 |
|
 |
|
Letošní trochu netradiční výpravu do Beskyd vám podrobně představí její přímí účastníci. Nejprve ji shrne svým pohledem Monti, potom upřesní jednotlivé dny Atrei, Jíťa, Kuty a Tesák. Doslova netradiční Ivanu" měli Pudil s Pájou, i o tom si přečtete. No a na závěr vás čekají nejvíce nejlepší momenty akce v podání Tesis. Je toho opravdu dost, tak proč se zdržovat a s chutí do čtení. Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide. Tak tuto píseň jsme si opět mohli zazpívat o velikonocích. Čtyři nádherné dny plné slunce, smíchu, pohody a něco navíc. Beskydy, alias Ivančena je každoroční super akce pro starší v oddíle a pro rovery a rangers. A protože každý rok bylo něco nového letos jsme se rozhodli, že vynecháme výstup na Ivančenu a Lysou horu a zvolíme jinou trasu. To abychom poznali z těch hor taky jiné kopečky a cesty. Jinak za to tedy může Tesáková, která již loni projevila zájem, aby se už konečně šlo někam jinam. Šlo se! Hlavním cílem bylo zdolat druhou nejvyšší horu Beskyd - Smrk. Než jsme se tam dostali, museli jsme obejít nádhernou přírodou celou vodní nádrž Šanci, zdolat pár jiných kopečků, podívat se na skok do Slovenska a vypít při tom hektolitry vody. Podívejme se teď trochu blížeji na sestavu lidí, vlastně skautů. Při prvním pohledu se mohlo náhodnému kolemjdoucímu stát, že ta skupina je tu na ozdravném pobytu astmatiků. Stačilo se na něco zeptat Tea. Místo odpovědi se zuřivě rozkašlal, mrkal na vás malýma uslzenýma očima a rozhazoval nešťastně rukama. Raději se každý vzdal dalších pokusů něco od něj vyzvědět. Pokud došel třeba za Jí´tou, která je známá svou upovídaností, měl zrovinka jeden den smůlu. Někam se jí ztratil hlas, takže místo slov vydávala zvuky podobné tulenímu volání. Také večer, když nad tábořištěm ptáci spustili svůj koncert, bublal potůček a gulášová polévka a vítr pohrával si s plachtou jednotlivých stanů, bylo možno uslyšet mohutný koncert kašlajících altů, sopránů, basů a barytonů. No zkrátka někteří na tu výpravu pěkně kašlali. Včetně mě, podotýkám. Při bližším ohledání zjistil oddílu znalí snámijdoucí, že v té skoro tradiční sestavě někdo chybí. A chyběl. Nejdříve Miky. Již nevím proč nejel přímo s hlavní skupinou ale o to dobrodružněji bylo možno sledovat pokusy Zdenyho nechávat vzkaz na svém mobilu, zanechávat šipky a lístečky po cestě. A stal se zázrak Miky nás našel, lépe řečeno Tesák a Mejša, když se šli vyčůrat, našli Mikyho. Zkonstatoval jsem, že konečně máme ve skupině i zastánce tmavší a chlupatější části lidské populace. To takový Pája a Pudil, kteří také tradičně vyrážejí do Beskyd se rozhodli, že na oddíl kašlou a zdolají si Ivančenu a Lysou horu tradičně. Netradičně sami, vlastně ne sami ale s oddílem z Brna. Nutno je ovšem pochválit, že si v jednu chvíli dle vlastních slov zahráli na záchranáře, ale o tom se jistě Pudil rozepíše svým břitkým slohem. Já jen sledoval, jestli se podaří, aby nás dohnali. Nepodařilo se. Naše tempo bylo ostré a jak řekl Pudil jen úplný břídil (lepší slovo slušného slovníku mě nenapadlo) by hnal oddíl první den víc jak 15 km. Hnal. A nebylo to tak strašné. Nejkrásnější na tom bylo, že Mejša, který šel s námi měl pro ty dva plantážníky vařič, Pája a Pudil měli jídlo - i pro Mejšu. Ještě že v oddíle nikdy nikdo hlady neumře. Cesta byla výborná, vody dostatek. Jen nedostatek bylo tyček ke stanu, ale o tom jistě napíše s gustem někdo jiný. Vzít s sebou Pubu do Beskyd se ukázalo pro oddíl jako malá pohroma. Hnedle první den knokautovala Atree způsobem, který jistě pochytila od hráčů hokejové NHL. Atrei to odnesl roztrženými gatěmi, rozbitým kolenem a nádherně ohoblovaným loktem. I když jsem ho tedy vyhlásil národním parkem, musel jsem později zkonstatovat, že