 |
|
 |
Výprava na tesákovic chatu 22. - 24. 9. 2000pátekPřivítal nás také pan Tesař, který nás přijel pouze zkontrolovat. Zabydleli jsme se a mohli jsme si sednout k ohni, kde jsme opékali párky a zpívali s kytarou. Šli jsme spát někdy 22:30. Všichni byli hrozně unavení, ale najednou se začalo povídat a nikomu se nechtělo spát. Ráno jsme podle toho vypadali. SobotaDali jsme si úplně přirozenou rozcvičku, ale potom přiběhl Tesák a řekl nám, že našel ráno, když se šel proběhnout nebo co to dělal, území, na kterém přebývají pohádkové postavy. Každá postava byla jinak ohodnocená a my jsme měli za úkol vysbírat ty nejcennější. Postavy se nacházely na území okolo buku. Běhali jsme štafetově. Vždycky jsme mohli vzít jenom jednu postavu. Když jsme marně hledali poslední, tak nám ji vyfoukl Míra, který prostě jenom přišel a vzal si ji. Potom Atrei objevil v dutině stromu na zemi jakousi kasičku a ptal se Tesáka, co že to je. Tesák řekl, že neví, ale že si to můžeme vzít klidně s sebou. Atreiovi se však asi nějak nechtělo, takže ji tam nechal ležet. Pravda kasička byla docela těžká a tak to Atrei nechal na mně. Asi bych jí tam taky nechala jenom tak ležet, ale Tesák mi řekl, že si ji mám raději vzít. Potom jsme se sešli všichni v kruhu u buku a najednou k nám kdosi zezadu přiběhl. Představil se nám jako šílený Eduard, ale že prý mu můžeme říkat Eda. Ten nám vysvětlil, že potkal jakýhosi hajnýho, viděl prý hezký klobouk, brokovnici, tak mu ji sebral, ale to sem až tak moc nepasovalo. Nejdůležitěší byl klíček na jeho těle, který jsme museli získat, abychom mohli otevřít tu kasičku. Však Eda byl na svůj vzhled docela inteligentní, a tak nám klíček nedal jen tak, prostě zadarmo. Museli jsme dopoledne plnit různé rytířské zkoušky. Například trefit se do kýble, otočit tu správnou minci, přehazovat si tenisákem, dovést každého člena své družiny nejméně jednou k určenému místu, shodit co nejvíce špalků, dostat co nejvíc dvojic pexesa, štafetou obkroužit co nejvíce kol, přejít kladinu. Záleželo na tom mít co nejvíce bodů, aby družina získala právě klíček od pokladničky. Kupodivu jsme klíček získaly my, a tak jsme získaly právo otevřít a přečíst zprávu v pokladničce. Zprávu psal sedmnáctého dne čtvrtého měsíce léta páně kníže Vilém (asi kníže) zvaný Dobrotivý. Psal o svém skrytém pokladu a o své bloudící duši. Vysvobodit ho mohli pouze rytíři srdce čistého, kteří s jeho pokladem měli jen dobré plány, chtěli ho za dobrým účelem. K obědu nám ještě nějaká ta chvilka zbývala a tak jsme se šli učit na louku sebeobraně. Bylo to docela zajímavý, ale asi to nikdy nedokážu použít, protože pokud se někdy dostanu do situace, kde by se člověk měl pokusit utéci, tak se mi podlomí asi kolena a zhroutím se tam před ním. Tesáková nám přišla oznámit, že pokud nechceme mít ze špaget humáč, tak ať jdeme rychle jíst a tak jsme teda šli. Špagety byly výborné a tak skoro nic nezbylo. Sirka chtěla špagety zkonzumovat trochu jiným způsobem, ovšem potom jí jich kupa zbyla v ešusu a když se nám je do ní nepodařilo nacpat, tak jsem to vzdala a špagety šla vysypat do odpadovky. Po poledňáku, který se nám trochu prodloužil, nás Eda rozdělil do družstev po devíti. Všichni jsme si měli vzít šátek a to z jednoho prostého důvodu, protože jsme měli mít potom zavázaný oči a pomocníci Edy nás rozmístili do okolí. To znamená, že já jsem byla s Mírou na zahradě a dorozumívali jsme se pouze tleskáním. Nesměli jsme mluvit a to si Míra hned neuvědomil, takže když jsem mu rozvázala oči, to jsme mohli až když jsme si byli úplně jistí, že patří do naší skupiny, začal na mě písničkou, že si myslel že to tleskal Atrei atd. Takže jsme museli zastavit a Míra měl napočítat do padesáti. Další část naší skupiny jsme našli na louce, Ádu v lese u potoka a Kaštyho na cestě, po které jsme měli dojít pro Edův klobouk. Tam nás zastavil Tesák a chtěl, abychom použili pouze devět nohou a dvě ruce. To znamená, že Áda a Martin se nesli na ramenou a my holky jsme skákaly po jedné noze. Takto jsme museli pro klobouk a potom zpátky zase k chalupě, kde na nás u ohniště čekal Eda. Po předání klobouku jsme měli jít za Edou na louku a tam se rozdělit na dvě skupiny, nestejně velké. Větší část skupiny měla na stráni vysílat zprávu pomocí svých těl. Jednu dobu jsme se docela rozjeli, ale potom se přestalo dařit a druhá skupina nás dohnala. Zpráva zněla: a vaše kroky nechť vedou po cestě značené pro Míra to jen zbytečeně komplikoval. Po celý den jsme potom zůstali v těchto družstvech a snažili se získávat tyto útržky z celé zprávy. Potom jsme se vydali hned na další hru. Sice jsme se u kruhu nemohli domluvit, kterou stranu bitevního pole si vybrat, ale nakonec jsme si vybrali a šupali do hlubokého lesa. Tam byly po celém území rozházené lístečky s číslem, tečkou, číslem a velkým tiskacím písmenem. Naším úkolem bylo co nejdříve dostat všechny lístečky a zapsat je do připravené mřížky, kterou jsme obdrželi s nápovědou od Tesis. Na začátek nás ještě poštípaly vosy, ale potom se to celkem rozjelo. Jenže pokaždý, když jsme vletěli na území protivníků, poplácali nás jako mouchy, takže jsme museli lístečky odevzdat na zem, jít se zapsat na listinu smrti" a potom jsme museli na začátek herního pole a mohli jsme pokračovat dál. Tuto hru sice vyhrála druhá skupina, ale nám to ani moc nevadilo, protože tu zprávu jsme se taky dozvěděli, jenže už to nebyl takový pocit, jako když člověk vyhraje. Měli jsme další zprávu a ta byla tou poslední. Proto k nám asi naposledy, myslím, zašel na pokec Eda, který nám popřál mnoho štěstí na naší cestě a rozloučil se s každým podáním ruky. Měli jsme se vydat po cestě značené pro poutníky, po kamenité cestě asi padesát metrů, kde se úžila a sejít schůdnější cestou ke skalnímu útvaru Štarkov a schůdnější cestou obejít celé hradby až na náměstíčko, kde jsme měli se zažehnutými svícny spatřit bránu, která vedla do úzkého průsmyku nebo tak nějak to tam bylo napsáno. Jenže na takovéto výpravy se chodí většinou na večer, až se setmí a proto jsme ještě před tím zapařili několik her nebo spíše jednu u kruhu a potom dvě družinový. Ta u kruhu spočívala v tom, že jsme měli myslet jako všichni v naší družině. Tesis řekla první písmeno, na které to slovo, které jsme potom měli vymyslet, začínalo a my potom vymysleli ten zbytek. Slovo mělo být co nejdelší a mělo přesáhnout počet písmen slova, které vymysleli roveři. Tuhle hru vyhrály Lišky a my jsme se mohli vrhnout na kolíčkovanou. Každý měl tři dřevěný kolíčky a mohlo se začít. Úkolem hry bylo, co nejdříve se zbavit kolíčků svých a potom ještě těch, který na vás napíchali ostatní. Hra končila tehdy, až se dotyčný běžel napsat na listinu, která ležela u ohniště. Potom přišla na řadu naše hra, která neměla jméno, ale všichni se hodně nasmáli. Hráli i ti nejstarší z nás. Začínalo se u kladiny, kde družstva běžela v kruhu. Jeden měl odkryté oči, ostatní zavázané šátkem. Šlo o to doběhnout co nejdříve do půlky stráně, kde Miky krásně přejel" Mejšu, který se učil slovíčka do němčiny, potom vyběhnout na vrch, kde si měl vůdce celého družstva zavázat oči a hra končila tehdy, když měl každý odkutáleno deset kotoulů ze stráně. Potom jsme se šli domluvit, za jakým dobrým účelem půjdeme vyzvednout poklad. Protože jsme se nemohli domluvit, Tesis to ukončila a řekla nám, jestli máme představu, jaká práva mají děti. Řekli jsme jí pár příkladů. Jenže Tesis nám nadiktovala mnohem víc práv, které nám nemají být upírány. Např. jsme se dozvěděli, že nikdo nemá právo nám upírat každoroční prázdniny. Potom jsme si měli rozmyslet, který zákon bychom jako závaží na horkovzdušném balónu vyhodili jako poslední a který jako první. Jako poslední by každý vyhodil právo na lásku a péči. Potom jsme ještě naši stupnici napsali na pásy papíru, které potom Tesis nalepila na velký papír podle průměru. Jelikož se přiblížila hodina večerní a venku se setmělo, vyrazili jsme tedy na naši cestu za pokladem. Po cestě jsme se bavili o všem možném, např. Jíťa se učila další sloky k písničce Jede, jede mašinka.. Jakmile jsme se dostali blízko ke Štarkovu, museli jsme zhasnout baterky a zažehnout svíčky. Přešli po náměstíčku a dostali jsme se do skalní soutěsky, kde na nás čekal Vilém zv. Dobrotivý. Ptal se nás, jak bychom chtěli s pokladem a tajemstvím na nesmrtelnost naložit. Když jsme mu řekli, že poklad bychom chtěli věnovat Edovi, protože kdyby nebylo Edy, nebyl by žádný klíček a kdyby nebyl klíček, nemohli bychom otevřít pokladničku, tak nám řekl, že si můžeme vzít poslední šperky z pokladu, které mu tam ještě zbyly. Jenže my jsme ještě něco potřebovali. Bylo to tajemství na nesmrtelnost. Mysleli jsme, že nám dá nějaký recept na bahenní lázně, ale Vilém nás pěkně doběhl. Nesmrtelnost tkví totiž v našich činech, které každý z nás a rytířů-panovníků vykoná. Po návratu z výletu jsme začali klidněji. Měli jsme se prvně jenom umýt a nakonec jsme vždy od Tesis dostali jeden obrázek, kde na rubu bylo napsáno písmeno, na které jsme měli pojmenovat všechny předměty a postavy na obrázku. Šlo o to najít na obrázku co nejvíce útvarů a mít ze všech nejvíc. Na konec dne nám Miky přečetl konec pohádky o Hloupé havířce. Všem se chtělo hodně spát, ale nakonec jsme se všechny tak dokonale probudily, že jsme vyprovokovaly bitvu s klukama. Házeli jsme si s kačenkou, takovou tou natahovací, proto se výprava jmenuje Kačenka. Kluci ale nejsou zase tak hodně hloupí a tak se nakonec začali zamykat. Když skončila kačenka náhodou u nich, začali ji k nám strkat dírou pod umyvadlem. Nakonec jsme si řekli, že přece jenom půjdeme spát a tak jsme ještě zazpívali nějakou tu písničku na dobrou noc a usnuli jako dudci. neděleVšechno jednou musí skončit a my jsme se vypravili na autobus. Kecali jsme o všem možným a na nádraží nastoupili do autobusu. Řekli si také něco o další akci. |
| Výpravu zapsala Čiky |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |