VÝPRAVA NA CHLÉBSKÉ
26. - 28. LEDNA 2001
1 . d e n :
Sešli jsem se v pátek na vlakovém nádraží. Bylo nás docela dost. Vlakem jsme dojeli až do Nedvědice, odkud jsme potom vyrazili pěšky do Chlébského. Asi 300 metrů od této vesnice jsme byli ubytováni ve zvláštních chatkách. Tato stavení byla zpustošená co se dalo, ale na druhou stranu v nich bylo ústřední topení, takže nám nebyla zima.
Čekali jsme asi půl hodiny, než pan správce přinesl klíče od chat. Zabydleli jsme se docela rychle po družinách. Naše slibovaná společenská místnost byla velká asi jako pokoj, takže jsme se tam skoro nemohli vejít. Bylo to docela drsný.
První den jsme toho už moc nestihli, protože jsme tam dorazili docela pozdě. Odevzdali jsme jídlo do společných zásob. Nakonec jsme měli program ve společenské místnosti".
Nejdřív nám Zdeny řekl několik věcí ohledně chatek a okolí a potom jsme kreslili různé ornamenty pomocí čtverečkovaných papírů, tužek a představyvosti. Vymýšlely se různé tvary, například Piškotova kasárna apod.
Ještě jsem se nezmínil o vůbec nejdůležitější věci na výpravě a to je celoroční hra a vůbec první šance získat NELU ALBU, knihu knih, která je zamrzlá v ledovci. Ale na to už je docela pozdě ne?
2 . d e n :
Ráno jsem vstával dřív než ostatní, protože jsem šel do služby. A tak jsem na vlastmí kůži poznal luxus a přepych tamního interiéru. Hrnce na čaj byly asi pětilitrové, nože a příbory byly od jakési omáčky a co víc, museli jsme asi půl hodiny přemlouvat vařič, aby se vůbec rozhořel alespoň na jedné plotýnce. Nakonec jsme to ale zvládli a po rozcvičce byla skutečně snídaně.
V prvním programu jsme si vyzkoušeli, jak máme šikovné ručičky, neboť jsme chystali výbavu na ledovec. Chystali jsme jídlo, oblečení, rozmotávali jsme lana, zatloukali skoby, zaháněli nepálské duchy, opravovali auto, sešívali jsme si vaky na vodu
A aby nám nebyla zima, všechno jsme raději dělali v rukavicích, abychom neměli omrzliny. Vypadalo to asi takto:
V ponožkách jsme museli loupat ořechy, komínkovat oblečení, rozmotávat zacuchaná lana, zatloukat hřebíky, skládat papírovou skládačku, slepit si z papíru auto a nebo sešít dva kusy látky. Bylo to docela těžké.
Ve druhém programu jsme podstupili středně těžkou bojovku, ve které jsme lezli s lanem na ledovec. Od překupníků jsme získávali lana, pokud jsme je vytáhli v šátkovce. Ta lana jsme nosili na ledovec, kde jsme je natahovali, aby byly dostatečně dlouhé.Když lano bylo dostatečně dlouhé, aby dosáhlo na záchytný bod, navázali jsme ho na kolík, který byl asi pět metrů daleko, potom jsme ještě museli splnit nějaký úkol.Ten první byl, že jsme měli dostat předmět ze stromu, který byl asi pět metrů daleko, aniž bychom překročili vyznačenou čáru. Bylo to docela složité, a tak se nám to nepovedlo. Navazovaní provázků pokračovalo pořád dál a asi po dvou hodinách hra skončila.
Po obědě, se kterým se Zdeny chudák sám popral, jsme měli chvíli poledního klidu a potom jsme se pustili do výroby maček. Na první pohled to vypadá jako jednoduchá práce: pár hřebíků se zatluče do desky. Ale na druhou stranu jsou 2 kladívka na 20 lidí docela málo. Výroba maček nám zabrala téměř 2 hodiny a tak jsme mezi tím hledali stopy ve sněhu.
Ve čtvrtém programu jsme hráli velice zvláštní hru, něco mezi fotbalem, házenou a hodem do dálky. Rozdělili jsme se na poloviny a na obrovském hřišti jsme se snažili dopravit míček do branky soupeře. Míček se nesměl přenášet, jenom házet nebo kopat. Tuto hru jsme hráli až do tmy, kdy už na míček nebylo vidět, a potom jsme šli zpátky do chat.
Po večeři jsme opět vyšli ven. Tentokrát ve slunečních brýlích nahánět Rány. (Naše celoroční záškodníky a protivníky.) Totiž tento národ vlastnil vrtáky do ledu, které my potřebovali , abychom mohli vyvrtat Nelu Albu. Při vrtání vydávají tyto vrtáky oslnivé světlo (jako třeba svářečka). A tak jsme museli mít brýle, abychom si nekazili oči. Byla to docela sranda. Div že jsem nenarazil hlavou do stromu nebo nespadl někam do příkopu
Kromě této hry jsme si ještě povídali o omrzlinách a prochladnutí, co je horší, jak se to dostane a léčí atd. Potom jsme si ještě vyzkoušeli přenos omrzlého Tea v praxi.
Na závěr dne jsme si ještě opálili prsty tím, že jsme si v ruce nechali úplně vyhořet svíčku. Potom jsme šli spát.
3 . d e n :
Poslední výpravový den byl spíše volnější.Nebyla rozcvička a celkově to byla pohodička.
Po snídani jsme si rozdělovali pracoviště na úklid. Pan správce (kterého jsme museli slušně pozdravit) přišel asi v 10 hodin a určitě nepoznal chaty, které dříve spravoval ( jak byly vyčištěné).
Odešli jsme asi v 10:30 a protože jsme měli ještě hodně času, šli jsme na procházku krásnou okolní krajinou. Bylo docela hezky, takže se nám šlo příjemně. Asi po 5 kilometrech jsme se zastavili.
Nasadili jsme si mačky a spojili se raději provazem, začali jsme stoupat na ledovec. Hroty se zarážely do ledovce, aby zabránily případnému pádu. Vrcholky hor byly zasněžené a v mírném oparu. Do tváří nás štípal ledový vítr, který metal závěje sněhu. Zanedlouho jsme dorazili až k zamrzlému jezeru. Ztuhlá hladina házela třpytivé odlesky a jezero hladké v křových stinných zvučelo tajemný bol. Náhle jsme v ledu uviděli jakýsi bílý blok. Jako by tam v ledu byla nějaká kniha. Vzali jsme rýč a začali sekat v ledu. Po zdlouhavé usilovné práci se nám podařilo knihu vysekat. Byl tu příjemný pohled na Budhovy oči- znak Nely Alby.
Šťastní jsme došli do Nedvědice a nasedli do zpátečního vlaku. Teď už stačí jenom ušít obal, vyšit na něj místo nálezu a vložit do něj 1. část Nela Alby. A všechno dobře dopadlo.
|
