No jo to byl zase jeden opravdu nabitý víkend na zážitky. Je to jasné, můžete být kdekoliv, v přírodě, doma nebo ve velkoměstě zkrátka kde chcete, ale ty nejlepší zážitky stejně můžete zažít jen díky společnosti dobrejch kamarádů. A první víkend byl na ty zážitky jako dělaný.
Začalo to docela nevinně. A to telefonátem k Piškotovi do kasína. Bylo to zrovna na Den dětí a já tou dobou věšel děti. Ne, nelekejte se, věšel jsem je tak, že o pár metrů dál je zase někdo opatrně sundal. Provozovali jsme totiž na náměstí, stejně jako v předešlých letech, lanovou lávku. A já na začátku pomáhal mrňatům do horolezeckého postroje a pak, aby měli "pocit," je připnul karabinou na horní lano. Ale koukám, že jsem dost odbočil, a tak se vrátím k tématu. Na chvíli se tam objevil Zdeny s tím, že máme po páté zavolat Piškotovi. No a tak se stalo. Popošli jsme do ústraní a já již za chvíli poslouchal od Piškota instrukce, jak a co o víkendu. Již před časem jsme se domluvili, že když Piškot dostane na víkend volno, tak aby se nemusel trmácet až do Nového Města, tak že se sejdem v Praze a budeme něco podnikat tam. Domluveno. Já měl za úkol zajistit nějaké lidi kteří by jeli, ať to stojí za to. Lidi jsem nesehnal, protože Zdeny se učil, pár lidí, kteří by rádi zase nemohli, a tak jsem přemluvil alespoň Verču. A tak jsme nasedli do vlaku a vyrazili. Verča měla dilema, protože tento víkend se měla celej učit, a tak jsem argumentoval tím, že já ve vlaku spím, a že se může učit tam. Jenže Verča je hrozně ukecanej tvor, a tak se toho cestou moc nenaučila, protože jsme kecali, kecali a pro změnu kecali.Tak to šlo až do Prahy a tam jsme vyrazili do ulic. Měli jsme necelou hodinu čas a tak jsme vyrazili na TDC popohnat tiskoviny,které nám už dávno měly dojít, ale nedošli. Jelikož bylo třičtvrtě na šest a TDC dělá do šesti, tak už asi tušíte že tam bylo mrtvo jak v pátek odpoledne těsně před šestou. No a tak jsme se otočili na patě a sypali si to zpět na Hlavák, kde už vyčkával Miky Piškotův příjezd. No ale jak jsme se tak k němu zezadu blížili, nenapadlo nás nic jiného, než na něj bafnout. Jenže byl pátek odpoledne a nádraží bylo plné lidí. To nám ale nevadilo a my se k pobavení přihlížejících plížili k Mikymu jak šelma za kořistí. Baf se zadařil a tak vás asi nepřekvapí, že jsme to samé chtěli použít i na Piškota . I stalo se. Opět jsme se blížili, ale nechali jsme útočit jen Mikyho, protože za prvé byl rychlejší, a za druhé jsme na přísaze viděli ukázky bojového umění, které se tam učí, a tak jsme nechtěli moc riskovat. Co kdyby Piškot v domnění, že jsme lupiči nějaký ten chvat použil. No tak jsme se přivítali a sypali na Dřevák, což jsou kromě holandských národních bot také Mikyho koleje. Tam jsme rozbili tábor a radili se, co dál. No jasný bylo, že půjdeme do kina. A jestli to půjde tak na Gladiátora, na kterýho jsme se dost těšili. Šli jsme radši s dostatečným časovým předstihem, abychom stihli lístky. Naštěstí ho hráli v jedničce, což je největší sál s "dolbáčem," a tak jsme šli koupit Colu a těšili se na film. Film, kterej byl jako hondnědostsuperbombaperfektní, jsme zařadili do naší filmové síně slávy. Jelikož byl také dost dlouhej, tak jsme nasedli na jedno z posledních meter a vystoupili kdesi a šli