 |
|
 |
ÚTERÝ 4. ČERVENCESamozřejmě poštovní schránka je dost daleko a u pošty. Po zdolání schodů(asi jako Harusák jenže na prošlapaných schodech). Po zdolání schodů, mírného kopečka se před námi vynořuje rozhledna Hlavatice. Po točených schodech nás uvítal překrásný výhled. A začalo krápat. Tak jdeme dál. Po delší cestě plné smíchu, borůvek se zjevujene na hradě Valštejně. Jeden pán nás úspěšně nalákal na prohlídku. V kapličce je vystoupení místního sboru. Zpívali překrásně a v té akustice se to rozléhalo tak velice, až začalo pršet. Děvčata holt musela přidávat a několikrát, komu by se chtělo do deště. K naší radosti pršet přestalo a my se mohly věnovat prohlídce druhé části hradu. Pubu stihne vlízt do jeskyně a zrušit kožešinu.Za hlasitého veselí nacházíme střelnici. Pubu po delším přemlouvání si to jde vyzkoušet. Má tři pokusy .Ten první stál zato. Pubu zamíří a střílí. Vedle a šíp skončil v celtě. Tak ho klučina vytáhne a začne téct voda (jak z kohoutku). To nás všechny dostane. Další pokusy skončí lépe než ty předchozí. Neodoláme a tancujeme v bývalém vězení, kde nakonec zamčeme Lenku. V druhé části hradu se seznámíme s průvodčím Vláďou. Vláďa nám vypráví historii hradu (jsme před modelem hradu) a já ho dostanu dotazem, že model je dobře zpracovaný Valštejn. Udivil mě tím, že to není Valdštejn ale Trosky. Tak prosmějemě zbytek prohlídky. Holt musíme dát Valdštejnu sbohem a asi po 400 metrech Pubu shodí gemu a dá nám čtvrt hodiny na kochkoch (to vypadlo z Pubiny hlavy). Peťa si při kochkoch ustele v bahně s poznámkou ať dávám pozor kam šlapu, že to klouže. Naše výprava vkročila do skalního města a jsme nadšení krásou tohoto místa a hlavně borůvkama. Každých 100 metrů batohy dolů a hup na vyhlídku. Lezeme i tam, kam nemáme ale nikdo to nevidí. Skalní město bylo jedno z nejlepších míst tohoto dne. Po velkém kochkoch ve skalním městě jsme u zámku Hrubá skála ale jaké je naše překvapení,když nám řeknou, že zámek není a je tu místo zámku hotel. Tak jdeme dál po příkré cestě do nedalekého zapadákova, kde pro nás není připravem uvítací výbor, ale je tu dotěrný chlapík, který nám radí kam se máme jít ubytovat. Raději jdeme úplně jinam. Zastavujeme a Pubu s Verčou jdou hledat plácek někde za vesnicí. My se mezitím spřátelíme se psem (asi hlídacím,ale ten by podal pac i zloději). Hurá Pubu s Verčou mají místo.Na kopci v lese je plácek jako pro nás stvořený. Přístřešek je postavený za 7 minut a my chystáme večeří. Jen co je hotová, začne pršet. Tak si to představte jeden kotlík a osm lžic. Byl to pěkný madlajz. Přikryju batoh pláštěnkou a jdu spát. Holky jsou jestě vzhůru. STŘEDA 5. ČERVENCEMám krásný výhled na okolní krajinu a rybník. Znova si lehnu do spacáku a pomalu znovu usínám. Co nás ale pořádně vzbudilo? Auto lesní společnosti, které ani netušilo, že v okolí spí lidé. Po takto náročném probuzení se pomalu vysouváme ze spacáků a balíme naše skromné obydli. Copak to zjištujeme .Peťa vyhrabala ze své gemy moji větrovku! Hádejte kdo přehazuje věci jiných do jiných gem. No naše milá vedoucí Pubu, před kterou rychle balíme a pozorujeme, kam dává věci. S Viky se jdeme vyhienit k rybníku. Je tu ale jeden problém. Máme jít po cestě nebo jentak to střihnout přímo ze svahu. Problém je vyřešen.Jdeme rázně po příkrém svahu. Cestou k rybníku nás úspěšně lákají maliny.Tak a jsme u rybníka.Hned jsme zjistili, že se asi neopláchneme a ani si nevyčistíme zuby. Ještě štěstí, že Viky vzala sebou láhev s vodou. A co, dáme si rozcvičku a je to docela príma. Tak jdeme zpátky a potkáváme Tkaničku. Předáme ji láhev a jdeme zpět. Vyrážíme na cestu. Cestou na Kost jsme si užily skal až až. S obědem jsme si nelámaly hlavu. Obědváme na cestě a ustrašení cestovatelé se na