DĚS A BĚS NA TŘECH KŘÍŽÍCH PUDIL

Je asi navýsost jasné (tedy rozhodně každému kdo na Třech Křížích byl), že použít pro tento článek nadpisu jako „skautské čarodějnice" by mohl pouze tvor naprosto pomýlený a omezený, no a koneckonců, mám vám takovej pocit, že se mi tímhle nadpisem podařilo poměrně zdařile vystihnout průběh čarodek, jak bych tak řekl - největšího fiaska které novoměstský skauting v novodobé historii postihlo.      O tom, že s čarodějnicemi nebude úplně všechno v pořádku, jsem se poprvé dozvěděl na výstavě u Mláděte v klubovně, kdy se k nám (mě, Veronice a Lence) přitočil Šerif a oznámil nám, že nám město navrhlo abysme čarodějnice upálili právě na Třech Křížích. Okamžitě jsem se tedy zeptal, kde že má celá záležitost háček, protože bylo jasný, že ho někde mít musí, a z Šerifa vypadlo, že oheň bude více méně veřejný. Všichni tři jsme se shodli na tom, že to mírně řečeno nebude nejlepší řešení, a taky na tom, že středisková rada nebude tak hloupá aby tohle schválila. A tady milé děti tady, tady jsme se mýlili. Celé jsem to ovšem s blížící se Ivančenou pustil z hlavy, s tím že to nějak dopadne.      O přípravné brigádě konané v sobotu, tedy den před svátkem svaté Valprugy, bohužel poreferovat nemůžu, jelikož jsem celý den strávil v zájmu zachování rodinné pohody na rodiných latifundiích, sázejíce brambory, ohánějíce se střídavě lopatou a krompáčem a pějící rebelské songy typu „v polích s bavlnou" nebo „přijde proletariát, svrhne kapitalistický řád", což bylo ovšem rodiči blahosklonně ignorováno, patrně pod tíhou překvapení z toho, že se mě opravdu podařilo donutit k fyzické práci. Vím tedy jen tolik, že všichni zůčastnění celkem mákli, hranice vyrostla do úctyhodných rozměrů, z pana starosty se vyklubal poměrně drsňák (v tom nejlepším slova smyslu (přece si to nepodělám u vrchnosti)), no prostě komu čest tomu čest. Dík patří i Býkovi, kterej si organizaci naložil na svá bedra a s přípravou se tedy všichni zůčastnění poprali více než úspěšně.      Do dějiště tragédie jsem dorazil krátce po sedmé hodině, no a musím říct, že mi opravdu spadla čelist. Poté co jsem tak tak vydejchal obrovský davy lidí (takový středně velký předvolební mítinng), přišla rána do vazu v podobě hasičského auta a já se pomalu začal rozhlížet odkud se dle příkladu anglické verze naší „Škoda Lásky" vyvalí sudy. Šerif proslovil proslov a jalo se zapalovat. (tady se musím omluvit Šerifovi, to že jsem zpíval Tichou noc opravdu nebyla provokace, jen jsem se zabral do ořezávání tužky a nevšiml jsem si, že má zdviženou ručku - prostě jsem si pěl pro radost). Oheň byl ještě zapálen poměrně stylově bez použití moderních technologií a pak začala katastrofa. Červená se line záře není špatná písnička jenže se hodí na tábory do „intimča" a ne k stohlavému davu. Novoměští občané se k zapálenému ohni přesunuli rychlostí blesku a podařilo se jim poměrně úspěšně vytěsnit veškeré skautstvo (no po pravdě řečeno, moc se snažit nemuseli) Když se objevil i mnou toužebně očekávaný soudek, přemýšlel jsem střídavě o sebevraždě a genocidě, ale ani k jednomu nedošlo, především pro to, že jsme s Tesákem velmi dlouze přemýšleli odkud začít. No ještě že se zorganizoval ten buldok, protože jelikož jinak by to stálo za prd a tři vořechy (jelikož tohoto termínu použil kdysi Monti, považuji ho za mravně naprosto nezávadný). Poté co se kolem prořítil občan se slunečníkem, ze kterého se linulo aroma jaké je u nás na kolejích cítit těsně před rozhodnutími typu: „co vystříkat tenhle minimax" a „dem zamčít kolejbábu do vrátnice" (no prostě z něj táhlo jak z lihovaru), mi došlo že tam opravdu nemám co dělat. Nedošlo to jenom mě, ale i celému oddílu a já jsem víc než rád, že se sami skautíci a skautky rozhodli, že tohle není to pravé prostředí pro ně. Následoval už jen přechod do klubovny, kde jsme odevzdali Jitála milujícím rodičům, chviličku poseděli a pak hurá k teplu domova. Já a Veronika jsme ještě došli s Kutym ke skokaňáku a pokračovali na Jelení skalku, aby jsme si uklidnili poměrně zjitřené nervstvo, což se v zásadě zadařilo. A tak jediným, kdo si čarodky asi užil byl Býk, organizující miss čarodějnice či něco podobného, čehož smysl mi unikl - ovšem to bude pravděpodobně moje chyba a nikoho z toho nemíním vinit.      Co na závěr? Asi by stačilo jen jedno slovo a to KATASTROFA, jenže já se s ním nespokojím. Nejde o mě, to že jsem si nemohl posedět u ohníčku mě sice žere ale brečet kvůli tomu nebudu, žere mě věc jiná. Žere mě to, že jsme zkazili večer stautíkům a skautkám, večer který se dal strávit poměrně příjemně s lidmi které mám rád a kteří jsou pro mě obrovským poutem k městu, lidí které bych asi nevyměnil za nic na světě Juj jen dobře že se tahle akcička pravděpodobně nebude známkovat, to by byly čísla. Můžu-li mluvit za sebe, má jedno velké NEZAPOČTENO. Pevně doufám, že i kdyby -sme měli pálit příští rok oheň v klubovně na zahrádce, budeme tam sami.      Vzkaz střediskové radě: Je mi hrozně líto, že jsem nebyl na střediskovce kde se tohle rozhodovalo, protože jak jsem slyšel, jeden z argumentů pro byl i: „nejsme sekta, nemůžeme se separovat od společnosti". S údivem zjišťuju že deset let skautování ve mě něco zanechalo a proto Vám musím vzkázat: „Nejsme sekta, jenže když se podíváte jak to letos na Třech Křížích vypadalo, musíte mi dát za pravdu, že do téhle společnosti nemůžeme zapadnout aniž by jsme popřeli sami sebe, aniž by jsme popřeli to co se snažíme předat dětičkám. Takovouhle společnost můžeme leda tak tolerovat, ale přece nemůžete čekat že se budeme cítit dobře když se lidi kolem ztěží drží na nohou. Pokud si myslíte že ano, pak to můžeme s klidným svědomím zabalit a jít hrát kuličky."

vopravdu naštvanej Pudil

zpět na titulní stranu

na index článků