SLAVNOSTNÍ VOJENSKÁ PŘÍSAHA MLÁDĚ, ČIKY

Po pěti týdnech vojenské služby čekala Piškota slavnostní vojenská přísaha a tím se stal pravým vojákem armády ČR. Odpřísáhl věrnost a od té doby jste již mohli v klidu spát, protože váš spánek bránil novoměstský skaut. Jak vypadalo takové přísahání jineckých dělostřelců, to se dozvíte od Mláděte a Čiky. Text vojenské přísahy je otištěn v Okénku pro zajímavost, ale také pro ty, které vojna čeká, protože bez její znalosti se mimo jiné nemusíte třeba dívat na televizi.      Vojenská přísaha:      „Já voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností slavnostně prohlašuji, že budu věrný České republice.      Budu vojákem statečným a ukázněným a budu plnit ustanovení vojenských předpisů.      Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně a připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.      Tak přísahám"      Pokračuju v diáři dál a narážím na 6. 5. kdy měl Piškot přísahu. Tento víkend byl také náročný. Nejdřív jsme totiž jeli do Jinců, kde přísaha probíhala a kde z vojáčků vyráběli roboty na ovládání. Koukali jsme na přehlídku společně s ostatními z meze, odkud bylo jakštakš vidět na plac, kde se vše odehrávalo. Koukali jsme se dalekohledem na nastoupené roty vojáků, kde po chvíli hledání se nám podařilo najít jehlu v kupce sena. Přirovnání sedí, protože Piškot byl, jak se na myš sluší a patří, pěkně vystříhanej, nemlich stejně jako všichni ostatní a tak si byli skoro všichni k nerozeznání podobní. Nachechtávali jsme se tomu jak tam všichni pěkně pochodujou, pochválili dobrou muziku, která během přísahy hrála a pak už se čekalo až zase všichni odkráčí zpět do kasína odkud po chvíli vyběhl vojáček Piškot. To už jsme mezitím potkali Piškotovy rodiče a ségru a tak jsme společně vyrazili na nádraží odkud odjeli Pudil s Pájou zpět do Prahy. My co jsme byli autama jsme zasedli do Jinské restaurace k limu a pohárům a poslouchali první Piškotovy vojenské dojmy. Piškot dostal svůj první opušťák a tak frčel do NM také. Jelo se přes Prahu, kde část vystoupila a šli do kina a druhá část, pan Dvořák a já jsme pokračovali dál do Jablonce nad Jizerou, kde na nás čekaly Lenka s Pubu a kde nás čekalo také raftování na Jizeře.

Mládě

Nevím jestli mám napsat zrovna čest, ale prostě jsem se v sobotu 6. 5. 2000 vydala s Montim, Zdenym, Mládětem a panem Dvořákem (Zdenyho tatínkem) v Omeze do Jinců, malé vesničky pod Příbramí na vojenskou přísahu. Ptáte se kdože to tam tu přísahu vlastně skládal? No to je snad úplně jasné, no přeci Piškot, ne?      V autě jsme se docela dost nasmáli, protože pan Dvořák, který cestu tam neřídil nám ukazoval své album z vojny, které si vyráběl. Proč jsme se vlastně nasmáli? To kdybyste viděli fotky pana Dvořáka za mlada a koukli byste se na Zdenyho, tak by vám to všem bylo úplně jasné. Zdeny se svou podobou po tatínkovi může chlubit. Přijeli jsme do Jinců a prvně jsme ty kasárny nemohli vůbec najít a nyní budu citovat rozhovor Zdenyho se svým tatínkem:      Zdeny: "Tak koukej třeba po cedulích ne, jestli to tady není někde napsaný." Podotýkám, že pan Dvořák byl zrovna zabraný do rozhovoru s námi.      Pan Dvořák: "Co já bych tady koukal, ty trubko. Ty seš řidič ne!" Po celém autě se rozlíhal smích.      Nakonec se pan Dvořák zeptal nějakých lidí, ale ti mu toho taky moc neřekli, protože také nebyli zdejší. Potom nám to řekly nějaký mladý holky. Zdeny teda vyjel s autem na parkoviště a my jsme se mohli vydat do samotného areálu. Tam jsme se setkali s vysokoškolákama, kteří dorazili z Prahy vlakem a vyčkávali, než na věži odbijí třináctou (sice nic neodbíjelo, protože v Jincích asi nemají věž se zvonem). Potom nějakej ten velitel zařval do mikrofonu, že mu nebylo ani rozumět a všichni ti vojáci stejně oblečení, stejnou nohou, stejně hledící, stejnou rukou držící zbraň se dali do pohybu.      My s Verčou jsme všechno sledovaly ze zdejší lavičky a Pudil, Pája a spol. ze stráně dalekohledem. Pořád jsme se hádali, ve které je Piškot skupině nebo jak se tomu říká. Já a Verča jsme tvrdily, že je ve třetí, ale nakonec ho našli kluci ve čtvrtý, takže jsme se ani moc nemýlily. Největší sranda asi byla, když jsem na Piškota měla mávat. Narazili mi na hlavu oddílovou čepici a vysadili mě na ramena - měla jsem sukni. Potom jsme se ptali Piškota jestli to viděl a on tvrdil, že si vůbec nevšiml.      Celá přísaha skončila docela rychle. Velitel předříkával celou přísahu a všichni naráz potom jen zakřičeli: "Tak přísaháme!" Po skončení všichni opět vykročili stejnou nohou atd. (nechce se mi to rozepisovat) a až obešli celý kolečko, vydali se do kasáren "balit". Mezitím jsme mohli sledovat ukázku bojové techniky, bojový styl Musado a potom navštívit třeba českou Danu. Nejde o žádnou babu, ale o vozidlo, který vypadá jako tank, ale místo pásů má kola. Verča se pořád rozmýšlela, jestli na to vleze, ale jelikož měla sukni, moc se jí nechtělo. Potom tam přišla nějaká holka opravdu s velmi krátkou sukní a Verča řekla, že jestli tam vleze, tak tam de taky. Vlezla tam a Verča teda taky. Holky řeknu vám, že jestli někdy pojedete na přísahu, nikdy nejezděte v sukni a nebo si vezměte dlouhou jako Verča. Vojáci sou totiž pěkný čuňata. Potom jsme se shledali i s Havlíčkovýma a společně čekali na "našeho" vojáka. Dostavil se v plné kráse, ale vyhnali nás odtud jeho nadřízení, protože potřebovali zavřít hlavní bránu. Udělali jsme teda foto za hlavní bránou a vyrazili směr vlakové nádraží v Jincích, protože vysokoškoláci museli stihnout vlak do města. Po jejich odjezdu vyrazili Havlíčkovi s Montim a panem Dvořákem do restaurace a my (Monti, Zdeny, Piškot, já) pro auto na parkoviště. Byli jsme tam jako poslední a Monti nás pořád popoháněl, abychom pohli, že už chtějí, opravdu to bylo na těch hlídajících vojácích vidět, zavřít. Tak jsme všechno naskládali do kufru a mohlo se vyrazit dolů. V restauraci sme chtěli koupit nanuky, ale měli jenom poháry a to já nemusím, takže si dal Zdeny, Mládě a samozřejmě Piškot, po tak dlouhý době. Když jim to servírka donesla, velmi se omlouvala, že nenašla jinou barvu deštníčku (ozdoby), měl barvu zelenou. Popovídali jsme a museli vyrazit, protože Mládě potřeboval hodit do Jablonce a my jsme skončili zkuste hádat kde, no jasně v multikinu Galaxie v prvním sále 3D na filmu Mise na Mars.      Po skončení filmu byl pan Dvořák ještě na cestě a tak jsme nasedli na metro a vyrazili do centra. Prošli jsme toho celkem hodně a tak jsme byli rádi, že sedíme, aspoň teda já, protože mě bolela strašně chodidla. Volala jsem ještě naší mamce, že přijedeme domů o něco později a ona hned všechno chtěla vědět, ale protože jsem volala z mobilu, tak jsem jí řekla, že se nemůžu moc dlouho vykecávat a tak jsem to položila a mohli jsme vyrazit směr domov.      Protože tentokrát řídil pan Dvořák, tak se nedivte, že jsme byli za necelou hodinu a půl doma.

Čiky

zpět na titulní stranu

na index článků