Vědom si toho, že si oddílovou radu musím jako vůdce převelice hýčkat, uskutečnila se druhá výprava rady v minulém skautském roce. 
     Vědom si toho, že bez skal to prostě není ono a že Piškot kvůli tomu koupil novou "čtyřicítku", bylo rozhodnuto vyjet do Šluknovského výběžku. Skal tam bylo dost, i když ne tolik, jak si lezci představovali, počasí bylo přímo ideální, takže co vlastně mám psát? Třeba pár osobních postřehů. 

Postřeh první - SKUPINKY  
     Když jde na výpravu 11 lidí, je to již takový malý oddíl. Pro naši radu je to normální. Čím víc hlav, tím je rozum větší. Jinak je mi jasné, že zrovinka na předešlou větu by takový Pudil dokázal vésti sáhodlouhou filosofickou diskusi, ale zatím to berme tak, jak jsem to napsal. 
     Velikým rysem tedy byla tato početná skupina. A protože se v ní nedalo diskutovat se všemi, vytvořilo se několik skupinek menších. Vlastně se vytvořili skupiny dvě. Skupina první, takzvaná zadní. Ta byla početnější, šla vždy jako druhá a pořadí diskusí a hovorů se v ní střídalo. Skupina druhá, zvaná přední byla tvořena převážně Piškotem, který měl pak z jedná strany, nejčasněji právě Kaťku a z druhé strany, levé, Čiky. Je vám tedy jasné, kdo byl ve skupině zadní? Vůbec se nám nedařilo je po cestě dohonit a volně se s nimi bavit.neporadí mi někdo, co s tím? 

Postřeh druhý - NOČNÍ HOVORY Z CELTY  
     Když jede na výpravu 11 lidí, je jasné že se to neobejde bez večerního sdělování dojmů, zážitků apod. Přeci jenom jsa starší člověk, dovedu si vážit každé minuty, kterou mohu strávit ve spánku. Pak jsem ale zralý ke střelbě, když jsem probuzen třeba o půl jedenácté nebo dvanácté hlasitým hovorem. Bavil se prostě každý z každým. Teo nejčastěji s Jíťou  rozebíral, proč má v puse vlasy, Miky sděloval své dojmy z nočních výletů do blízkého okolí, známé trio ČPK (Čiky, Piškot, Kaťka) si špitali o všem nemožným. Do extrému to vynesl Tesák, který v tábořišti na bukvicích vedl noční telefonát a vydal ze sebe úplně, ale úplně všechno.  
     Klidné rozhovory vedla dvojice Tesis a Mejša. Nejraději o půlnoci nebo jedné hodině ranní hráli pexeso. 

Postřeh třetí - SKÁLOLEZENÍ  
     Když jede na výpravu 11 lidí do skal, musí se lézt. To prostě jinak nejde. I když to se mnou měli těžké, protože málokterá skála se mi líbila. A ta co se mi líbila se zase nelíbila na lezení těm ostatním. Inu, tak už to bývá. Přesto si ale zaslaňovali jak se patří. Já sice jako obyčejně stál dole a měl plnou hlavu padajícího marasmu. Nakonec přes všechny obavy se ukázali všichni dobří lezci, vlastně ne lezci, protože slaňovali dolů, ne nahoru. 

Postřeh čtvrtý - VYHLÍDKY  
     Když jede na výpravu 11 lidí, tak se to pochopitelně neobejde bez kochacích vyhlídek. Jenže já letos z těch vyhlídek moc neměl. Proč? No hlídejte si 10 neposedných živočichů na nekryté a nechráněné vyhlídce. 
     A když je chráněná třeba zábradlím, myslíte si, že všichni vydrží stát ukázněně před ním? Ale kdepak, to se musí vyzkoušet ze všech stran. Nebo třeba je libo fotečku z druhé skály? Hop - a jsme tam a Monti se může zbláznit. A pak se kochejte! Ale bylo vyhlídek hodně a jedna lepší než druhá, jenom kdyby nebyly tak vysoko. Napadlo vás někdy, že by mohla být vyhlídka třeba dole? 

Postřeh pátý - ASIATSHOP 
     Když jede na výpravu 11 lidí, je pochopitelné, že se zastaví i v Hřensku. To co jsme tam ale zažili, to otřáslo myslí i tělem každého účastníka. Představte si, že jste se octli v Asii, na nějakém hóóóódně velikém tržišti, kde se nemluví česky a kde je mnoho všeho za různé peníze a různé ceny. A všude vám to hóóóódně vychvalují a nabízejí. Koupil jsem si tam balík ponožek a Zdeny pití. Nejenom, že z toho bylo roztrpčení na naší straně, ale na druhou stranu, jako zkušenost to nebylo špatné, což. Odměnou však jistě bylo vodní kolo, kde si zejména Teo, Jíťa, Mejša a Zdeny vyhráli dosytosti. Vypadali jak malé děti na pískovišti. 
     A abych nezapomněl, jedna věc mi tedy vadila na tamnějších obchodnících. Když jsem se jich zeptal, kolik daná věc stojí, důkladně se na mě podívali a stejně důkladně odpověděli: "Pane, to je drahý!". Jako by to někoho zajímalo, že jo. 

Postřeh šestý - VODA 
     Když jede na výpravu 11 lidí, vyžaduje to pochopitelně velmi mnoho vody. Dopředu nám bylo Piškotem a Mikym sděleno, že je tam vody nedostatek. Jsa vybaveni ohromnými umělohmotnými lahvemi se ukázalo, že to nebylo zase tak horké. Vody bylo dosti, neboť jsme občas narazili na výborné pramenité pumpy a méně pramenité kohoutky. Vzhledem k vysokým teplotám se vody spotřebovávalo dost. I na koupání se našlo trochu času. Nejvíce u jednoho umělého koupaliště, kde jsme se dozvěděli o hledání 11-ti letého kluka, který se v tamnějších skalách ztratil, zdrhnuvší předtím z tábora. Prý se mu tam nelíbilo. No dovedete si to představit u nás? Já ne! Ale zpět k té vodě. Tak na tom koupališti se Mejšovi, když strčil nohu do hnědé vodní plochy po celém těle vyskákala husí kůže a se slovy: "Tak tam nelezu!" podpořil Zdenyho, Tesákovou a Tesáka v bitvě, kdy po sobě stříkali vodními pistolkami. 

Postřeh sedmý - ZÁCHRANA PŘED BĚSNĚNÍM 
     Když jede na výpravu 11 lidí, může klidně počítat s tím, že i zmokne. My jsme nemokli. Ale jen o chloupek jsme unikli běsnění větru, krup a jak jsme se později dozvěděli, ba i samotnému orkánu. Ještě že jsme byly ukryti, no řekněme to rovnou na pozemku lesní pily. V suchu. To bylo důležité. Být pod celtou, jak jsme původně plánovali, tak by na nás nezůstal atom suchý. A kdo ví jak by to vůbec dopadlo. Takhle jsme si mohli vychutnat střechu nad sebou a vše pozorovat jen tak. Po dešti Mejša se Zdenym objevili sprchu, neboli okap a pěkně se v ní umyli. Pak ale Mejša zmerčil psí boudu a to už skončila všechna zábava. Ještě se poopravil plot a hurá do Děčína. 

     No a to je z postřehů snad vše. Pokud by vás něco ještě napadlo, tak si to sem klidně dopište. Já zas tak na tom článku tak nelpím. 
     A vůbec, výprava oddílové rady stála skutečně zato. Opět jsme o krůček dopředu ve vzájemném poznání. S myšlenkami teď zavěji se do budoucna. Kam že to bude další? 
     Někam, kde nebudou vyhlídky, snažně prosím.