je pěkný provokatér a ochranu I. stupně jsem zrušil. Později jsem zrušil i Atree. Teplo a slunce je věc výborná, ne však když máme jít 2,5 km úsek po asfaltové silnici. Kdo to nezkusil, nepochopí, jak vyčerpávající byl tento úsek cesty. Odbočka modré značky do lesa byla vymodleným ulehčením. Musím však poznamenat, že to celá skupina zvládla. Na těchto horských túrách a vůbec výpravách jsou vždy krásné chvíle, kdy se postaví tábořiště, uvaří se papání, ulehčí se nohám (a zhorší se situace okolo stojících) a započne se s vymýšlením různých zábaviček. To i já se pak rád přidám se svou troškou vzpomínek. Zkrátka, co vám mám říkat, byly to krásně prožité 4 dny. |
| Monti |
1.den - čtvrtekRáno jsme se sešli na vlakovém nádraží. Monti nám rozdal jízdenky až do Ostravice, takže nám nebránilo nic k vyjetí. Letos chyběl Tomík, obvyklá hračka Montiho nejen do vlaku, ale i na pochod a tak jsem tuto roli k mému neštěstí přijal letos já. A jak se ukázalo později nejenom Monti na mě nechal své drápy, ale o tom potom. První naše cesta vedla do Žďáru, kde jsme přestupovali na rychlík do Brna. Ve vlaku jsme kecali o všem možným a četli jsme si dopis od Piškota z vojny. Z Brna nám jel vlak do Kojetína, což bylo asi 3 hodiny vlakem. Někdy stále zvažuji, jestli jsem do toho vlaku vůbec nastoupil. První hodinu to bylo vcelku v pohodě, hrál jsem s Tesákem šachy a všechno bylo OK. Nevím, jestli jsem každého po zbytek výpravy otravoval, ale asi jo a tak se do mě pustili všichni najednou a pěkně mě zmydlili. Prostě zaútočili na mou největší slabinu-lechtání. Později to přešlo na rozvazovámí tkaniček u bot. No a když jsem je měl rozvázáné, tak mě přivázali na dveře a za mříž pro zavazadla. Ještěže šel kolem Monti s panem průvodčím Však já se vám někdy pomstím! Asi ve 14.00 jsme dorazili do Ostravice. Měli jsme tu přestávku na doplnění zásob a VODY! Opět jsem se stal hračkou tentokrát mého bratra Tea. Možná, že kdyby Zdeny nevytáhl svého stříkacího žraloka, nic by se nestalo. (A taky kdyby mi ho nepůjčil do ruky.) No prostě když jsme odcházeli z Ostravice, byl ze mě vodník. Asi po půl hodině jsme dorazili k Šanci, kde jsme potkali Brňáky. Někteří z toho měli druhý vánoce a tak drbali a drbali, až z toho nemohli druhý den mluvit, viď Jíťo. Taky jsem se naučil nový způsob podbrkávání nohou, ale doplatil jsem na to. Zrovna jsem to chtěl na někom zkusit, když mi Pubu dala ze zadu brko a já spadl na štěrk. Roztrhla mi kalhoty, odřela koleno a loket (taky co můžete čekat od Pubu). Brňáci s námi šli asi 3 km a potom se od nás odpojili. Prý už toho měli za celý den dost a taky směřovali k Lysé hoře a my ne. My jsme šli dál po značce, ale po chvíli jsme to zabalili na mýtince u nějaké chaty. Rozbili jsme tábor a udělali si nějaké jídlo k večeři. Když nám trochu otrnulo z cesty, šli jsme se podívat do okolí, ale hned u první hromady sněhu jsme se zastavili a zkoulovali se. Večer jsme ještě kecali ve stanu a poslouchali (nedobrovolně) vytí dvou meluzín konkrétně Pubu a Verči. Tyto dvě "zpěvačky" se nesetkaly s moc velkým úspěchem a probudily dokonce i Montiho a dostaly sajgon (za rušení nočního klidu). Docela brzo jsem usnul, ale co jsem slyšel, tak to tam bylo ještě docela divoký. |
| Atrei |
2. den - pátekNaše cesta vedla po modré až na rozcestí "Křížové cesty", kde jsme odbočili na červenou. Touto cestou jsme pokračovali až na slovenské hranice k hotelu Bílý kříž. Tam jsme sundali batohy a udělali další z mnoha přestávek. Zdeny, Pizzy a já jsme tuto přestávku využili ke krátkému odsejřování, které pak probíhalo během cesty i u dalších členů výpravy. Od Bílého kříže jsme se vydali po žluté přes Švarnou Hanku, Gruň, kde se konal lehčí oběd, do Starých Hamrů, kde chtěl Monti navštívit památník Maryčky Magdonové, ale nakonec ho prošvihl, a tak se pokračovalo dál po žluté až k hlavní silnici, která vedla na Ostravici. Když skončila žlutá značka, pokračovali jsme po již zmiňované silnici na Ostravici. Cesta po silnici byla velice vyčerpávající a hlavně nekonečná. Rafičky hodinek se za dobu cesty po této silnici hodně proběhly po ciferníku, ale nakonec jsme se všichni dočkali odbočky ze silnice do lesa. Pochodovali jsme ještě asi kilák a půl a byli jsme pro vodu ((to byla jen záminka pro (nebudu to radši říkat, aby mně Tesák, Mejša a Verča něco neudělali)). Po cestě se nám klukům, co jsme tam byli chtělo na záchod a Verča k tomu měla takové průpovídky, které kdybychom brali osobně, tak bychom jí neměli moc rádi. Tak jsme si povídali a ani jsme si nevšimli, že už jsme skoro u silnice, po které jsme odpoledne šli (nechci psát, že jsme tam nechtěli jít). Když jsme tak vyšplhali až k silnici, tak jsme potkali ((hádejte koho(často stopuje, je menší postavy, měl dlouhé vlasy)), kterýho byli hledat Zdeny s Tesákovou. Už s Mikym (já taky všechno prokecnu) jsme se vydali po silnici. Mejšovi bylo divný, že jsme ještě neviděli Šanci, a tak jsme se vrátili do lesa, kde jsme měli najít cestu, po které sem přišel Mejša odpoledne při výletu s Tesákovou. Měli jsme obrovské štěstí, protože jsme na tu cestu hned narazili (podotýkám, že už byla tma). V táboře se všichni přivítali s Mikym, Verča musela ještě Montimu vysvětlit, že jsme přišli o půl hodiny později a šlo se kecat. Nejčastějším kecalem byl Miky, který nám popisoval svou cestu sem, která stála za to (jako každá Mikyho cesta). Asi v 22:00 jsme šli spát. |
| Kuty |
3. den - sobotaRáno jsme vstávali plni energie načerpané přes noc. Monti ihned začal vařit kakao, které mu Tesáková pro jistotu rozlila. Nejspíš mu ho rozlila proto, že jí pořád bral její želvičku Jofku a týral jí (i Jofku i Tessis). Potom tam ještě chvíli bitkařili a přidal se k nim Atrei. My jsme se zatím nasnídali, měly jsme (to tvrdé y je tam schválně, myslím tím jako holky) chleba s borůvkovou marmeládou, ale to vás asi nezajímá, tak proč to sem vlastně píšu?! Po snídani jsme se sbalili a vydali se na Smrk. Zdeny potom ještě Mikymu ukazoval cedulku Naděje, která byla na stromě nad nocležištěm a kreslila jí Tesáková. Potom jí sundali, protože už byla stejně na nic a vypadalo to, že Pudil s Pájou nás už ani nehledají. Cestou na Smrk nám Zdeny s Kutym vyprávěli o Dogmatu. Mně se ten film teda vůbec nelíbil. Monti šel radši víc vepředu, aby jejich vyprávění neslyšel. Zdeny nás furt zastavoval, protože pořád fotil- bylo co, panoramata jak z Homolkových. Úplně nahoru na Smrk jsme šli poměrně roztrhaně. Já jsem šla a musela jsem se pořád dívat nejprve na Kutyho a pak na Tesákovy lýtka. Cesta nahoru se zdála být nekonečná. Bořili jsme se do sněhu mezi smrčím a vůbec nám to nepřipadalo jako jeden kilometr. Ale nakonec jsme na vrchol došli a byli jsme rádi, že nám tak pěkně svítí slunko. Skoro všichni si vytáhli kari/alumatky a začali se slunit. Vyjímku tvořil samozřejmě Monti, který jakožto správný vůdce myslí nejprve na jídlo a začal vařit. Značnou úlevu jsme pocítili tehdy, když jsme si sundali boty. Postupně na Smrk dorazili všichni členové výpravy a Monti řekl, že na vrcholu setrváme minimálně hodinu- k velké radosti všech, jen Pizzimu se to zdálo málo. S holkama jsme si uvařily guláš. Po hodině slunění jsme museli pokračovat dál. Šli jsme opět nechutným hustým smrčím, a jestli vám mohu poradit, nikdy si neberte do takovýchto podmínek karimatku. Já jsem tak na přání (rozkaz) svých rodičů učinila a jak jsem dopadla - lezla jsem skoro po čtyřech a stejně jsem se neustále zachytávala o větve. Inu, jak říká moje oblíbená věta z mé oblíbené pohádky Lotrando a Zubejda: "Ne všechny rady rodičů jsou správné." Šli jsme kolem jedné malé skalky, kde jsme viděli, jak se v oblacích vznáší 3 paraglidingisté. Když jsme se konečně vymotali z toho smrkového lesa, tak jsme vyšli na stráň, kterou sbíhali Pubu, Vojta a Kašty. Svůj sběh zakončili skokem, přičemž si asi nabrali dost sněhu do bot. Protijdoucí turisti se ptali Montiho, jestli je na vrcholu dobrá hospoda a on jim odpověděl, že ne- ona tam totiž hospoda není žádná. Potom jsme pokračovali už schůdnější cestou, kterou křížila řada horských potůčků. Z jednoho jsme nabírali vodu, a z dalšího by Verča chtěla zkusit canyoning. Taky jsme viděli dost lidí sledujících svět z ptačí perspektivy- samozřejmě pomocí padáku. Docela dobře jsme si s Verčou popovídaly - teda spíš ona vykládala a já jsem poslouchala. Byli jsme už docela blízko Ostravice, tak jsme se vydali hledat místo na spaní. Utábořili jsme se v takovém lesíku, kde bylo požehnaně trusu. Kousek dál tekl větší potok (menší řeka), a Kuty se všech ptal, jestli se může napít vody z ní. Monti nám dal 2 hodiny času na postavení stanů. Když jsme je postavili, tak jsme se šli podívat na protější kopec. Nešli jsme všichni. Byla tam taková malá sympatická skalka, ke které se šlo přes kameny, ze kterých měl hrůzu Monti a zakázal se přes ně vracet zpátky. Šli jsme pořád výš a výš, a kopec pořád nekončil, a až jsme došli na cestu, tak jsme se obrátili a šli zpátky (ne přes kamení). Když jsme se vrátili ke stanům, tak si každý uvařil něco k jídlu. Zdeny s Teem si uvařili těstoviny Amore Mio a my knedlíčkovou polívku s nudlemi typu Mr. Lee. Volal Piškot. Možná to v nás vyvolalo touhu, aby Monti pokračoval ve svém vyprávění zážitků z vojny. A tak jsme se dozvěděli například o legračním úmrtí nebo o tom, jak Monti zachránil basu piv. Prostě nasmáli jsme se do sytosti, akorát mě dělalo trochu problémy pořádně se vysmát. To kvůli tomu kašli. Mě to teda nepřišlo vůbec vtipný - ten můj styl smíchu, ale ostatním asi jo, tak mi Zdeny (věčný provokatér a rejpal) hned začal říkat tuleň. Kuty sebral odvahu a napil se té vody z řeky. Co mu to udělá, ukáže teprve čas. Rangers se šly podívat na západ slunce a protože už byla tma a hodně hodin, Monti přestal vyprávět a my se rozešli spát. V noci byl pořádnej vichr a s plachtou dělal velký rámus, tak to Zdeny vzdal a šel spát ven, mimo plachtu. Ale to už je vlastně další den a má ho psát někdo jiný. |
| Jíťa |
4. den - neděleDobrý! Mám dvě hodiny. Bezvadně se nasnídám a odcházíme se umýt k potoku. K naší smůle zrovna v době, kdy jde spáchat hyjenu zrovna pan Fazola. Ten začíná nejdříve jenom stříkáním, ale pak tam hodí Jíťu a málem i mě s Mikym. Ale i on musí odejít. Bitka však nekončí! Já a Pubu si vyměňujeme názory, já za pomoci kotlíku a Pubu za pomoci ešusu. Když už na ní není ani jedna věc suchá, tak uzavírám dočasný příměří a já si jdu konečně vyčistit zuby. V deset hodin je vše sbaleno, a tak se může vyrazit do Ostravice. Zde se do odjezdu vlaku nakupuje, co se dá. Přijíždí vlak a my nastupujem. Za chvilku jsme ve Frýdlantu, kde si čas do dalšího odjezdu krátíme hrou pexa a v blízké cukrárně. Než přijede vlak, tak se ještě stíháme seznámit s jakýmsi oddílem. Cestou se děje to, co vždy, až na hru černého Petra, o které se ale dozvíte z jiného článku. Také k nám přistoupí Kráťa, který nás učí dva nové hlavolamy (které Miky hodně rychle vyřešil). V Brně přesednem a pokračujeme až do Města. Zde na nádru čeká Pudil a ihned vypráví své zážitky z jejich výpravy do Beskyd. No a pak se rozcházíme domů (i když jsme nebyli na Ivaně a Lysý, tak byla tahle výprava fakt super!!). |
| Tesák |
 |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |