 |
CESTA DO ŽELEZNÝCH HOR |  |
| VERČA |
|
|
CESTA DO ŽELEZNÝCH HOR | |
| VERČA |
| Než začnu
své vyprávění o téhle cestě, vlastně historicky prvním puťáku RG a VS měla
bych vám vysvětlit, že VS jsou velké světlušky - tedy rádkyně světluščích
družinek, no a RG jsou rangers (to pro pořádek).
Je poledne a my vysedáme ve Slatiňanech. Před nádražím na nás čeká Petřina kamarádka z kolejí - Kostička, která je taky skautka. Na několik hodin se stává naší průvodkyní po Slatiňanech. Stoupáme městským parkem k zámku a náš puťák zahajujeme kulturou, tedy přesněji návštěvou zámku. Výklad začíná v hippologickém muzeu. Kdybyste náhodou nevěděli, co je to hippologie (já jsem to taky nevěděla), tak to je nauka o koních. Že koně byli a jsou pro Slatiňany významní, o tom svědčí nejen interiér samotného zámku, ale i nedaleký hřebčín. U jedné z ohrad usedáme k obědu. Krmíme nejen sebe, ale i koně, kteří nám foukají do ucha a někomu žerou i oběd. Křeček by mohl vyprávět. Holky by mi asi neodpustily, kdybych se nezmínila o koni Převalském, který uzavřel naši prohlídku Slatiňan. Konečně se dáváme do pohybu a míříme do Škrovádu. Cestou nás (docela úspěšně) lákají třešně. A aby té historie nebylo málo, po turistické značce se dostáváme k místu, kde ústí odvodňovací štola z továrny v Lukavci, což je podle Marceliných informací nejstarší chemická továrna v Čechách, která vyráběla kyselinu sírovou. Procházíme Svídnicí, kde doplňujeme vodu a jsou tu opět třešně, od kterých nás odhání náš zdravotník - Lenka. Její snažení je však dosti marné. Naštěstí pro nás si pak vzpomínáme na to, jak dopadl Jindra Hojer v jednom z dílů kreslených Rychlých šípů a chuť na třešně nás přešla. Občas zahneme jinam než máme, ale k vyrovnávací nádrži se dostáváme. Nastává dilema - kudy dál: po silnici nahoru nebo po silnici dolů. Protože většina chce dolů, jdeme dolů. Ale co to, asi po 400 m. nás zastavuje místní mládež, že tudy vede cesta do elektrárny nikoli do Práčova a že musíme zpátky na silnici a nahoru. A to zase ne. Vracet se nebudeme. Střiháme to kopřivama přímo do srázu a po chvilce škrábání se úspěšně nacházíme na horní silnici. (Koukáme, že se nějak moc rozepisuju, a tak to teď vezmu rychleji, stručněji). Po silnici docházíme do Práčova, kde připravujeme domorodce asi o 10 litrů vody a ještě dostaneme pár dobrých rad. Otvíráme brány obory a noříme se do spleti cest. Hledáme most, který tam není, zříceninu hradu Strdov nakonec míjíme po druhém břehu. Zkoušíme odradit komáry Křečkovým deosprejem, jak jsme přejmenovaly nový druh repelentu. Cestou jsme vyplašily stádo kamzíků (žádné kozy Rabů). Zvuky padajícího kamení, které stádo shrnulo jsou to jediné, co ruší tenhle večerní klid. Chtělo by to najít něco na spaní, ale jsme v rezervaci. Konečně uvidíme bránu, kde končí rezervace, ale k naší smůle za ní hned začíná rezervace další. Usazujeme se u jedné chaty a plánujeme, co dál. Míjí nás mladičký domorodec na kole, který nám sděluje, že majitelé této chaty tu teď nejsou, ale jinak mají 2 chaty a dvě auta a dostáváme jejich podrobný popis (majitelů i aut - prý mají stříbrnou Felícii). Je pozdní večer a majitelé přijíždí opravdu stříbrnou Felícií. Po vzájemné domluvě obou stran (syn majitelů je vlče v Chrudimi) se rozkládáme na jejich louce. U řeky rozděláváme oheň, vaříme večeři a zpíváme s kytarou. Noc je relativně mladá, ale spacáky volají a tomu se nedá odolat. A je tu ráno, jak už to po noci bývá a my vyrážíme opět o dům dál (a to doslova, ale o tom až později). Loučíme se a z rezervace Krhanka míříme do Hradiště, tam měníme naše odpadky za třešně, jejichž majitelé nás vítali se slovy: "Takový aktivní lidi se musí podporovat". Po pěšinkách ukrytých v lese, letních rozkvetlých loukách, asfaltce se dostáváme k rybníku u Petrkova. Cestou jsem zasvěcena do děje Esmeraldy, takže už vím, kdo je to Chosé Armando, doktor Lascano a doktor Malaver atd. Zatímco se Tkanička koupala nejen v tričku, ale nechtěně i v kšiltovce a s hodinkami (nevodotěsnými), což zjistila uprostřed rybníka, stihla Pubu zničit houpačku. (Ale ten pán si za to může sám, neměl po Pubu chtít, aby otestovala jejich novou houpačku). Pubu se s námi loučí (práce volá) a odchází. Zůstává tu po ní pouze ta rozbitá houpačka a kytara, za kterou ručím hlavou a kdo ví, čím ještě. Kajmanka se takticky zbavuje sójového chleba, který nikomu nechutná a maskuje to tím, že krmí rybičky (oni tam vážně byly, jenom ten chleba jim moc nejel). V Bojanově, kam dorážíme už bez Pubu, okupujeme cukrárnu a každá si dáváme hned 2 točený - zmrzliny samozřejmě. Všichni až na Lenku, ta argumentuje tím, že by to nestihla slízat. Sluníčko střídají mraky. Blíží se bouřka. A pak se spouští déšť. Co déšť přímo průtrž mračen. Schováváme se do pláštěnek (Pubu, kytara šla pod igelit jako první). Vyrážíme dál. Jsme smířeny s tuhými podmínkami cestou a drsnou nocí. Naše odhodlání vytrvat překazili chataři z Chrudimi (to je ale smůla), kteří si nás pozvali k sobě na verandu a pak i do chaty. Ne, že bychom se bránily (naopak). Chataři sice za 2 hodiny odjíždí, ale nám nechávají k dispozici betonovou garáž. Sice nám řekli, že ji máme použít, kdybychom už neměly nic jiného k přespání. No a jelikož hotel zdarma k dispozici nebyl, tak jsem zapluly pod betonový přístřešek. Během půl hodiny jsme vytvořily dokonalý bunkr, čímž jsme šokovaly okolní rekreující se chataře. Alespoň budou mít o čem vyprávět. Než jsme s Lenkou připevnily všechny celtové stěny, jsme durch mokrý. Ještě, že holky mezitím uvařily večeři, která nás posilní na cestě do spacáků. Uléháme s nadějí na slunečné ráno. V noci na nás nepršelo, takže pod betonem se dá taky spát, není to sice žádná romantika ani drsňárna, ale zase každý se tím chlubit taky nemůže. Chystá se snídaně a já s Lenkou se pouštíme do labyrintu lan, tkaniček (ne Tkaniček), provázků a šňůrek, které držely pohromadě náš útulek. Jedněm sousedům vracíme vypůjčený provaz a našim hostitelům píšem vzkaz. Pozitivní zpráva dneška zní - neprší a možná přijde i Sluníčko. Cestou nás vítají nádherné Markovy skály a zřícenina hradu Oheb. Tam prolézáme každou dírou, kocháme se výhledem na Sečskou přehradu a pokořujeme nejvyšší vrchol zříceniny. Pubu by se tam určitě taky moc líbilo. Přestěhovaly jsme