeneme
ale na to, jenom prostě zavřu oči a dostanu se zase na úplný začátek tábora,
kdy jsem si trhala vlasy, že budu spát sama ve stanu, ale sama jsem poznala,
že je to úplně nejlepší. Sem tam mě někdo navštívil. Byl to i první tábor
někde jinde, ale zážitků jste měli jako kdybyste byli na Zubíku nebo Podolí.
Ještě když jste těch 21 dní trávili ve společnosti skvělých kámošů, kteří
dokáží tvořit super tým, nechce se vám ani domů. Na rodiče si ani nevzpomenete
a když za vámi přijedou na návštěvní den, jste rádi, když odjíždí domů.
Všichni se smějí, ale víme, že za chvíli je tu podzim. V noci už to bylo
cítit totálně, museli jsme spát v šále a ve svetru. Největší zážitek pro
všechny určitě byl, když 11.srpna bylo zatmění slunce. Všichni se na to
moc těšili a večer se s každým loučili, protože prý měl být konec světa.
Jenže žádný nebyl. A táborový život pokračoval i od 12. srpna, kdy Monti
odjel. Ještě dnes se smějeme, protože nikdy nezapomeneme, jak Tomík spadl
v kadibudce. Samozřejmě ne sám, Milda mu pomohl. Prožili jsme krásných
dvacet dní, ale 20. srpna třítýdenní maratón končí jak pro nás, tak pro
Piškota, Tesis, Mejšu, Zdenyho, Páju, Pudila a další, kteří se na tomto
táboře podíleli.
Největší
dík patří programovým, protože bez těch by tento tábor nemohl ani být.
A proto si myslím, že jim patří velký dík.
Teď
sedím v mém přestěhovaném pokojíku u stolu a vzpomínám, jak krásná byla
poslední korunovace, u které jsme si s Jíťou pěkně poplakaly. Teď už podzim
asi opravdu přišel, protože venku prší a je tam hrozně škaredě, ale to
mi nezkazí to, že tyhle prázdniny byly nejhezčí v mém životě a je mi líto
těch, kteří tento tábor neprožili, protože ti neprožijou svůj živou naplno.
Protože život se skládá z malých minci, a ten kdo život žije naplno, má
jmění.
Čiky
|