nás dívají jako bychom byly z jiného světa. Hop a skok a jsme u Kosti. Prohlídka se protáhla (asi o dvě hodiny). Šly jsme se podívat i na rytíře ale nesmyslná cena nás odradila a s tím , že nás tady už nikdy neuvidí, odchá-zíme. Několik z nás navští-vilo výstavu vzácných kamenů. Tak jo, už pudem. Je to jenom kousek. U krásného rybníka hledáme místo na spaní. Pubu s Verčou mizí ve skalách. Já s Tkaničkou si zkulturníme chodidla ve vodě a to nám prospěje. Po chvíli se ze skal vyrojí pátrací oddíl, že prý našli krásné místo, ale že cesta je příšerná. A ta cesta příšerná byla. No lízt do strmýho kopce jestě ušlo, ale lézt po skalách způsobem hop a skok už leze krkem. Ale ten výhled byl okouzlující. Taková rovinka s lány borůvek s výhledem uprostřed skal. Přístřešek je postaven za malou chvilku, ve které jsme mohli vidět Pubu s Verčou na hřbetě. K večeři je výtečný lunchmeat, Peťa úspěšně likviduje polévky a zapaluje malý ohýnek. S kytarou usedáme a vesele si zazpíváme. Pubu si během zpívandy stihne propálit triko. A v rozumnou dobu jdeme spát. ČTVRTEK 6. ČERVENCEA jdeme pryč. Náhle se zvedne kráva" a jde za svojí kamarádkou. Jaké je naše překvapení, že je to býk a není uvázaný. Je to pro nás malý šok. Jdeme a potkáváme staré známé (ze skalky). Konečně je tu studánka s neskonale dobrou vodou a tři litry broskvového tangu jsou pryč.Tak bereme jenom vodu. Po dlouhé a neskonalé cestě parným sluncem se objevuje kiosek a rozcestí na Vidláku. No,teda dovezli rohlíky a ještě teplé. Svoláme holky a jdeme vykoupit kiosek. Dohromady jsme snědly 34 rohlíků, borůvkovou marneládu a nějaké paštiky. Měli z nás radost.Hold cesta volá a jsme v mínusu s časem. Cestou (ležely přes ní stromy a bylo to do kopce) fotíme akcion fotku a po kopci a rovince další fingoš" akcion fotku. A hurá jsou tu Trosky. Víte, Trosky jsou na kopci (a strmém). Jdeme do kopce s batohy a proti nám jde pán s holčičkou, která naříká, že jí bolí nohy. A pán ji usadí se slovy: Podívejte na ně, jdou do kopce a mají na sobě batohy, nenaříkají a ty říkáš že tvoje nohy tě neunesou".Tak jsme se na kopci zasmály. Na troskách Pubu zářila. Měli tam házení sekerou a střelbu z kuše. Tušíte jak to dopadlo. Zeď to vydržela a my se málem udusily smíchy. Vyhlídky byly super. Pan průvodce vypravoval moc hezky. Ne tím způsobem:"tady vidíte hlavní nádvoří,..."Toho bych vydržela poslouchat celé hodiny. Ale co se nestalo. Nějaká paní přijela i se svým manželem na Trosky a ty paní byla tak šikovná, že si rozbila koleno. Podle vyprávění holek špatně šlápla na kamen a kolenem se praštila o hranu kamene. Verča tu paní ošetřila a manželovi slíbila, že jim pohlídají kola než se vrátí. Tak tohle nás uvěznilo na Troskách dost dlouho. Přemítání co s časem dopadlo takto. Budeme sedět s kloboukem před sebou a zpívat. Jen tak, lidi se zastavovali, ale nikdo do klobouku nic nevhodil. Jako potulní zpěváci by jsme zemřeli hladem. Zlepšení čekání se naskytlo po dlouhé hodině vyplněné zpíváním. Bylo to vystoupení historické skupiny šermu. Holky říkaly, že to stálo za to. S tím vstupným to bylo zajímavé.Verča dostane poloviční, když sežene plyšového medvídka. Jenomže nevěděly, že Tkanička má sebou plyšového medvídka.Tak Verča dostala poloviční a všichni se smály. Ten pán si pro kola přišel a byl moc rád, když je uviděl.Tak jdeme dál po takové divné cestě a přicházíme do Mladějova. Asi padesát metrů od hospody je rozcestník. A od někaď se ozve HOLKY !!! a několikrát za sebou. Co uděláme ? Postavíme se do řady a ukloníme se. Teď se od hospody ozvalo :"HOLKY DĚKUJEM" a zase několikrát.To nás doopravdy rozesmálo. Po delším zkoumání terénu se utáboříme na soukromém pozemku, kde o nás nikdo neví. Tkanička s Viky a Pubu vedou šiškovou válku. Přístřešek by byl zbytečný stavět. PÁTEK 7. ČERVENCEHolky už se probouzí. Je sbaleno a najezeno. Jdeme zpátky do Mladějova. Magickou silou nás něco žene na kopec a my zjištujeme, že je tu výtečný obchod se zmrzlinou a hlavně večeří. Po hodně dlouhé přestávce (a to jsme sotva vyšly) se opět vydáváme na cestu, tentokrát do Prachovských skal. Cestou jsme potkaly hodně velký kopec, skautský tábor (byl ne turistický značce)koupaliště, kde se Pubu rochní a především zříceninu hrádku Pařez (jsou tam skvělé prolízačky). Tam jsme se vyřádily do sytosti. Dál jsme objevily skály z pískovce a kiosek. V tom centru u kiosku jsme zjistily, že musíme zaplatit za toulání Prachovskými skalami. Hned na první vyhlídce nic nevidíme (výhled zakryly stromy), ale pak nás dorazí příběh. Na vyhlídca (byla tam Pubu) povídá jedna paní: Hele není to ta holky co včera házela sekerou na Troskách?" Ta holka to byla a byla to Pubu. Prošly jsme si Prachoské skáli do sytosti a pořád narážíme na skupinu tří jedinců se psem Darinou. Po chvilce se s nima moc přátelsky bavíme a ptáme se jich odkaď jsou. Náš rozhovor: My: Hele, odkaď jste ? Oni : To nebudete znát. My jsme ze ŽĎÁRU nad Sázavou. My: Bouře smíchu. Oni : Vůbec nechápou proč se smějeme. My: My jsme z Nového Města na Moravě. Výsledek tohoto rozhovoru byl, že se smějeme všichni. Ještě z nich vypadlo, že se zítra vracejí naším vlakem. Proto rychle volíme ústup. Odcházíme z Prachovských skal. Po delší cestě si děláme večeři asi tři kilometry od Jičína. Po večeři jdme do Jičína, přes krásné koupaliště, ale my ho kupodivu necháme být. Jsme v Jičíně a poznali jsme, že v Jičíně není misto pro přespání. Z prvního místa nás vyhodil majitel s tím, že když neodejdeme, pošle na nás psy. Nemá cenu se s ním hádat a proto mizíme. Došly jsme ke hřbitovu, kde se objevila louka vhodná k přespání. Pubu se opět s Verčou vydávají na výzvědy. Zbytek jde k benzínce na záchod a já hlídám zavazadla. Už jsme zase všichni a Pubu s Verčou říkají, že našly místo. Tak tam jdeme. Zahrádkářská kolonie. Místo, kde se hodláme uložit, je z mírného kopce a je tam ďolík (ten se nám ale vymstil). Někteří volní jdou do centra podívat se do obchodů. Já s několika dalšími hlídáme batohy. Už se trochu setmělo a my slyšíme zpívání. Za malou chvilku se u nás objevi starý muž a byl trošku podnapilý. No opilý nebyl, ale jeho žena by z něj moc velkou radost neměla. Dal se s náma do hovoru a nabídl nám zahradu svého kamaráda na přespání. Ten kamarád se netvářil moc nadšeně a my jsme pochopitelně odmítly. Tak aspoň nám dal tři okurky na jídlo a po dlouhém povídání, kdy už se objevil i zbytek výpravy, odešli. My rychle postavily přístřešek, já přikryla gemu pláštěnkou (byl to dobrý, ale to jsem nevěděla) a šly jsme spát. SOBOTA 8. ČERVENCEHned po takovém probuzení mě dostane Kajmanka, která zvedne spacák a z něj teče proudem voda, pod Kajmankou je jezírko. S úžasem zjišťuju, že nemám vůbec mokrý spacák. Za této úvahy se probouzí zbytek (i ten se podiví nad neštěstím ostatních). Bohužel se rychle balíme a rozdělujeme se na dvě skupiny. Jedna jde na nádráží, kde připraví čaj a druhá zbourá náš přístřešek. Jsem v první skupině. Po chvilce jsme na nádraží, kde se dozvíme, že za chvíli můžeme jet (původně jsme měly odjíždět po obědě). Holky už přišly a jsou potěšeny čajem a snídaní. Nastupujeme do vlaku a hledáme volný vagón nebo kupé.Já projdu sedm vagónů asi třikrát. Pubu našla volné kupéčko a my opět rozezpíváme vagón. V Kolíně jsme málem vystoupily na jiné zastávce, ale nestalo se. A už jsme ve Žďáře, kde hodinu čekáme. A ve vlaku si říkáme, že už se musíme chovat slušně. Jsme doma. Tím končí náš druhý puťák. |
| Šídlo |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |