Zdravíme spřízněné duše.
Toto číslo Okénka
je pro mě velice cenné, je to jako konzerva mnoha nádherných dní prožitých
o letošních prázdninách. Když se v nostalgii nad prožitými prázdninami
začnu probírat jednotlivými stránkami, opět se vracím do krásných slunných
dní. Vzpomínám na nádherný západ slunce na hradě Falkenštejn, který se
tyčí nad Jetřichovicemi. Stojíme nahoře s Piškotem, Kaťkou a Mejšou a jen
nevěřícně koukáme na hořící nebe, jehož zář postupně slábne a mizí v hlubokých
lesích, které se táhnou kolem dokola. V takovýchto chvílích člověk nemyslí
na nic z obvyklých starostí, žije jen pro tak bezprostřední zážitek jako
je tento. Postupně nás opouští ono magické opojení z té nádhery a jen litujeme,
že to nevidí ostatní, protože my jsme sem vylezli "na černo". Už za šera
velice opatrně scházíme dolů úzkou puklinou v pískovci a dáváme si velký
pozor, aby dole nepřibyla další smutná tabulka. Vracíme se k těm, se kterými
jsme dnes našlapali v horku asi třicet kilometrů skalními městy Labských
pískovců za melodie Signální a dalších oblíbených písní Jíťi a Čiky. Jó,
výprava oddílové rady, to je vždycky paráda. Další obraz, který vidím je
jakoby ze středověku. Na ohraničeném prostranství plane několik loučí a
jednotlivé siluety vstupují do středu, poklekají a slibují žít v duchu
rytířských zásad. To je výjev z tábora, který nese název Acta non verba
= další část nádherně strávených prázdnin. Obraz pasování se velice pomalu
prolíná s krásným pohledem opět na nádhernou oblohu s jemnými mráčky, které
nejsou nikde jinde k vidění jenom zde v Narnii ano. Pohled se pomalu sklání
a vidím Riliana, jak sedí v táborovém kruhu a vypráví družinám o nových
poznatcích, které nám pomohou v boji proti Běsovi. I když ještě není poražen
je nám tady docela hezky. Je to paráda, žít tady a uvědomovat si, jak krásně
nám spolu je. Dříve jsem si to moc neuvědomoval, bylo mě hezky, byl jsem
rád na táborech a akcích, ale bral jsem to jako samozřejmost. Ale postupem
času si stále více uvědomuji, jak moc se máme, že můžeme být všichni spolu
taková dobrá parta. Tyto věci člověku dojdou asi postupně věkem. Nechci
psát stářím, i když mi Piškotova maminka po mém karambolu na kole sdělila,
že bych se měl už šetřit, protože nejsem nejmladší. O to překvapenější
a spokojenější jsem byl, když jsem mezi vámi začal slýchat: "To je fajn,
že jsme všichni kámoši," nebo "já jsem tak ráda, že tady můžu se všema
být," když už si to teď alespoň někteří z nás uvědomují, tak o to více
si potom váží společně strávených chvil. Možná vám to teď přijde samozřejmé,
ale takto to nebude vždycky, proto si užívám každé prázdniny jako by to
měly být moje poslední a vám radím, dělejte to také tak. Chci poděkovat
všem, kteří měli na mých prázdninách (a na mém životě) jen sebemenší zásluhu.
Moc pro mě všichni znamenáte. Tak ale dost breků, pojďte i vy otevřít tuto
prázdninovou konzervu. Všem spřízněným duším, které chápou význam těchto
řádků, ať jsou už napsány jakkoliv, přeji mnoho nádherných zážitků i v
poprázdninovém životě do kterého bych vám slovy Riliana popřál: "Odvahu
nejmilejší..." |