batohy blíže k nám, abychom na ně viděly, za což jsme sklidily od Kajmanky uznalé "díky". Sečská přehrada nás přitahuje jako magnet nebo spíš než přehrada ten kiosek v kempu. Doufáme, že ho najdeme a bude otevřený. Naše zásoby se blíží nule, za to hlad dosahuje závratné výše. Podařilo se. Hlad bude zažehnán, kiosek vykoupen. Ten den si toho lidičky z kempu už asi moc koupit nemohli. Po našem nákupu totiž zavřeli krám. Nejprve se svorně ládujeme párkem v rohlíku, na který nás nalákal Křeček. Tak a hurá do přehrady. Jejich nadšení nesdílím a nakonec stejně končíme ve sprchách a vychutnáváme ten proud horké vody. Jdeme volat Pubu, že kytara bouřku přežila. Telefonicky posíláme vzkazy domů. Nejvíc bodovala Kajmanka, tedy spíš Zdeny, protože když mu Kajmanka sdělila, že je na Seči, zhrozil se a ptal se: "Ty nejseš s holkama?" (Zdeny, můžeme Tě uklidnit, byla s námi - i když nevím, jestli tě to uklidní). Před další cestou se zchlazujeme Supertwistrem. Pak nacházíme červenou turistickou značku a po ní vyrážíme do Kaňkových hor. Cestou ji samozřejmě ztrácíme a dohadujeme se jak dál. Dáváme na radu zkušenějších (i když to dalo hodně práce) a nakonec červenou nacházíme. Sestupujeme do Hedvičina údolí a hledáme místo na spaní. Někdo jde do chaty pro vodu, někdo hledá místo na spaní a Křeček "žebrá" rýži na večeři - úspěšně. Jak dosáhla tohoto úspěchu nevím, i když nám to určitě líčila, holt má paměť žádná sláva, jak se zpívá v jedné písničce. Všichni jsme nadšeni výběrem nocležiště nahoře ve skalách s terasou přesně udělanou pro přístřešek. Rozděláváme oheň, chystáme večeři a stavíme přístřešek než začne opět pršet. Marcela paří tetris, což není pro nás nic nového a na otázku zda ta rýže už vaří, odpoví, s pohledem upřeným neustále na displej umělohmotné krabičky, že nevaří. Uléháme pod přístřeškem a zpíváme jako každou noc. Ráno nás vítá nevábně. Leje. Nikomu se nechce vstávat, ale hlad je hlad a snídaně do postele je holt snídaně do spacáku. V 9.30 bouráme všechna přístřeší a scházíme dolů do Třemošnice. Náš závěrečný cíl Lichnice se nám vzdaluje, až na dva cvoky se tam nikomu nechce a i tihle cvoci podléhají nakonec davovému šílenství. Měníme plán a jedeme do Žlebů za kulturou. Začaly jsme zámkem, tak jím i skončíme. Tedy alespoň někdo Křeček, Petra a já se vydáváme do deště na nákup a na prohlídku zámku. Časově zvládáme jen malý okruh, ale i to stálo za to. Klouzaly jsme se v pantoflích po zámeckých chodbách a obdivovaly sbírky zbraní, obrovskou knihovnu, studovnu, sbírky zvířat, ptáků, plazů. Myslím, že zbytek výpravy o hodně přišel, tohle vážně stálo za to. Oni se sice taky neměly zrovna zle, vařily si totiž polívku na plynovém vařiči přímo na nádraží, ale o tenhle zážitek jsou chudší. Dobíháme na poslední chvíli. Vítají nás spokojené tváře, odpočaté, suché a napapané. Usedáme do vláčku a vracíme se domů s myšlenkou, že takovéto super akce musíme dělat nejenom jednou za rok, ale mnohem častěji. Vystupujeme. Vítá nás Nové Město na Mor. a to je úplný konec tohoto puťáku - historicky prvního puťáku RG a VS. |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |