JEDEN AZIMUT A ŠEST KILOMETRŮ KUTY, MIMČO, MÍRA

JESTŘÁBI Cesta pod azimutem 340°      Jistě si všichni vzpomínáte na Zdenyho úkol zadaný na 106. oddílovce. Kdo ne, tak já ho ve stručnosti zopakuju. Družina měla podle jednoho azimutu, určeného při začátku cesty ujít okolo 6-ti kilometrů. My JESTŘÁBI jsme si naplánovali cestu na Medlov.      Na začátku družinovky jsme s Atreiem naměřili, že cíl naší cesty se nachází pod azimutem - viz. nadpis. Počkali jsme ještě chvilku na Švéda, než přišel a zkritizoval stav počasí. Pak už nám byla. I přes Korbiho zranění jsme došli na Medlov pod azimutem - viz. nadpis. Tam jsem zjistili, že máme tak akorát čas na cestu do Rokytna, kde měl v 16:59 zastavovat autobus. Se spěchem a častým popoháněním Macíka a Švéda jsme nakonec autobus stihli.

Kuty

POMNĚNKY Cesta do Radešínský Svratky      Ve středu 19. 4. jsme se jako družina sešly u benzínky. Přišly jsme tam všechny kromě Čiky, která je nemocná. Když přišla i Jíťa, nastavily jsme azimut směr Radešínská Svratka. Vydaly jsme se směrem k Petrovicím, ale potom jsme odbočily k zahrádkám. Šly jsme po louce a potom do kopce. Když jsme přišly k poli, tak jsme samozřejmě musely jít přes pole. Když jsme byly asi uprostřed toho pole, tak jsme uviděly, jak někdo nebo něco leží v tý kapustě (nebo co to bylo). Tak jsme se pomalu vydaly vpřed. Najednou se to zvedlo a ony to byly srnky a malí srnečkové. Bylo jich kolem deseti (byli nádherní). Začali utíkat.      My jsme se vydaly na cestu a za chvíli jsme je viděly znovu. Tak jsme jim zamávaly a oni utekli. No nic, šly jsme dál a uviděly traktor. Řekla jsem Jítě, že určitě dostaneme sprďana, ale ona mě pořád uklidňovala, že to nějak ukecá (ale za celou cestu jsme žádnýho sprďana nadostaly).      Když jsme uviděly Svratku, tak jsme přidaly do kroku. Dany celou cestu říkala: "Fuj, ty mouchy jsou tak dotěrný!" Nebo tak nějak a pořád mlela něco o tom, že na ni spáchaly atentát. Když jsme dostaly žízeň, tak Dany vytáhla 2 l Spreitu. Napily jsme se a Jítě to spadlo na zem a flaška (pomocí bublinek) začala cestovat po zemi. Jíťa vzala flašku ze země (na flašce bylo spousty bahna) a napila se. Bahno se přesunulo pod Jitčin nos.      Když jsme dorazily do Svratky, tak jsme hledaly autobusovou zastávku. Autobusem jsme jely domů. Jíťa s Katkou šly koupit ještě nějaké věci na Ivanu a my jsme šly domů (užily jsme si spoustu legrace! (Hlavně s Jíťou co?)).

Mimčo

JELENI Šest kilometrů      Na cestu jsme vyrazili já, Macík a Slezi od Zichova rybníku s pochybnou buzolou, o které nejsem přesvědčen, jestli šla dobře. Naměřili jsme na mapě pochodový úhel zhruba na Paseckou skálu a vyrazili. Šli jsme přes Brožkův vrch, blízko Mercedesky a koupaliště až skoro k Rokytnu, kde nás zastavily zemědělské objekty a ohrady s krávami. Nedalo se nic dělat a museli jsme ohrady obejít. V jednom místě jsme ale už nemohli dál. Rozhodli jsme se, že projdeme ohradu na druhou stranu. První polovina oddělená od druhé byla v pohodě a druhá, i když s krávami celkem také. Sleziho zajímalo, jestli je ochranný drát pod proudem. Asi se dotkl, protože když jsem se na něj otočil, seděl na zemi. Zbytek cesty proběhl v družném hovoru. Chvílemi jsme srovnávali azimut a koukali se do mapy. Po cestě dostávali různé otázky nebo úkoly, třeba najít pět rostlin nebo určit druh stromu, kdo první spatří nějakou věc atd. Nakonec jsme ušli lesem zbytek určené vzdálenosti a pak si vylezli na Paseckou skálu. Nazpátek z Pasecké skály k silnici jsme běželi a ukázalo se to jako dobrý nápad. Měli jsme ještě dost času, ale nešli jsme ani jednu minutu po silnici a autobus, který měl jet až za 11 minut jede za námi. Mysleli jsme, že nám ujede, ale zastavil nám a my se za chvíli dostali do města.

Míra

zpět na titulní stranu

na index článků