noční Prahou zpět na koleje. Cestou jsme "zažívali" film a radili se co zítra. Pro vás, co jste u Mikyho na kolejích byli, už asi víte jak to chodí, ale podle podpisů na zdi vás moc není, a tak se to pokusim přiblížit více. Jak jsem už naznačil tak každý, kdo byl z NMNM skautů u Mikyho, tak se mu tam za odměnu podepíše na zeď. To je jedna z výzdob tohoto pokoje. Ten sdílí se svým spolubydlícím Martinem, který ale když se dozvěděl že přijedou novoměstští skauti, tak pravděpodobně odjel do bezpečí. Další výzdoby jsou filmové. Převládájí fotky ze Statečného srdce, ale najdete tu i Posledního Mohykána a další. Různá indiánská výzdoba, která určitě u Mikyho nikoho nepřekvapí, dále skautský kalendář a na poličkách spousta knih. Citáty a moudra z filmů napsaná na hraně poličky, které si každý rád přečte a pak si trápí hlavu ve kterém filmu že to bylo. To jsou věci, které člověk vidí když ráno proloupne oko. My jsme dneska vstávali docela brzo a tak jsme šli koupit něco k snídani. Po jídle jsme vyrazili po "kšeftech". Miky nás povodil po bazarech, kde jsme sháněli discmena, který by pomohl Piškotovi zahnat nudu v kasínu. Prohlídli jsme několik obchodů, zkoušeli jsme jestli nebude přeskakovat CD při pochodu atd. aby discmen splňoval naše požadavky. Tak jsme nakonec dobře pořídili a spokojeně se vydali do Bontonlandu , což je místo, kde se dá strávit u stojanů se sluchátkama třeba i půl dne. No půl dne jsme tam sice nestrávili, ale víc jak hodinu určitě. No ale řekněte sami, odolali by jste stojanu, ve kterém jsou soundtracky z filmů jako jsou třeba Gladiátor, Zelená míle, Muž na měsíci, Pláž, Tenká červená linie a podobně? To se zkrátka nedá. Čas nás ale tlačil, protože jsme chtěli stihnout ještě film Ospalá díra, tak jsme nechali na kolejích Mikyho, který se učil a Verča, Piškot a já jsme nabrali směr Galaxie.
V pokladně jsme si půjčili program Křižíkovy fontány, kterou jsme chtěli také vidět. Tak jsme si ho opsali a šli na film. Musím říci, že jsme chtěli jít dneska jen na tento film, ale když jsme vylezli ze sálu, tak jsme se rozhodli, že si musíme spravit náladu něčím kloudným. A tak jsme šli ještě na Erin Brockovich. Mezi filmama jsme ještě zavolali Mikymu na koleje a domluvili se na sraz, odkud po kině pojedeme na fontánu. Ten druhý film nám naštěstí náladu spravil dokonale. To už nám předpověděli i trhači lístků, kteří zaregistrovali, že jdeme dvakrát za sebou a prozradili že tohle je rozhodně lepší než předešlý film. A taky že jo. Nebudu se o filmu rozepisovat, ale stojí to za vidění a hlavně pobavení. A je to s Julií Robertsovou. Po kině jsme frčeli na Výstaviště, které ve svých útrobách skrývá Křižíkovu fontánu. Miky se nám ještě pokoušel zjistit pozdější vlak, než jsme měli najitej, ale bohužel jel až brzo ráno a já bych nestihl výlet s rodiči, a tak jsme museli oželet ERU a koukli se alespoň dírou v plotě na právě končící předešlé představení A. Bocelliho. A tak jsme se neradi rozloučili a museli chtě nechtě sypat na vlak, aby nám neujel. Cestou zpět jsem Verču už tolik od učení nezdržoval a spal jako budulínek skoro až do Žďáru. Domů jsme dojeli kolem druhé hodiny ranní a po šesté ranní se opět vstávalo na další akci - tou byl Střediskový výlet s rodiči.
Ale o tom zase jinde.
|
